K dohodě o ochraně investic
Několik poznámek ke smlouvě o ochraně investic mezi ČSFR a USA
Smlouvu, jejíž
text otiskly Britské listy postihl osud mnoha dokumentů, které vzbudí
zájem publika až když už je skoro pozdě.
Nemám bohužel dost času na to, abych pátral v materiálech bývalého
Federálního shromáždění ČSFR po tom, zda někdo proti této paskvilní smlouvě
vznesl nějaké námitky. Dost o tom pochybuji.
Základní otázka, kterou zmíněná smlouva přináší, se týká toho, kam se
poděly české (omlouvám se za zjednodušení) národní zájmy - tedy protějšek
národních zájmů USA. O těch druhých víme, že hmatatelně existují a že je
USA vehementně prosazují, nejde-li to jinak, i silou.
Jak se tedy do smlouvy promítají české národní zájmy - existují-li vůbec?
Domnívám se, že nijak, kterýžto názor si nechám rád vyvrátit.
Je pravda, že na začátku devadesátých let neměla česká strana dostatek
zkušeností v daném oboru. Jenže tady nejde o dílčí nedopatření, ale o
zásadní omyl.
Smlouva svým dodatkem chrání podstatné úseky ekonomiky USA (česká strana se
velkoryse omezuje na pojišťovnictví a vlastnictví nemovitostí) a navíc
vyřazuje ze hry drobné investory.
Článek I, odstavec 2 totiž obsahuje mimo jiné tuto podmínku: "smluvní
strana si vyhrazuje právo odepřít kterékoli společnosti výhody plynoucí z
této dohody v případě, že společnost druhé smluvní strany nevykonává žádnou
rozsáhlejší podnikatelskou činnost na území druhé smluvní strany".
Smlouva ovšem nedefinuje hranici za níž se podnikatelská činnost již stává
rozsáhlou a tudíž chráněnou. Můžeme se tedy ptát, zda zda Ronald Lauder
investoval do jedné televisní stanice tolik, aby se jeho podnikatelská
činnost dala považovat za "rozsáhlejší". A kdo to určí?
Pozoruhodné je i znění Článku X, který v odstavci 2 určuje: "Tato dohoda
nevylučuje, aby každá ze smluvních stran nestanovila zvláštní pravidla
týkající se zřizování investic, včetně investic uskutečňovaných do nebo v
souvislosti se státními podniky procházejícími privatizací, ale tato
pravidla nesmí omezovat podstatu jakýchkoli práv, uvedených výše v této
dohodě."
Přeloženo do srozumitelnější řeči to znamená, že pokud české strana se v
rámci privatizace rozhodne hájit zvláštními pravidly svoje (národní zájmy -
o jiné při privatizaci nejde) může to klidně učinit, protože to jen
prospěje americkým investorům, jejichž ochrana je českým zájmům smlouvou
nadřazena.
Musíme se ovšem ptát i na to, proč byla separátní dohoda se Spojenými státy
vůbec dojednávána. Lze předpokládat, že to nebylo kvůli českým investorům,
protože těch jistě nebylo zejména na začátku devadesátých let tolik, aby se
vyplatilo vstoupit kvůli nim do složitých jednání. Navíc se smlouva, pokud
jde o spory, stejně odvolává na Komisi OSN a v té době platné mezinárodní
právo obchodní.
Zdá se tedy, že stačilo, kdyby se vláda té doby prohlásila, že bude
respektovat právě toto mezinárodní právo a podle něj investice ochraňovat
bez ohledu na to odkud přicházejí.
Dojednání a ratifikování zmíněné smlouvy lze těžko vysvětlit tím, že oko
postiženým ideologickým zákalem nepostřehlo drobné detaily.
Pravděpodobnější je to, že politikové, kteří byli tehdy u moci, zapomněli
uprostřed přívalu čestných doktorátů a poklepávání na ramena na to, koho
vlastně representují.
To, že úvod smlouvy obsahuje výrazy jako "zvyšování životní úrovně a
hodnoty života obyvatel" nebo "zlepšení blahobytu obyvatel" a "podpora
obecného respektování mezinárodně uznaných práv pracujících" jen dokresluje
celkovou komedii.
Jistě se najdou lidé, kteří budou smlouvu obhajovat jako dobrou. V tom
případě je snad lépe nevědět, jak asi vypadají ty špatné.
Jiří Jírovec
PS Tento článek není protiamerický, jak se možná bude některým čtenářům
zdát, ale pouze pro český, jak asi bude stejnému počtu čtenářů vadit.
K honosným frázím o blahobytu pracujících a podpoře jejich práv dodávám, že
obecným zájmem každého investora je získat