Mladistvý biedermeier to tedy nebyl
Kazi Šťastná
An English version of this article is available in Central Europe Review here.
Pokud budeme ignorovat odhad první dvojice policistů, kterých jsem se zeptala - kteří si ze mě buď dělali legraci, anebo nezvládli základní principy matematiky - pak přišlo vyjádřit na pražské Václavské náměstí podporu petici "Děkujeme, odejděte" v pátek něco mezi 50 000 a 70 000 lidmi. Dá se bezpečně říci, že tento počet překvapil všechny - organizátory, účastníky, politiky i sdělovací prostředky.
Zatímco jiné podobné iniciativy jako letní Impuls 99 po počátečním náboji energie vyhasly, tato poslední "výzva", zdá se, promluvila hlasem, který lidé chtějí poslouchat. Kromě toho, že jsou čeští voliči poslední dobou stále více nespokojeni, úspěch výzvy "Děkujeme, odejděte" se zdá být důsledkem kombinace atraktivnosti jejích mladých iniciátorů, neposkvrněných komunistickou minulostí, o níž se mnozí příslušníci starší generace domnívají - anebo jsou o tom přesvědčováni - že se jí nikdy nebudou schopni zbavit. Skupina iniciátorů petice také dokázala zmobilizovat podporu v regionech, v centrech jako jsou Hradec Králové, Plzeň, Pardubice a Brno (tam všude přišlo v pátek protestovat několik tisíc lidí).
Zatímco v Praze už samotný počet účastníků na Václavském náměstí zajistil, že měla akce všechny rysy "masové" demonstrace, shromáždění se chovalo chladně a spořádaně, nedošlo ani k hysterii ani k činům neposlušnosti. Občas to shromáždění připomínalo daleko více vánoční mši než politický protest. Vhodně bylo zahájeno svatováclavským chorálem a dokonce se tam vyskytovala i zpověď. Tu přinesl jeden z hlavních organizátorů demonstrace a signatářů výzvy, Igor Chaun. Tento filmový režisér se davu zpovídal, že už neobdivuje hrdinu svého oslavného dokumentárního filmu o šéfovi ODS Václavu Klausovi, Léčba Klausem, který byl natočen začátkem devadesátých let. Chaun sice poněkud zmírnil svou zpověď tím, že tvrdil, že jeho film nebyl poctou Klausovi, ale byl poctou pravicové politice a boji proti komunismu. Chaun však přiznal, že dnešní Klaus už není "ten samý Klaus jako dříve", že se "neuvěřitelně změnil". Bylo to očištění - pravá lustrace - a přiznání - i když jenom částečné - chyby, s níž se bezpochyby mohli identifikovat v davu mnozí, kteří si pamatovali, a nyní litovali, jak sami předčasně vkládali nekriticky plnou důvěru v Klause.
Po své zpovědi přečetl Chaun údajné "interní" Klausovo memorandum o petici "Děkujeme, odejděte", v níž Klaus charakterizoval její iniciátory a stoupence jako "protivníky" a "nepolitické politiky". Chaun na to reagoval: "Nejsme vašimi protivníky. Jsme svobodnými občany, vyjadřujícími svůj názor."
Náboženskou atmosféru setkání posílilo i vystoupení populárního katolického kněze a teologa Tomáše Halíka, který také připomněl ďábla Klause, tím, že pohovořil o velkém billboardu s Klausovou tváří, vystaveném během předvolební kampaně do Senátu v roce 1998 zlověstně na místě, kde kdysi stávala Stalinova socha.
Nebylo pochyb, že chtělo shromáždění vyjadřovat morálku a nikoliv násilný protest. Slova "ctnost" a "slušnost" byla slyšet častěji než "revoluce". V jedné chvíli dokonce někdo na pódiu požadoval "průhlednou a slušnou politiku". Jen rozcuchaní mladíci, kteří stáli za mnou ve starých khaki kalhotách - což je uniforma násilných demonstrantů po celém světě - narušili důstojný průběh shromáždění voláním "Ať žije Seattle!" a "V kapitalismu není žádná demokracie!"
Převládající poněkud civilizovaná atmosféra se poněkud tloukla s portrétem "bývalých studentských vedoucích představitelů revoluce", která dominovala sdělovacím prostředkům, když informovaly o petici "Děkujeme, odejděte". Sdělovací prostředky většinou definovaly iniciátory výzvy jejich minulostí, o tom, co dělají nyní, se skoro vůbec nehovořilo. Avšak, jak napsal Jiří Peňás v Respektu č. 48, tato minulost nebyla natolik bouřlivá, jak by často opakovaná nepřesná charakteristika "bývalí vedoucí studentští představitelé" navozovala.
Peňás poukázal na to, že atmosféra na univerzitách v roce 1989 byla konformní a apolitická a nikoliv revoluční, kterýžto dojem vytvořila nedávná vlna obdivu pro studentské vedoucí představitele. Peňás používá výrazu "mladistvý biedermeier". Charakterizuje jím tuto atmosféru, v níž u většiny studentů převažoval nezájem o cokoliv, co bylo mimo jejich soukromou životní sféru. Takže hovoří-li se o "generaci 17. listopadu", je to velmi nepřesné, ať se podíváme na kteroukoliv stranu tohoto datam neboť konformnost z období před rokem 1989, kterou popisuje Peňás, se proměnila v konformnost převažující v generaci iniciátorů výzvy "Děkujeme, odejděte", kde kdokoliv, kdo promluví proti statu quo "nové pravice" je okamžitě označen za "anarchistu", "levičáka" nebo, Pánbůh odpusť, za "ekologa"!
Možná právě v důsledku této poněkud obojaké a nepříliš revoluční minulosti (a současnosti) se přidržují "bývalí studentští vedoucí představitelé" tak silně oblíbeného a lehkého cíle - komunismu.
Ve dnech před páteční demonstrací projevili její organizátoři určitou míru paranoii a pokusili se odmítnout podporu, která by mohla přijít od KSČM. Tuto paranoiu projevili v celé její slávě heslem vytištěným na plakátech, inzerujících pražskou demonstraci, jímž organizátoři demonstrace evokovali stejnou rétoriku, jakou používají jejich nejnenáviděnější nepřátelé: "Přineste si vánoční zvonky - komunisté zůstaňte doma". Ani organizátorům, ani účastníkům demonstrace zjevně nedošla ironie toho, že používají vylučovacího jazyka a zároveň přitom požadují "slušnější" politiku.
Během samotného shromáždění své výlevy organizátoři poněkud omezili a soustředili se na to, že se z voličů staly oběti - argumentovali, že právě politikové donutili nespokojené voliče, aby odešli z cesty pravé a dali svou podporu KSČM. I když někteří organizátoři jako Monika Pajerová neodolali a strašáka komunismu vyvolali. Pajerová varovně oznámila, že je prý Česká republika na rozcestí, kdy se bude rozhodovat, jestli půjdou občané ČR zpátky na Východ anebo zpátky na Západ.
I když se tedy hodně nadávalo na KSČM, organizátoři se nezmínili o možnosti sami vytvořit politickou stranu. Namísto toho se zaměřili na občana a požadovali, aby všichni občané navštěvovali své poslance, ptali se jich, hovořili o svých starostech a požadovali, aby se jim politikové začali zodpovídat.
To ale nějak většině voličů na shromáždění nestačilo. Když dozněly poslední takty české hymny - což je taky podivnou známkou protestu - zejména starší lidi zůstali ještě na místě a neformálně dál diskutovali s organizátory a prosili je, aby vytvořili politickou stranu. Slibovali: "Dáme vám podporu, a mnozí jiní také." Martin Mejstřík, jeden z hlavních iniciátorů, odmítl jakoukoliv politickou odpovědnost a pokusil se odpovědět na požadavky lidí, aby bývalí studenti "dokončili, co začali", že tím, že lidé přišli na demonstraci, přijali stejnou odpovědnost jako její organizátoři.
Možná že budou fungovat občanské iniciativy, o nichž se tak často na shromáždění hovořilo, pokud alespoň někteří organizátoři a účastníci budou ochotni vykonávat nudnou práci lobbování poslanců a sledování, jak probíhá schvalování zákonů, rozpočtu a další parlamentní procedury. Jestliže budou Chaun, Mejstřík a jejich kolegové ochotni vzdát se svých pravidelných zaměstnání - jako filmaři a podnikatelé a další - a budou ochotni se věnovat tomuto druhu základní demokracie, to je otázka.
Nicméně, i kdyby tyto občanské iniciativy měly nějaký dopad, zůstává pořád jedna otázka nezodpovězena: jestliže ve výzvě požadují organizátoři předčasné volby, ale sami nechtějí vytvořit politickou stranu, a jestliže v existujících politických stranách neexistuje žádná potřeba změnit jejich vedoucí představitele - jako se ukázalo znovuzvolením Václava Klause do čela ODS - pro koho tedy mají hlasovat všichni tito rozčarovaní voliči, kteří by tak chtěli podpořit někoho nového?
