Nebyl jsem škůdce ani spasitel
V diskusi provázející odstoupení Jakuba Puchalského z
čela České televize se v Britských listech objevilo několikrát mé jméno.
Nejčastěji v souvislosti s tím, že jsem byl jako tehdejší londýnský
zpravodaj ČT pověřen od 1.dubna 1998 do 21. května 1998 Jakubem Puchalským
vedením redakce zpravodajství ČT.
Dříve než jsem tehdy nabídku přijal, jsem zpracoval projekt reformy
zpravodajství. Zakotvoval a zdůrazňoval zásady přesného, hodnověrného a
nestranného televizního zpravodajství, jehož naplnění by vytvořilo ze
zpravodajských programů České televize autoritativní zdroj vždy přesných,
nestranných, úplných a hodnověrných informací. S projektem souhlasil Jakub
Puchalský a podle jeho slov měl také podporu Rady ČT.
Šlo mi především o to odstranit ze zpravodajských programů ČT záměrně
či neúmyslně zveřejňované nepřesné, neúplné, nepotvrzené
či zavádějící informace, jejichž prostřednictvím mezi sebou hrály ústředny
českých politických stran mediální hry (měl jsem nedoložitelné podezření,
že do nich byly zapojeny nějakou formou zájmové skupiny dřívějších a
současných
čs. zpravodajských služeb) a bojovaly o moc.
Odváděly pozornost od skutečných a podstatných problémů, o kterých
měla být
česká veřejnost informována, jako byl stav zákonnosti, ústavní spory,
spory provázející soužití různých etnických skupin, sociální problémy, stav
ekonomiky a její mezinárodní postavení, hospodářská kriminalita, stav
životního prostředí, situace v
českém školství, zdravotnictví, apod. Považoval jsem ve zveřejňování
informací o událostech z těchto a dalších okruhů za pokornou službu
veřejnosti.
Připadalo mi například pošetilé referovat v situaci, kdy se začínal
propadat hrubý národní produkt a následkem toho klesaly příjmy státní
pokladny se všemi dlouhodbými sociálními a ekonomickými důsledky, o málo
moudrých a navzájem se popírajících výrocích ješitných
českých politiků.
Dovolí-li mi laskaví
čtenáři BL jeden neumělý příměr, soustředění kamer na podružné bonmoty
českých politiků bez substance bylo asi stejné, jako kdyby kamery na
uzavřeném televizním okruhu pro pasažéry z Titaniku přinášely místo záběrů
z proražených komor lodi a z organizování záchranných prací záznam
či přímý přenos z konverzace námořních důstojníků hádajících se o to, kdo o
kom trousí mezi posádkou pomluvy
či kdo kdy komu schoval námořní kompas.
Kromě tohoto editoriálního posunu jsem chtěl zlepšit obrazovou i zvukovou
prezentaci zpravodajských programů. Šlo o to, aby příspěvky zpracované po
důkladné přípravě, sběru a ověřování informací a výběru hodnověrných
zdrojů, zněly z televizní obrazovky autoritativně a hodnověrně. Znamenalo
to postupně zlepšit mluvený projev některých redaktorů v domácí rubrice
tak, aby snížili nasazení hlasu, kadenci i tempo mluvy, totiž tak, aby
diváci měli
čas vnímat skutečný obsah, význam sdělovaného.
Požadoval jsem po autorech příspěvků, aby dříve, než odjedou z
Kavčích Hor na místo natáčení, měli alespoň zhruba strukturovanou osnovu
(obsahovou i obrazovou) svého příspěvku, aby uměli vysvětlit kameramanovi a
zvukaři a osvětlovači, co po nich chce. Tvrdil jsem, že reportér s
kameramanem nemůže spolupracovat stylem: "Něco mi tu natoč, nebo nějak to
tady pokrop." Televizní redaktor musí mít dostatečnou obrazovou
představivost a schopnost ji sdělit, aby mohl kameramana, zvukaře i
osvětlovače na místě natáčení vést a ne aby tomu bylo naopak. Tvrdil jsem,
že redaktoři musí mít k práci ostatních
členů týmu respekt a znát jejich základní požadavky na
čas, na světlo, na perspektivu, rámování, na estetiku obrazu a na celkové
prostředí.
(Z vlastní zkušenosti s kameramany ČT, se kterými jsem měl
čest spolupracovat jako zpravodaj ČT v Londýně, tvrdím, že patří v
mezinárodním porovnání ke špičce a opírám to o srovnání s kameramany z
Velké Británie, Spojených států, Austrálie a Ruské federace, se kterými
jsem v Británii spolupracoval. Dobře si pamatuji na okamžik, kdy obrazový
střihač BBC v Glasgově prosil kameramana pana Zelenku, aby si mohl
zkopírovat jeho obrazovou reportáž jako vzor pro instruktážní ukázky pro
místní kameramany BBC. Kdykoliv jsem přivezl obrazové záznamy kameramanů
jako byl Jindra Zelenka, Erasmus de Rossi, Petr Hlava a Miroslav Plocek do
britských střižen, měl jsem jistotu, že se není zač stydět, že nám to
získá naopak uznání a respekt.)
Při zavádění své reformy jsem zcela záměrně zrušil existující řídící
struktury a rozdělení redakce na dvě navzájem nekomunikující
části - domácí a zahraniční. Jednak jsem nechtěl spoléhat na lidi, o
jejichž profesních kvalitách při přípravě zpravodajských programů jsem
důvodně pochyboval, a jednak jsem doufal, že to povede k erupci tvůrčí
aktivity většiny
členů zpravodajského týmu. Dnes vím, že to byla má velká a vážná chyba.
Tak křehký a živý organismus jako je televizní zpravodajství s
většinou produkce v přímém přenosu potřebuje kromě vizí a projektů také
pevnou organizační strukturu a téměř železnou vnitřní disciplínu. Oboje
jsem na jednu stranu podcenil, na druhou stranu vůči lidem, kteří byli
tehdy uvnitř zpravodajství na rozhodujících organizačních postech, jsem
nevěřil, že dokáží můj projekt naplnit. Neměl jsem však za ně okamžitou
náhradu. Byl jsem v situaci podobné příběhům Hellerova románu Hlava 22 -
spolehnu-li se na tehdejší organizační strukturu, zkompromituji svůj
projekt. Pokud ji zruším, zhroutí se můj projekt.
Za své chyby a omyly jsem zaplatil rezignací na místo v čele zpravodajství
ČT a pozdějším dobrovolným odchodem z České televize. Jak snad mohou
potvrdit lidé, se kterými jsem v ČT měl vždy dobré profesní vztahy, měl
jsem televizní práci rád, snažil jsme se jí dělat s co největším nasazením
a co nejlépe jsem dovedl.
Ivan Kytka (1958), autor byl v letech 1991-95 zpravodajem ČTK v
Londýně a v letech 1995-1999 zpravodajem ČT v Londýně, nyní pracuje jako
redaktor české sekce BBC World Service v Londýně. Názory uvedené v tomto
článku vyjadřují výhradně stanoviska autora.
