Kavárna Slavie
Kdysi, ještě jakožto famák, jsme skutečně chodili do blízké kavárny
Slavie jen tak na kafe, u něhož jsme veledůležitě probírali naše nedůležité
scénáře a náměty. Předevčírem jsem si zde dal sraz s jedním svým kamarádem,
kolegou novinářem, a byl zvědavý, jak nyní, po rekonstrukci, interiér
vypadá. Samozřejmě jsem čekal luxus, ale snad ne až takový.
Hned vstup mi připomněl povídku Ephraima Kishona o vídeňských
šatnářkách-čarodějnicích, které se na vás vrhají, aby z vás sundali za
každou cenu kabát či bundu. Na rozdíl od vídeňských šatnářek, které jsou
vděčny za jakýkoliv obolus, slávistické šatnářky berou pět korun za kus.
Pro srovnání - naproti, v Národním divadle, se platí jen dvě koruny za
kus.
Uvnitř už čekal můj kolega. Čekal už asi deset minut. Za tu dobu mu
pouze přinesli jídelní a nápojový lístek. Rozhlédl jsem se. Oproti mým
vzpomínkám se stal interiér kavárny chladnější - od dřívějších teplých
barev se totiž přešlo k nápodobě chladného mramoru. Chlad ostatně čišel i z
číšníků. Vzal jsem do ruky lístek a zjistil, že v této luxusní restauraci
je vše zhruba 2,5 dražší než v jiných nóbl kavárnách, jakou je např. Patio
na Národní. Ale což, vzpomínky jsou vzpomínky, jednou za čas člověk může za
svařák utratit 65 korun.
Jenže - ačkoliv okolo nás chodili tři (3) číšníci, ani jeden z nich
nepřišel během dalších deseti minut k našemu stolu. Pravda, neměli jsme na
sobě oblek jako většina ostatních, ale oblečeni jsme byli slušně, v
nezaplátovaných šatech, ačkoliv každý mohl hned poznat, že jsme spíš
novináři nebo studenti, než někdo z horních deseti tisíc. Že by zrovna
tohle hrálo roli? Každopádně, ať jsme na číšníky mávali, seč síly stačily,
nápojový lístek odsouvali od sebe co nejdál, aby bylo patrno, že už máme
vybráno, ačkoliv se číšníci dívali směrem k nám (a pak se hned otočili k
zrcadlu a začali si upravovat motýlek), nic se nestalo.
Vstali jsme, že odejdeme. Nasadili jsme si bundy. V té chvíli byl u nás
číšník, odebral nám nápojový lístek a zmizel. Ach, kde je má stará dobrá
Slavie?
