pondělí 24. ledna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Naprostý konec funkčnosti zpravodajství České televize? Generálním ředitelem ČT se prý má stát Kamil Čermák (Jan Čulík) Služba veřejnosti nebo spíš její absence: Proč nikdo nekritizuje Český telecom? (Jan Čulík) Česká televize: Nebyl jsem škůdce ani spasitel (Ivan Kytka) K diskusi o novele zákona o České televizi (Eva Dubová) Mathé ano či ne - polemika s Janem Čulíkem: Opravdu mlhavé argumenty ? (Eva Dubová) Týdeník Reflex: Jaký by měl být nový ředitel České televize (Jan Čulík) Praha: Kavárna Slavie (Jan Lipšanský) Česká státní správa: Parlament podporuje činnost mafií na území ČR (Michal Škop) Česká politika - Jsem nad tím blázen?? Bamberg: Od začátku ale bylo známo, že Vízek dokument zfalšoval! (Jan Konvalinka) Týrání zvířat: Pes poslaný v balíku (Ivan Hoffman) Češi v zahraničí: Čechům v Americe: Výzva na záchranu české Národní budovy v New Yorku (Jan Krondl) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Jan Krondl

CS NOVINY

1405 Ave Z, #194

Brooklyn, NY 11235

phone/fax (718) 891-8675

email: johnkr@worldnet.att.net

13. ledna-januára 2000

Vážený kolego-exulante, kolegyně-exulantko,

posílám Vám v příloze dopis, který bude uveřejněný v příštím čísle Československých novin, spolu se seznamem osob, kterým byl zaslaný. Rovněž tak Vám pošleme zvlášť Noviny, pokud nejste našimi odběrateli, abyste si mohli přečíst popis schůzí SVU, Sokola a BBLA, které jsou zmíněné v textu dopisu.

Vaše reakce uveřejníme -- pokud nebudou extrémně dlouhé -- v plném znění a bez komentáře. Vyhrazujeme si jen právo opravit případné věcné nesrovnalosti (data, částky, atd.), pokud by se vyskytly.

S přáním všeho nejlepšího do roku 2000,

Jan Krondl

Dopis je zaslaný následujícím exilovým činitelům:

Petr Bísek, Peter Kusý

Jiří Brotan, Stanislav a Irene Mergl

Růžena Bunžová, Josef Vašata

Zdeněk Frishman,

Milan Fryščák,

Vít Hořejš,

Vojtěch Jasný

Vojtěch Jeřábek,

Vladimír Kabeš,

Miloš Knorr,

Karel Krása,

František Kubernát,

Blanka Kudějová,

Pavel Kutil,

Petr Kutil,

Rudolf Minář,

Milan Ondruš,

Helena Otýpková,

Zlata Pačesová,

Jan Pokorný,

Mojmír Povolný,

Vladislav Slavík,

František Slíva,

Martin Stránský,

Blanka Suchánková,

Jiřina Šilhánová,

Vladimír Šimko,

Pavel Trenský,

Miroslav Turek,

Pavel Vančura,

Jitka Volavková-Illner,

Josef Voves,

Norma Zabka

Výzva konkrétním činitelům naší komunity:

Vzchopme se,

mysleme na to, jaký signál vysíláme občanům doma!

Vážení krajané, kolegové-exulanti,

22. prosince 1999 proběhla schůze České dobročinné a vzdělávací společnosti (BBLA), jejímž výsledkem bylo - již druhé - schválení záměru předat naši Národní Budovu v New Yorku České republice.

Průběh této schůze -- značná hořkost i na straně delegátů schvalujících transakci, zmínky o tlaku, který na sebe cítí vyvíjený, jejich dlouhé vzájemné ujišťování o tom, že musí být ještě další, rozhodující schůze, stejně tak jako průběh dvou předcházejících schůzí hlavních členských organizací -- z nichž na jedné byl v SVU souhlas výboru s prodejem Budovy uveden slovy "Po dlouhém a bolestném rozhodování..." a na druhé, v Sokole, byl prodej schválen ve (zřejmě jediném tajném) hlasování pouze tím nejtěsnějším poměrem (všechno v posledním čísle ČSN) -- to všechno vypovídá o tom, že naše komunita se chystá k předání Budovy ČR jen s tím největším váháním a vůbec ne radostně.

Tou nejčastější reakcí, kterou mezi námi dnes myšlenka převodu Národní Budovy vzbuzuje, není "Sláva! Jaká to skvělá myšlenka! Už aby to bylo!", ale... "je to to jediné možné řešení". Výrok "většina z nás, Čechoameričanů, by byla ráda, kdyby Národní Budova zůstala plně v našich rukou ... uvědomujeme si však, že to v dnešní situaci není možné a že jediný způsob, jak zabránit její ztrátě, je její prodej České republice", je ještě tak tím nejpříznivějším výrokem, který oficiálně na adresu prodeje zazněl. Ani z něj ale nezaznívá obzvláštní nadšení, spíš trpná rezignace a slib věrnosti novým majitelům.

Protože cítím, že se děje něco vysoce nepřirozeného a nezdravého, něco, co je spíš příkladem špatných vztahů domácí vlády a krajanů uvnitř národa, než vzorem toho, jak se podobná situace řeší v normální, zdravé, demokratické společnosti, obracím se na Vás, jakožto na vlivné činitele naší komunity, s tímto osobním dopisem, který je zároveň otištěn v Československých novinách. Dovolte mi, abych -- jakožto člověk, který pevně věří, že si Národní Budovu dokážeme opravit a uvést do provozu sami, a který je zásadně proti tomu, abychom ji někomu předávali -- se pokusil shrnout výhrady, které většina z nás, v té či oné formě, v té či oné kombinaci vůči prodeji ČR má -- a zároveň se pokusil vyvrátit onen pohodlný mýtus o tom, že je to "to jediné možné řešení".

Výhrady, které proti prodeji máme:

1. Pocit, že Česká republika si Národní Budovu nezaslouží

Je smutnou skutečností, že vztah domácí vlády k exulantům není od revoluce zrovna ideální. Možnost dvojího občanství byla vytvořena až po dlouhém a urputném, doslova mezinárodním boji řady exulantů, a až poté, co - na nátlak mezinárodní komunity - domácí vláda musela řešit také problém občanství Romů a Čechů a Slováků, kteří po rozdělení Československa zůstali ve druhé polovině státu.

Restituce majetku zabaveného komunisty se zdají být v nedohlednu.

Mnohokrát jsme slyšeli, že náš vliv doma není vítaný.

To všechno, plus celkově špatné morální klima doma, podvody, tunelování bank, hrubost politiků, jejich lpění na moci, podivné dohody svazující aktivní politický život, způsobuje, že image České republiky není dnes u nás zrovna dobrá, že máme pocit, že onen stát -- ve stavu, v jakém je -- by neměl dostávat už nic zadarmo.

2. Vědomí, že vláda nemůže přejímat funkci občanské organizace

Rada z nás podepsala prohlášení IMPULS 99, někteří se v něm dokonce dále značně angažují. Připomeňme si, o co v onom prohlášení jde. Říká se v něm například: "...rozvíjet a kultivovat občanskou společnost... podporovat občanskou odpovědnost... posilovat decentralizaci...".

Je jasné, že myšlenka na předání Národní Budovy české vládě jde přesně opačným směrem, protože posiluje vládní moc a snižuje význam občanské organizace.

V době, kdy doma ještě zápolí s přesným uchopením významu slova demokracie a kdy ještě -- politikům ani občanům -- leckdy není úplně jasný vztah vlády a občana ve svobodné společnosti, jim nedáváme dobrý příklad tím, že -- na půdě Spojených států ! -- odpovědnost vlády a občanů sami zamlžujeme.

3. Vědomí, že Češi z domova nemohou plně nahradit roli zahraničních Čechů

"Pracuj každý s chutí usilovnou

na národa roli dědičné

Cesty mohou býti rozličné --

jen vůli mějme všichni rovnou..."

ríká známá vlastenecká báseň. Není u ní žádná poznámka pod čarou, že "uvedené se nevztahuje na Čechoameričany". Platí to pro nás pro všechny. Z první ruky jsme svědky toho, jak jsou v Americe viditelné a jak samostatně fungují komunity jiných národů. Svým způsobem svoje přání vidět v zahraničí aktivní komunitu svých krajanů vyjádřili i oba čeští ministři zahraničí -- jak Jan Kavan, tak Josef Zieleniec před ním -- když nám řekli, prakticky stejnými slovy: "Vy byste měli být našimi neformálními velvyslanci". K tomu se sluší dodat snad pouze tolik, že přesnější by bylo říci, že máme být "aktivními zástupci svého národa", to jest lidmi, kteří jeho kulturu a obecné zájmy propagují v zahraničí za každé doby, ne "velvyslanci", tj. zmocněnci pouze určité momentální vlády a politických stran. Prostě -- správný, skutečně světový národ funguje tak, že všechny jeho části plní svoji roli na svém místě.

Poukazování na to, že "i jiné komunity [údajně] předávají svoje tradiční budovy domácím vládám," které nedávno zaznělo, je pouhou výmluvou pro uklidnění vlastního svědomí. Náš problém -- oproti jiným národům -- je v tom, že naše komunita skomírá, prakticky neexistuje, a tudíž si nemůžeme dovolit v tomto úpadku dále pokračovat -- i kdyby výhodu z něj měla domácí vláda.

Je to tak, jak řekl před schůzí 9. srpna 1999 jeden z Vás: "Nemyslím, že je zdravé, aby existovalo pouze jedno - vládní - středisko české aktivity na Manhattanu."

4. Špatné svědomí z toho, že jsme pro záchranu Budovy zdaleka neudělali všechno, co jsme mohli

Z úpadku Národní Budovy je tradičně obviňováno vedení BBLA pro svůj nedostatek leadership. Nicméně, BBLA je zároveň onou "střešní organizací spolků", které mají svoje delegáty a důvěrníky ve výboru, a nikdo předsedům těchto spolků přece nezakazoval, aby se sami hlásili o vedení, když viděli, že je předsednictvo BBLA nedokáže poskytnout. Jestliže je království slabé a rozdrobené, kdo za to může? -- Slabý král, který se je ani nepokouší sjednotit -- anebo krátkozrací velmožové, kteří se starají jenom o to, co se děje na jejich panství?

Pravda je, že Jan Pokorný, je - s výjimkou jednoho roku, kdy nekandidoval - předsedou už asi 12 let. Jestliže byli předsedové organizací s jeho vedením tak nespokojení, proč se o ně nepřihlásili za celou tu dobu sami??

Bohužel, nabízí se neodvratné podezření, že dlouholetá situace, při které výbor BBLA toho od spolků moc nechtěl, jenom jim 1-2x ročně předložil řadu návrhů, co s Budovou, nechal je se trochu pohádat, poté (většinou jednohlasně) schválit hlavní návrh jim předložený -- a pak se zase na 1/2 roku či na rok stáhnul do své slonové věže, vedoucím spolků vyhovovala. Na vlastních schůzích spolků byly otázky spojené s Národní Budovou typicky zařazované až na konci programu, když už bylo po volbách, lidé už se pomalu zvedali, aby šli domů, a bylo třeba je volat zpátky: "Jo... ještě tu máme jednu věc: Národní Budova" -- prostě, když už přišly na řadu "lehčí věci".

Dodnes zřejmě nikdo nemá valnou chuť přejmout "žezlo" po panu Pokorném, a tak je v zájmu spolků strčit hlavu do písku a tvrdit, že "nic jiného [než předat Budovu ČR] se nedá dělat".

Nicméně... pocit špatného svědomí tady, zaplať Pán Bůh, zůstává a tíží nás všechny. Je to přesně tak, jak napsal Vojtěch Jeřábek: "pro tento stav věcí není přijatelná omluva". Není. Máslo na hlavě za stav Národní Budovy máme všichni -- už proto, že jsme, jak uznal prezident Havel, "integrální součástí českého národa". Jestliže jí jsme a nejsme schopni plnit svoji roli, domácí vláda to za nás nevytrhne.

5. Obavy z toho, že česká vláda nebude mít na opravu Národní Budovy peníze a že to s ní špatně dopadne

Jak víme, finanční bilance české vlády je stále napjatá, rozpočet je deficitní, politická scéna je nejistá a oprava Národní Budovy v New Yorku není -- pro celou vládu, jako takovou -- horkou prioritou. V minulosti existují minimálně 2 příklady, kdy se vláda už už rozhodla do opravy jít -- aby její záměr byl na poslední chvíli zvrácen nečekaným vývojem událostí:

První se stal v létě 1997, kdy už se dohoda mezi vládou a BBLA zdála prakticky jistá a pouze "zásah shůry" jí mohl zabránit. To se doslova a do písmene stalo -- počátkem července přišly velké povodně, díky jimž se vládní priority zcela obrátily a na Národní Budovu se samozřejmě okamžitě zapomnělo.

Podruhé, Jan Kavan slíbil v New Yorku 13. března loňského roku, že 31. března "bude schůze vlády speciálně o Národní Budově" -- do toho ale vypukla 23. března válka v Kosovu, díky níž měla vláda náhle zamotanou hlavu úplně jinými věcmi - svým zbrusu novým členstvím v NATO, ne nějakou vzdálenou Budovou. Pokud je známo, k oné vládní schůzi - v onom formátu, jak byla naznačená - nedošlo ani později. Místo toho "krajané sami nabídli Budovu vládě" na schůzi BBLA 9. srpna... Že by do třetice?

Je třeba si suše a realisticky uvědomit, že získání Národní Budovy v New Yorku může být velká věc pro newyorský Konzulát a - částečně - pro ministerstvo zahraničí, ale pro ostatní složky české vlády je to věc nedůležitá, až zbytečná. Jestliže dojde doma k jakékoliv krizi, k jakémukoliv zmatku v prioritách, první věc, která bude hozená přes palubu, bude zase -- Národní Budova.

Můžeme si navymýšlet "sebeželeznější" podmínky, za kterých předáme Národní Budovu vládě -- pravda ale je, že pro domácí vládu nebude budova v New Yorku, uprostřed všech jiných věcí, které má na starosti, nikdy tak důležitá, jako je -- či by měla být -- pro nás.

6. Obavy z nástupu komunistů

Všichni s velkými obavami sledujeme vzrůst preferencí komunistické strany doma. Chlácholení, že "návrat k předlistopadovému režimu je nemožný", vyznívá hluše, vzhledem k tomu, že demokracie nemá doma ještě příliš silně zapuštěné kořeny. Uvědomme si jenom prostý fakt, že doma ještě ani jednou od revoluce nedošlo k normálnímu, klidnému vystřídání opozičních stran ve vládě v průběhu řádných voleb. Vždycky muselo dojít nejdřív k nějaké krizi, či výjimce, aby se strany vystřídaly -- poprvé to byla revoluce samotná, podruhé zánik Občanského fóra (a volby následovalo rozdělení Československa), potřetí demise Václava Klause a mimořádné volby před dvěma lety. Onen normální 4-letý "dýchací rytmus" ustálené demokracie doma ještě ani jednou od revoluce neproběhl. Tím pádem, případné vítězství komunistů ve volbách by nebylo pro občany doma jenom pouhou kuriozitou, jako by tomu bylo třeba v Itálii, ale zásadní změnou směru. Není pochyby o tom, že řada občanů by rychle oprášila staré zvyky z totalitní doby, které má ještě v živé paměti -- a onen režim by se mohl v jisté obměně vrátit.

Pokud by k tomu došlo, exulanti z roku '48, kteří jsou právem hrdí na svoji politickou nekompromisnost, by si svým poskytnutím Národní Budovy takové vládě uřízli nesmrtelnou ostudu.

7. Pocit, že celá věc je nám vnucována

Ať si generální konzul Gandalovič říká co chce o nevyvíjení nátlaku, záznam ze schůze BBLA 22. 12. 1999 vypovídá o něčem jiném: už i příznivci myšlenky předání Budovy české vládě si trpce stěžují na tlak, kterému se cítí být vystaveni, na uspěchanost celé věci, na to, že byli o průběhu jednání buďto málo informováni, či naopak -- pokud byli jeho účastníky -- že neměli možnost se poradit s krajany, které zastupují!

Současnou situaci lze ztěží nazvat "svobodným rozhodnutím po zralé úvaze", jakým toto řešení - podle pana konzula - musí být. Na poslední chvíli jsou horkou jehlou přidělávány podmínky do dohody; různé námitky a železné podmínky sine qua non, bez jejichž začlenění se někteří exulanti dušovali, že dohodu nikdy neschválí, klidně padají pod stůl, či je žadatelům slibováno, že "budou přidány později". Všechen zdravý rozum a důstojnost exilové komunity jsou prostě obětovány tomu, aby česká vláda dostala dohodu -- a to co nejrychleji.

Po pravdě řečeno, situace, do které jsme postaveni, je silně ponižující a - na americké půdě - pro nás až nezvyklá. Pocit nezdravého nátlaku v krajanské komunitě zkrátka je a už to samo o sobě znamená, že se děje něco, co není správné. Vládní řešení, které prakticky nutí komunitu k tomu, aby si -- a to urychleně! -- sama odhlasovala, že je neschopná se o svoje vlastní věci starat sama, že je úplně nemožná, že je k ničemu, je zásadně nesprávné a špatné.

Jaký je skutečně problém Národní Budovy?

Vývoj koncepce -- od místní, sousedské, spolkové budovy, ke stylovému projektu "Český národní dům v New Yorku"

Václav Havel je dramatik, popišme si tedy vývoj situace kolem Národní Budovy stylem "divadelní hry":

V 1. dějství, které se odehrává v 50.-60. letech, je Budova obklopená kvetoucí českou čtvrtí, o víkendech a o svátcích kypí rušným životem, který obstarávají v okolí žijící Češi a jejich spolky. Koncem 60. let se čtvrť ale pomalu vyprazdňuje, činnost spolků polevuje, nad Budovou zapadá slunce, opona padá.

Na začátku 2. jednání se opona zvedá nad prázdným jevištěm, kterému vévodí opuštěná a vylidněná Národní Budova. Přeskočili jsme 10 let, jsme na počátku 80. let. Na scéně se objevují noví herci, mladí exulanti z Československa, kteří už onu slávu české čtvrti nezažili a kteří nejsou velcí spolkaři. Nicméně, nejsou o nic méně Čechy než ti staří, jsou mezi nimi umělci a řemeslníci. Vidí prázdnou českou historickou budovu a napadají je moderní způsoby jejího využití. Podívejme se na jeden takový návrh, co by mohlo v Budově být: