Dopis z Alice Springs
Podle pondělních zpráv britského rozhlasu zachvátila střed Austrálie
obrovská vedra, kolem 40 stupňů Celsia, na něž už zemřelo několik desítek
lidí. JČ
Posilam pozdravy z centra Austrálie,
z cerveneho a i mystickeho stredu tohoto kontinentu,
zaroven take velmi horkeho. Kazdy den mame tu kolem
40 Celsiu. Ani se neptejte jak se v takovem vedru clovek citi.
Uvodem se omlouvam, ze pisi bez carek a hacku, ale nepodarilo se mi jeste
pocitac
v nasi stanici naucit cesky. To je vsak toliko vec casu.
Takze kde zacit?
Inu prihodila se mi takova vec, ze jsem z jiste nerozvaznosti prijal
misto
managera rozhlasove stanice 8CCC v Alice Springs.
Zpocatku to vypadalo jako
zert.
Kdyz jsem ale nalozil sve auto na vlak a usedl do jednoho z vagonu asi
pulkilometroveho vlaku, bylo jasne, ze posetila vidina stala se realitou.
Cesta mohla by byt dosti unavna, kdybych nepodstrcil pruvodcimu
padesatku,
nacez mi otevrel kupatko s posteli a ja si klidne pospal na vlakovem luzku v
pokojicku
velikosti spacci budky.
Nez jsem vsak ulehl, zasel jsem na trochu vinka do
jidelniho vozu
A seznamil se tam s prvnimi obyvateli meho noveho pusobiste. Tak jsem
poznal muze
jmenem Ian Campbell, kteremu jsem zpocatku rozumel tak kazde druhe slovo.
Vec se vysvetlila zjistenim, ze Ian pochazi s Glasgowa a jeho silny
skotsky
prizvuk
neni pro Alice typicky.
Probudil jsem se pri vychodu slunce a zazitky z
pouste jsou
neprenosne i nepopsatelne. Do Alice dorazili jsme dopoledne a prvni dojmy
byly velmi
smisene.
Stred Australie je svet sam o sobe. Ale prave to mne sem nejvice
lakalo.
Dnes je to misto znacne turisticke, vetsina navstevniku Australie do
techto
mist smeruje,
pokud jim to cas a prostredky dovoluji.
V okruhu jednoho tisice kilometru
kolem Alice zije mene
nez 30 000 lidi.
V Alice samotne je snad 25 tisic obyvatel, ale nikdo je
nikdy nemuze spocitat,
stale odjizdeji i prijizdeji.
Mestecko samo je velmi urbanisovane, jsou tu
bezne supermarkety,
zdene domy i osvetlene ulice.
Lezi v kotline obklopene kopci McDonnellskeho
pohori -
vyprahle kopce, do cervena rozpalene skaly. Chvilemi muze sice mit clovek
pocit,
ze se nachazi v normalnim australskem predmesti, napadna je pritomnost
domorodcu.
Zde jsou totiz domorodci plnokrevni z ruznych okolnich kmenu. Pohled na ne
je
litostny, pokud totiz nejsou opili, tak nejsou uplne strizlivi. To jsou ovsem
ti viditelni,
kteri tabori na rece Todd. I ta reka je zvlastni, tedy vyprahle reciste, ale
mistni
lide se mne snazi presvedcit, ze voda tam obcas tece. Alespon jednou v roce.
A prave moznost dozvedet se vice o domorodcich byla jednim z duvodu, ktere
mne
do teto konciny prilakaly. O tom se rozepisu vice pozdeji, az si utvorim
lepsi nazor.
Prvni noc jsem prespal v motelu, kterych je tu hodne, ruznych cen i
kvalit.
Hned druhy den nasel jsem si bydleni. Dvoupokojovy "town house", skrovne
zarizeny.
A je tu klimatizace, coz jest nesmirne dulezite.
Splnil se mi takovy posetily a neskrovny sen - mit svoji vlastni
rozhlasovou
stanici.
Rozpocet je skrovny - hlavni casti je muj plat.
Mam pouze dva zamestnance a
divokou
skupinu dobrovolniku. Stanice se nachazi v arealu mistni university
(Centralian College).
A prostredi je prijemne. Universita vlastne zodpovida za muj plat,
takze mam
jistotu
vyplaty kazdych ctrnact dni. Za tento luxus musim ovsem respektovat nektera
byrokraticka
pravidla, nastesti tady se nic nebere prilis vazne.
Je leden a to je doba dovolenych, takze vsude panuje nebesky klid.
Vetsina
mych sverencu je
nekde na dovolene, jsem ujisten, ze koncem ledna se vrati, alespon tedy
vetsina z nich.
A tak udrzujeme stanici v provozu tim, ze nedostavi-li se kdo do
studia, tak
prepneme vysilani na BBC, kteryzto program sbirame ze satelitu.
Obcas
nastane nejaka
porucha, program zmizi a je na mne, co s tim udelat.
A tak hned druhy den
jsem vecer
naskocil do auta, za pochodu sebral par svych cedecek a za ctvrt hodiny uz
jsem tu
vysilal svuj prvni Dreamtime, tedy porad meditativni hudby.
Zdali kdo
poslouchal, nevim.
Kupodivu je v tomto zapadakove stanice dobre technicky vybavena.
Jsou tu dve
studia, z jednoho se vysila, druhe je zarizeno pro nataceni.
Tam se nachazi
i digitalni zarizeni, ktere, jak se jevi, umim pouzivat jen ja.
Bylo mi
receno, ze se ode mne ocekava naucit mistni lidi, jak tuto novou techniologii
pouzivat.
Inu to bude ten nejmensi problem. Ja si totiz podobne zarizeni
privezl se svym kompjuterem z Adelaide.
Mame stale napojeni na internet. Ze
satelitu muzeme sbirat mnozstvi poradu z jinych casti Australie.
Zel, jedna
se
vetsinou o programy desive osklive rockove hudby. Ani tento nevinny stred
skoro
nekonecne zeme neni usetren zbesile posedlosti a hudebni nejapnosti
moderniho sveta.
Uz jsem zacal pracovat na zmenach a mohu prozradit, ze hudba starych
ceskych
Mistru
bude brzy znit nedohlednymi prostorami australskeho stredu.
Abych se dostal
do obrazu
musim poslouchat nejen nasi stanici, ale i konkurence (da se tu naladit 8
stanic) a mohu se
smutkem ve sve ceske dusi prozradit, ze tolik osklive hudby jsem za cely
svuj dosavadni zivot
neslysel jako za tech par dnu tady.
Inu nehudebni Anglosasove ovladaji svet
i v tomto
smeru. Buduji tak sve nove kolonie globalni blbosti a dari se jim to lepe
nez komunistum,
kteri si o takove totalni manipulaci lidskeho vedomi mohli toliko snit.
A ja
hned
upozornuji, ze toto neni zalezitost alicespringska, toto sem totiz prichazi
zvenku, z toho
podivneho moderniho sveta.
Vcera se blizilo k uplnku a tak jsem si v noci vyjel za mesto, jen asi 30
kilometru, do prusmyku
Simpson Gap.
Ani tam, na pokraji pouste, nebylo ticho, ramusily tam cikady
a obcas se ze
snu probouzeli ptaci s podivnymi pokriky.
Kolem probihalo nekoli bourek, bez
kapky deste sice,
ba i bez hromu, zato vsak s ohnostroji blesku, ktere predcily mozna vsechny
silvestrovske ohnostroje posetilych lidi.
Nektere blesky bily do okolnich
pahorku, jine byly jakymsi blyskanim se na casy,
rozsvecujici nekonecnou oblohu, jakoby si tajemni pohansti bohove chteli
posvitit na zemi
i na nebe.
Tady se najednou setkava nasinec s casoprostorem, ktery je pro
Evropana
nepredstavitelny. Tady se najednou zacinam citit doma, tedy ve svem vesmiru.
Vracim se do mesta, mezi ozarene ulice, restaurace, hotely a do neznama
jedouci auta.
Doma si zapinam klimatizaci, nalevam si sklenicku vina, nedaleko ode mne,
na konci ulice
vsak spi pod stromy v prachu reciste domorodci.
Pripada mi to absurdni i
nespravedlive.
Byl bych ochoten jednoho ci dva pozvat, jenze prislo by jich deset, potom
dvacet, a nakonec
cele velke rodiny. V obyvaku by si rozdelali ohen. A mozna uz by mne
neopustili.
Takze
chci-li se s nimi sblizit, budu musit za nimi, do vyprahleho reciste.
A potom
uz nebudu nikomu
posilat emajly. Takze neuslysite-li dlouho ode mne, vite kde jsem.
Adresa
je: tam, kdesi i
kdekoliv, adresat ztracen v prostoru i case.
