Přepis podstatných částí filmu "Cikáni, tuláci a zloději":

Komentář (záběry demonstrace skinheadů): V České republice konstatoval šéf Republikánské (nacionalistické) strany, že by měl být věk trestní odpovědnosti Romů snížen až k narození, protože jejich prvním zločinem je, že se narodili. Takováto rétorika vedla asi pěti tisíc českých skinheadů k tomu, že vyhlásili Romům tichou válku. Více Romů bylo zavražděno v České republice než ve všech ostatních středoevropských zemích. Ale Romy neohrožuje jen extrémní pravice. Mnoho obyčejných občanů se staví vůči Romům ostře nepřátelsky:

Hlasy z české veřejnosti:

"Tak já vám to řeknu jednoduše: nejsem rasista, ale cigány prostě nemám rád."

"Myslím, že je to naopak: že kradou, fetujou..."

"Devadesát pět procent jsou to všechno nedobří lidé, kteří vlastně obcházejí všechny zákony."

"Nicméně prostě, já nevím, no, cikáni jsou většině obyvatelstvu nepříjemný..."

"Takhle my bysme byli rádi, kdyby se prostě odstěhovali všetci. To je strašné, přepadávají lidi, důchodce přepadávají..."

Reportér: "Tak co si myslíte, že by se mělo udělat?"

"Nějak je... nějak je eliminovat, no."

Komentář: Většina romských žadatelů o asyl, kteří přijíždějí do Británie, přichází z České republiky. ČR je považována za novou vzornou demokracii a je v první vlně uchazečů o vstup do Evropské unie. Ale Václav Havel, dramatik, bývalý disident a nynější prezident, si je silně vědom problému s romskou menšinou. V roce 1992 řekl, že způsob, jak se Česká republika vyrovná s romským problémem, bude skutečnou zkouškou demokracie a občanské společnosti v jeho zemi. O sedm let později je většina z 300 000 českých Romů přesvědčena, že národ v této zkoušce selhává. Argumentují, že se situace pro ně stala v posledních letech téměř nesnesitelnou. Trpí osmdesátiprocentní nezaměstnaností, diskriminací ve školství a při ubytování a jsou terčem útoků skinheadů. Znovu se musejí vydat na cestu a hledat útočiště. Je to jen další z mnoha nucených migrací, jimž jsou Romové podrobováni už od středověku.

Pokus o vraždu v Brně

Tibor: Já si toho nevšímal, anebo snažil jsem se toho nevšímat, chtěl jsem odejít, jenže jsem tam byl s kamarádem, bílým, a ten se postavil na mou obranu. Obklopili nás a jeden skinhead začal na mého kamaráda útočit. Bil ho a vystrčil ho z kruhu, který udělali kolem mne. A potom napadli už mě, byl jsem strhnut k zemi, kopali mě do obličeje. Rozbili mi čelist a vytloukli mi všechny dolní zuby, tyhle. Ležel jsem chvíli na zádech na zemi, polo v bezvědomí, a pak, když jsem si potřeboval vyplivnout všechnu krev a zuby z úst, snažil jsem se obrátit na všechny čtyři. Poté přišel další kop, kterej vlastně všecko ukončil. Měl jsem velkou prasklinu přes celou lebku. Je to teď všechno z umělé hmoty.

Tiborova manželka s malým dítětem: Nic jsme nedělali, byli jsme pořádní, nedělali jsme žádný vylomeniny, nic jsme nekradli, nic, a přesto jsme dopadli, jak jsme dopadli. Takže nemůže někdo říct, že jsme si to zasloužili. Ale takový názory jsou, prostě, mezi lidma. Že si to prostě zasloužej, cigáni.

Komentář: Tibora stále trápí velké bolesti hlavy a bude muset brát léky až do konce života. Manželská dvojice se neodváží vyjít společně na veřejnost, aby na ně někdo nezaútočil.

Tibor: Život, který prostě vedeme tady v České republice, je jen přežíváním.

Komentář: Navzdory zuřivosti útoku Tibor přežil. Jinde v České republice však skinheadi Romy zavraždili.

Vražda v Orlové

Scéna před soudní budovou v Orlové.

Skinhead: Co to tady točíš, u nás? Vypadni s tou kamerou. (Snaží se nakameramana zaútočit, zakrývá mu rukama objektiv.) Vypadni s tou kamerou, řikám. Nebo ti ju vykopnu. No, tak to mi nezajímá. Vypadni s tou kamerou! Dej ju dólu! Dej ju dólu, takhle! (Jiný hlas:) Vykopni mu to. Vykopni mu to.

Rom policistovi: Jak to, že děláte, že nic nevidíte.

Policista: Podívejte se, já vám to řeknu tak.

Rom: Ale já jsem vás pozoroval. Napadli tady ty novináře.

Policista: Podle zákona nemůžu zasahovat -

Rom: Ale vy jste sem s nima přicházel. Vy jste je doprovázel na soud.

Policista: Tím pádem musím samozřejmě všechno nahlásit na Správu městské policie bude přizvána -

Rom: Vy jste je doprovázel -

Policista: Nedoprovázel, pane. Nedoprovázel. Posila již jede, já myslím, že je všechno v pořádku. Nashledanou.

Rom: Viděl, jak je napadli, a vůbec nezasáh. (Dál mluví Rom anglicky): Yes, this is justice, yes. He escorted them here to protect them and when they attacked these journalists, he saw everything, he did nothing, now he is bullshitting.

Komentátor: Před dvěma lety byl usmrcen Annin manžel poté, co na něho zaútočili skinheadi. V malém městě Orlová místní skinheadi se sjeli na proces muže, obviněného z jeho vraždy. Annina dcera Denisa, která byla svědkem útoku, se příliš bojí na to, aby šla k soudu.

(Otvírá se soudní síň.)

Anna: Tak se prostě vzal a šel pro ni a pro jejího chlapce - byli u mé matky. Cestou tam bylo všechno v pořádku, cestou zpátky se to stalo. Byli asi půl kilometru od domova, nedaleko baru Malý (?), když je potkali ty skini a tam na ně začali nadávat.

Denisa: Že jsme černé svině a takové. A jeden z nich prostě vstal, já sice nevím, který to byl a hodil po mně tou pivní sklenicí a ta mě zasáhla do levého ramene. A já jsem se v tu chvíli tak prostě zarazila, v tu chvíli prostě mně tata řekl, utíkej.

Anna: A oni ho chytli, hned ho vduchli, začali ho bít. Padl do příkopu. Podařilo se mu vyškrábat se ven na silnici, ale skinheadi ho dál pronásledovali. Hodili ho na zem a znovu do něho začali kopat. Tam zůstal ležet. Chlapec mé dcery se chtěl vrátit a pomoct mu, ale můj manžel na něho zavolal: Utíkej, zachraň se! Viděl to všechno, když odtamtud utíkal.

Denisa: Jo, tak prostě on utíkal, ale pořád se díval, ohlížel se.

Komentář: Annina manžela přejelo nákladní a osobní auto, než policie sebrala jeho mrtvolu ze silnice. Denisa: Umřel, protože byl černej. Protože byl cikán, musel umřít. Nikdo se ho neptal, nemáte manželku? Nemáte děti? Mají vás rádi? Chcete žít? Nikdo se ho na to neptal. Jsou to samozvaní kati. Mají pocit, že mají právo zabíjet a nikdo jim nic za to neudělá a mají pravdu.

Komentář: Nyní musí soud rozhodnout, zda nesou za jeho smrt odpovědnost skinheadi, anebo zda ležel opilý na silnici, jak tvrdí jejich obhájce.

Drastické zážitky z tábora Lety - nikdo nebyl potrestán

Komentář: Monika Horáková, v současnosti jediná česká romská poslankyně, přijela na statek jižně od Prahy. Poveze Antonii Krakovou do romského koncentračního tábora Lety, aby se tam dověděla více o genocidě Romů, páchané Čechy za druhé světové války. Antonie chce podniknout šest hodin dlouhou cestu, než příliš zestárne, a podělit se se svými vzpomínkami na systematické vyhlazování romského obyvatelstva se svou dcerou.

Antonie Kraková: Mě to nedělá problémy. Akorát musím se přiznat, když mluvím o rodičích, tak mě to, jako, víte, bolí, no. Já už jsem tam nebyla odmala. Padesát let. Musím si svaly udělat.

Já si myslím, že vy ty svaly určitě máte. Hlavně na duši.

(..)

(Vzpomínky Antonie Krakové během cesty zasněženou lesní českou krajinou:)

No, cítím se dobře, ale mám špatný vzpomínky. Topili tam lidi. Střílel před námi. Potom znásilňoval. Záleží, jak tam pudu, jak to bude na mě působit. Sama nevím, jak to bude na mě působit, abych o tom povídala. Když opravdu se postavím a budu uvažovat, tak budu ráda, abych neumřela. Já mám slabý srdce.

(Soudní síň, hlasy):

Rom: Zeptejte se pana ministra spravedlnosti Motejla, jestli je to spravedlivé.

Ženský hlas: A vy reprezentujete jakou organizaci?

Rom: Já? Já jsem občan České republiky s černou hubou. To je celá věc. Jedním slovem, chcete to slyšet? Obyčejnej fašismus. Stačí to? Obyčejnej fašismus. Se zavírajícíma očima. Takhle, dělají, že jsou slepí. Vražděj nás jako když vraždili židy, když dělali pogromy. To jsou tohle křišťálový dni a noci. A jestli tomu nevěříte, zeptejte se kterýhokoliv žida v týhletý zemi. On vám potvrdí, co se dělo s nima před šedesáti lety.

Anna: To se nedá popsat. Je mi strašně. Mně nepřipadalo, ale prostě bylo to tak, že vůbec smrt mého manžela pořádně nevyšetřili. Hledali jenom argumenty, aby mohli osvobodit bílé kluky. Je mi z toho úplně zle a - Očekávala jsem více spravedlnosti, ale teď vidím, že spravedlnost není. Je spravedlnost pro bílé, ale ne pro černé.

(Skinheadi odcházející od soudu vykřikují:) White power!!

Anna: (U soudu.) Je to velký zklamání. Rodina bude zničená.

(Je doma.) Tak, ahoj. Kde je Denisa? Tak tata si za to může sám. (Pláče.) (Pauza.) Dali jim podmínky, no. Tata si za to může sám, protože neměl být ožralý na cestě. A nedokázalo se, že oni ho zbili a že prostě on zůstal ležet na cestě kvůli tomu, že ho zbili. V tom momentě, jak jsem slyšela, jak oni to řekli, mně bylo úplně nanic, hrozně mi bylo. (Dlouhá pauza.) (Tiše.) Já musím na záchod. (Pauza.)

Muž: Tys to viděla? Jako tohlencto, ten rozsudek?

Anna: (Hluboký vzdech.) Já teď počítám s tím, že prostě se mi budou chtít nějak pomstít. Jak dokážou člověka hrozně ponížit, podcenit, jo. Je mi z toho úplně zle a proto jsem se vás ptala, jestli je všude na světě taková nespravedlnost jak tady u nás. (Popotahuje.) Já se nedivím, že naši Romové utíkají.

"Tak proto, že nám dělají ostudu, jezdí třeba do té Anglie, chtějí vízum a stěžují si, že se tady maj špatně a přitom dostávají od státu sociální podpory a takové. Nemají na co si stěžovat, mají se u nás lépe než v ostatních zemích."

"Byla bych velice ráda, kdyby všichni opustili naši republiku, protože jsou zvýhodňovaní všude, na veškerých úřadech, všude mají dveře otevřené. Nelíbi se jim postoj naší vlády, našich občanů."

"A myslím prostě že ten, že k nim se chováme rasisticky, nenávistně pořád. Mrzí mě to a doufám, že se to změní, brzo."

(Antonie Kraková v automobilu cestou do Let):No tak když tam byly znásilněný, ty moje dvě sestry, a my jsme utíkali pro tátu, jsme křičeli, tak tam sběhlo se celej lágr lidí. A tatínek, když viděl, sestry, že tam byly mrtvý, je zastřelil, ten Hejduk, protože viděl, že jako jdem na pomoc, tak je zastřelil, ty sestry. No a utíkal tatínek a ten Hejduk ho zastřelil. Brácha utíkal.

Horáková: Vy jste to viděla?

Antonie Kraková: No viděla jsem to, protože jsme koukali na to. Byli jsme tam kolem všichni. A můj bratříček teda tam byl taky zastřelenej, bylo mu tenkrát čtrnáct let. Tak tam byli na hromadě všichni. Tak z toho lágru, ty chlapi, co byli, ten Hejduk řek, "Tak je vodtáhněte!"

Komentář: Jako ostatní vězňové z tábory Lety, i Antonie Kraková pohlíží trpce na to, že Josef Hejduk nebyl nikdy souzen. Hejduk, český táborový dozorce zavraždil velké množství Romů a žil pak svobodně v České republice až do loňska, kdy zemřel.

Antonie Kraková: Von tam Josef Hejduk chodil po lágru a když tam byla nějaká mladá ženská nebo holka, tak on si ji zavolal a esli s tím nesouhlasila, tak on stejně jí namlátil a porazil ji a znásilnil ji normálně . Na lágru ji znásilnil. Přede všema. Ano, tak to bylo. Tam byly český policajti, který to dělali. Normálně česká policie znásilňovala. Z mojí rodiny spoustu lidí tam zůstalo. Další tisíce druhejch, kde chudáci byli umlácený, postřílený, já nevím, jak bych to měla říct. Psi je tam roztrhali. Děti malý házely se tam do toho rybníka, do takovýho, jak tam bylo.

Komentář: Romům, kteří zemřeli v Letech, se dostalo poslední urážky. Zatímco v Osvětimi, v Belsenu a v Dachau jsou památníky zavražděnýžm obětem, v Letech je průmyslová prasečí farma.

(U vrat do prasečí farmy.)

Antonie Kraková: A že tam nás nechce pustit? Že tam jako nesmíme? (Belhá se o berlích po cestě k vratům) On ten dobytek, jeden...

Dcera: Mami, jenom, nespadni! On tady stejně není, mamko, to jsou jenom zaměstnanci. Jenom lidi, ty za to nemůžou.

Antonie Kraková: Někdo tady musí bejt.

Dcera: Von jim dá práci a jde pryč.

Antonie: To není možný, aby tady nikdo nebyl. Já tomu nevěřím, aby tady nikdo nebyl. Ten dobytek jeden, zatracenej, mizernej. Ne, já bych mu tak ráda dala s tou berlí na hlavu, že bych já ho zabila, toho hajzla jednoho.

(Štěkot psa za vraty.)

Antonie:Tady nás bylo. (Zvoní na zvonek.)

Mužský hlas: Nikdo nepřijde.

Dcera: Oni ani neotevřou, vidí kamery, a to víš. Tak se tady jen tak rozhlídni.

Antonie: Žádnej mně nevěří.

Dcera: Ale věří, mami, všicky ti věří.

Děti ve zvláštních školách

Komentář: V České republice jsou Romové podtřídou. Málokterým se dostane šance uniknout z ghetta. Jedinou nadějí pro příští generace je vzdělání. I zde brání zavedený rasismus. Podle nedávného výzkumu z Ostravy je u Romů sedmadvacetkrát pravděpodobnější, že skončí ve zvláštních školách pro duševně zaostalé. OSN to krizovala jako rasovou segregaci. Dušan a jeho mladší bratr Radek byli nedávno přesunuti do zvláštní školy.

Dušan: No, nejsem ani moc rád, že jsem v tý zvláštní škole. Rád bych byl v normální škole. Tam se mi to líbilo a naučil jsem se víc. Byli tam taky lepší učitelé. Znám kluka, jmenuje se Milan, a ten chodil do stejný školy jako já. Byl rozdíl mezi černými a bílými. Já jsem byl černý a Milan byl bílý. Já jsem byl černý a učitelka si na mě zasedla. Milan byl bílý, byl to můj kamarád, a učitelka mu pomáhala. Nenechala ho propadnout a já a on byl přesně na stejný úrovni jako já.

Pro mě to není dobře, že jsem ve zvláštní škole. Zvláštní škola je o tři roky pozadu za normální školou. Nenaučím se tady všechno, takže až půjdu do práce, v nějakým podniku, a on mi řekne něco a já to nebudu vědět, protože jsem se na tý škole nic nenaučil.

Chtěl bych být tim elektrikářem, stavět počítač, psát programy, dělat něco v informační technologii. Ale jestliže zůstanu ve zvláštní škole, tohle všechno se nenaučím. Z téhle školy můžu dělat jen lehká zaměstnání, jako je zedník, truhlář, elektrikář, malíř, číšník, automechanik maximálně.

Učitelka:No, a stavíme sněhuláka. V kterým období ho stavíme?

Děti: V zimě.

Radek: Protože my jsme cikáni a oni jsou běloši.

Reportér: A co se ti nelíbilo na tvé staré škole?

Radek: Nelíbilo se mi tam, že ty děti, co chodily se mnou do třídy, mi nadávaly. Třeba: Ci-ká-ne. Ty smrdíš, fuj, jdu od tebe. Třeba. Vypadni vode mne. Von se mnou nebude sedět. Ještě dál, nějaký jiný věci. To si ještě nepamatuju.

Reportér: A líbí se ti tahle škola?

Radek: Nevim. Docela. Líbí. Ale nejvíc chci jít do - na první Pod svatou horou. Tam bych šel.

Reportér: A to není zvláštní škola?

Radek: To je normální.

Reportér: Proč bys teda radši chodil do normální školy?

Radek: Chtěl bych začít znova. Chtěl bych začít znova.

Reportér: Čím chceš být, až vyrosteš?

Radek: Jako ze školy? Zedníkem. A číšníkem. Třeba být automechanik.

Anna: Tak se přiznám, že v jednom momentě mě napadlo, že prostě sbalím kufry, vezmu děti a s rodinou emigruju, pojedu někam jinam. Je to ten strach, napětí, stres. Ale pak jsem si to rozmyslela. Nemůžu tady nechat manžela. I když už není naživu. Nemůžu ho tady nechat. A nemůžu nechat ani boje.

(Pauza)

Anna: Tím, že prostě ho zabili skini, nejenže ho skini odsoudili k smrti, ale odsoudili i mě a mé děti do vězení. Oni jsou svobodní. Užívají si života.

(Pauza)

A proč my Romové bysme měli utíkat do Kanady nebo jinam? Dýcháme stejný vzduch. Proč bychom měli utíkat před skinheady? Ale možná, že to vláda chce. Skinheadi vykonávají etnické očišťování ve prospěch všech.

(Pauza)

Já jsem se tady narodila, já jsem tady vyrostla a já tady umřu. Jestliže umřu tak, jako můj manžel, ať se to stane. Ale nevzdám se boje za něho. Nevím, proč bych měla být donucena utíkat z vlastní země.

Komentář: Žadatelům o asyl, kteří přicházejí do Británie, by se možná dostávalo vstřícnějšího přijetí, kdybychom rozuměli, před čím utíkají. Kanadská vláda poskytla za poslední dva roky asyl více než tisíci českých Romů. Uznala, že tito lidé prchají před skutečným pronásledováním. Avšak Británie označila žadatele o asyl za falešné uprchlíky a donutila tisíce lidí, aby se stěhovali znovu, zase dál.

Romové jsou vyhnanci, jsou obětními beránky za zlo postkomunismu. Jsou už skoro tisíc let přesunováni ze země do země, bez ochrany vlastního státu. Všude, kam jdou, se jich lidé obávají. Pořád jsou na cestě.