Dám si cokoliv, když to nebude rajská. Nesnáším rajskou.

Ani to ne. To je pozůstatek školních jídelen - tento odpor nepřemůže asi nikdo.

To bylo poté, co jsem se vrátil z Anglie, kde jsem strávil tři roky a měl jsem pocit, že bych se měl vyjadřit k tomu, jak tady ostatní dělají média. Psal jsem články do novin a na jeden celkem kritický vůči ČT dokonce zareagoval tehdejší ředitel Ivo Mathé a pozval si mě k sobě. Až později jsem pochopil, že chtěl poznat svého nepřítele. Na konci toho rozhovoru mě požádal, jestli bych mu nevypracoval podrobnou analýzu vysílání ČT a já se cítil poctěn. Dva měsíce jsem potom bez ustátní koukal na všechno, co dávali a detailně si zapisoval. Když jsem měl rozbor hotový, zavolal jsem mu, ale on mě nepřijal. Nechal jsem mu ho tedy v televizi. Nikdy se neozval. Poprvé jsme od té doby spolu mluvili až po konkursu.

Ani promile.

Nejdřív ne, protože jsem nepočítal s tím, že bych vyhrál. Jak se ale výběr zužoval, začínalo mi to docházet.

Určitě. Po předposledním kole jsem zavolal rodičům a řekl jsem jim, že se to může stát. Chtěl jsem je dopředu varovat, že to pro ně může znamenat spoustu nepříjemností, že jim možná budou volat novináři a vyptávat se jich. Že se naše rodina vůbec může dostat do pozornosti nejen médií, ale i ostatní veřejnosti.

Myslím, že ani ne. Možná někde hluboko pod tím vším. Jinak ale byli rádi.

Nejdřív vůbec ne, pár novinářů sice volalo domů, jakou školu jsem studoval a který předmět jsem měl nejraději, ale větší problémy nastaly až po začátku vysílání Třiceti případů majora Zemana.

Ani ne, jenom to pořád s nimi chtěli rozebírat a když šla třeba máti nakoupit, zastavovali ji lidé na ulici a začali jí vysvětlovat svoje názory. Když se to děje často, asi to není moc příjemné.

Ulevilo se jim a říkali mi, že to je dobře.

Spadl ze mě všechen ten stres a napětí a mám teď spoustu volného času. Pracuji sedm až osm hodin denně, mám hodinu a půl na oběd, během dne maximálně čtyři schůzky...

V porovnání s předchozími dvěma lety? Určitě!

Budíček na půl sedmou, abych byl v osm v televizi. Přes den v průměru osm pracovních schůzek a jednání. Pokud jsem neměl domluvený pracovní oběd ve městě, muselo mi na jídlo v poledne stačil půl hodiny. Z televize jsem odcházel v deset hodin večer - samozřejmě, když jsem neměl jednání mimo Kavčí hory.

Jenom sobotu. Tu jsem si snažil pokaždé nechat volnou a spal až do jedenácti. V neděli už jsem ale zase jel do televize, měli jsme tam s mými nejbližšími spolupracovníky pravidelné schůzky. Teď se mi občas stane, že odcházím z televize v pět hodin odpoledne a přistihnu se při tom, že mám pocit viny.

Já mám moc rád kino a filmy. Naposledy jsem minulý víkend viděl Canterburské povídky od Pierre Passoliniho ve výborném klubovém kině Aero.

Ježíš, to nevím. Určitě něco britského. Manic Street Preachers. The Best of. Mám je hodně rád.

Mám pro tu zemi zvláštní slabost. Já tam tenkrát prostě musel, i když mě tam třikrát za sebou nepustili. Naštěstí v té době zrušili víza a já tam úplně bez peněz vyrazil.

Nejdřív myl okna, a potom jsem pracoval jako barman. To bylo také jediné období v mém životě, kdy jsem kouřil.

Bylo to nádherné období. Nejdřív jsem nikomu nerozuměl, protože všichni mluvili úplně hroznou angličtinou. Dneska na to ale moc rád vzpomínám.

Tehdy jsem měl možnost buď jít do Dublinu studovat na univerzitu nebo jít pracovat do české redakce BBC v Londýně.

Nevím. Tenkrát to byla úplně jiná doba. My jsme ještě zažili školu za komunismu a nekonečné přednášky o marxismu - leninismu a to byla pro mě představa školy. Na revoluci bylo sice skvělé, že jsme u toho byli a podíleli se na ní, chodili jsme si pro zápočty do hospody a tak. Pak jsme se všichni rozutekli do redakcí, protože jsme strašně chtěli pracovat a od školy se odpoutat. Dodnes se tak trochu na sebe zlobím, protože si připadám nedovzdělaný.

Kdybych to tenkrát udělal, mohlo dneska být všechno jinak. Nepracoval bych v BBC a asi bych byl dneska nějakým poctivým reportérem ve zpravodajství. No, i když - možná, že kdybych na sobě hodně pracoval, mohl už bych dneska byl i vedoucím rubriky... (smích)

Myslíte si, že je můj životopis dneska o tolik horší? (smích)

To je otázka.

To asi ne, ale na druhou stranu jsem se díky uplynulým dvěma letem naprosto zbavil jakýchkoliv ambicí či nutkavé potřeby dělat kariéru. Ať se rozhodnu pro cokoliv, budu to dělat kvůli té práci samotné, ne kvůli tomu, abych se někam vypracoval. To už jsem si docela užil...

Přesnou představu nemám. Teď si dávám delší čas na rozmyšlenou, ale u médií bych rád zůstal. Řekl bych, že jim docela rozumím... (smích). Ale zatím ještě opravdu nevím.

Pane jo, a já už si myslel, že se pozornosti médií zbavím! Že se někam uklidím a budu mít klid!

To nebude trvat dlouho. Lidé rychle zapomenou.

Ano, ale nikdy ne v takovém množství, aby mě to obtěžovalo. Nejčastěji mě oslovovali v době, kdy se diskutovalo o vysílání Třiceti případů majora Zemana. V naprosté většině mi vyjadřovali podporu a přání, abych si stál za svým.

Je to různé a většinou je to docela legrace. Když například vejdete do restaurace, i když se nedíváte kolem, zůstává vám postranní vidění a vy nemůžete přehlédnout, jak si lidé kolem vás šeptají a popřípadě ukazují prstem. Nejjednodušší je to v metru, což je ale také největší zábava.

Možná to teď bude znít trochu namyšleně, ale já teď poprvé po dvou letech mám čas jezdit hromadnou dopravou, protože už nemusím přejíždět z jednání na jednání a poznámkovat pracovní dokumenty. Nedávno jsem jel tramvají a neměl jsem lístek. Byli jsme s kamarádkou a já jí říkal: "Ale já nemůžu jet, nemám jízdenku!" Ona se mi smála, že prý v tuhle dobu revizoři nechodí. Docela jsem se bál - co kdyby přišel?

Myslím, že to byla čtyřka. Také jsem si všimnul, že lístky od té doby podražily. Za mě ještě stály deset korun a teď stojí dvanáct.

V metru sedí lidé v řadě proti sobě, takže vám koukají přímo do očí. Je legrační pozorovat, když mě poznají a teď si to navzájem chtějí říct, ale nemůžou, protože je vidím. Zkoušejí si to nějak ušeptávat nebo "nenápadně" naznačovat, abych si toho nevšiml. Jako by měli pocit, že se nesmím dozvědět, že o mně mluvi, protože co kdyby... Zvláštní, v těch lidech to pořád je. Takový divný strach.

Já si to hrozně vychutnávám. Těším se z maličkostí. Z těch úplně obyčejných věcí jako je jízda tramvají. Je to určitě mnohem přirozenější, než cesta obráceným směrem.

Nebylo to nic příjemného, všechno se to dělo strašně rychle. Já měl navíc tu nevýhodu, že jsem byl dost mladý, takže jsem se snažil působit tak, aby to nebylo znát, aby mi můj věk pořád nikdo nepředhazoval. Asi to nebylo příliš přirozené.

V tom prvním období, kdy jsem se snažil ve všem zorientovat, mi někdo řekl: "Nemysli si, že to přijde hned. Nejdřív budeš dva - tři roky strašně dřít a pak možná přijde nějaké ocenění." Tak jsem dřel. Jen toho ocenění jsem se nějak nedočkal. (smích)

Až do čtvrt na čtyři úplně normální. Potom jsem si svolal své nejbližší spolupracovníky, poděkoval jsem jim za jejich pomoc a podporu a oznámil jsem jim, že za několik minut hodlám na půdě rady rezignovat.

Myslím, že ne. Na radě jsem to přednesl až jako třetí bod. Prodiskutovali jsme návrh rozpočtu, smlouvu se Sazkou a já jim potom stejným tónem sdělil svoji rezignaci. V první chvíli nikdo nepromluvil ani slovo. Dívali se po sobě a nevěděli, co to znamená. Až pak se mě někdo zeptal, jestli mám nějakého dočasného zástupce.

Když zastáváte tak významnou funkci, získáváte skutečné přátele jen velmi těžko. A všichni ti přátelé a blízcí, které jsem měl ještě před tím, mi zůstali a věřím, že zůstanou i nadále. Těch, co se ode mě odvrátili nebo odvrátí, mi líto nebude.

Je. Ale já jsem se to dozvěděl až zprostředkovaně. Víc to komentovat nebudu.

Od usnesení mediální komise, která začala podle mého názoru radu úkolovat nad rámec zákona, přes veřejné výroky předsedy této komise Ivana Langera, který bez důkazů obviňoval ČT z porušování zákona, až po občasné telefonáty od některých politiků, hlavně z ODS.

Ivana Langera a jednou i Václava Klause.

Ivan Langer třeba chtěl, abychom odvysílali tenisový turnaj z Prostějova, kde - jak jsem se později dozvěděl - má nějaké vlastní aktivity. Že se tím prý pomůže regionu. Podruhé mi zase velmi ostrým tónem vyčítal, že jsme neuvedli v Událostech zprávu o tom, že Jiřina Jirásková přijala za ODS kandidaturu do Senátu. Ódéeska to tenkrát oznámila večer v deset a my jsme to měli hned v Událostech Plus. Druhý den už jsme to v hlavních zprávách nehráli, protože to byla den stará informace, kterou už všichni věděli. Tvrdil tehdy, že ČT hrubě selhala jako veřejnoprávní televize a varoval, že to pro televizi může mít nějakou dohru.

Pokud jde o Václava Klause, ten si zase před parlamentními volbami v 98' telefonicky stěžoval, že Česká televize neodvysílala zprávu o předvolebním mítingu ODS v pražské Lucerně.

Ne. I když by k tomu možná měli mnohem více důvodů. Jenom jejich tehdejší ministr financí Ivo Svoboda chtěl, aby mediální komise přijala usnesení, že ČT porušila zákon, protože zveřejnila nepravdivou reportáž o kauze Liberta.

No vidíte, a my to tenkrát měli první.

Ne, netipuji. Ať to bude kdokoliv z nich, předám mu to a popřeju mu v tom hodně štěstí a pevné nervy.

Po posledních událostech to úplně nevylučuji. Ale stále doufám, že budou především rozhodovat profesní a lidské kvality.

Určitě sám sebe mnohem lépe zná. Ví lépe, co chce a čeho je či není schopen. Je si sám sebou víc jistý. Během té doby se také mnohé dozvěděl o lidech, o tom, co od nich může čekat a kam až jim může důvěřovat. Bylo to strašně zajímavé a svým způsobem krásné období v jeho životě.

Není zklamaný z odchodu, ale spíš z toho, co mu předcházelo.

Asi jo. Ale to přece v posledních letech v této zemi potkalo víc lidí, ne?

Autorka je redaktorkou časopisu Rolling Stone

Poznámka JČ: Pasáž rozhovoru o údajném nátlaku na Puchalského od činitelů ODS vyšla v Nedělních novinách samostatně.