pondělí 31. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Tvrdý český rasismus v hlavním vysílacím čase v britské televizi:
  • "Já jsem český občan s černou hubou, to je celá věc" (Jan Čulík)
  • Cikáni, tuláci a zloději (Channel Four Television) Mediální manipulace za desítky milionů ročně:
  • Ministryně Kořínková "asi něco ví" o korupci českého tisku, doufejme, že odvolají Peltráma! (Štěpán Kotrba)
  • Přehled článků, jak se psalo o Českých drahách v českém tisku (nenatáhne se jako součást Kompletních BL) Reakce:
  • Rozhovor Jany Ciglerové s Jakubem Puchalským: Světlo jeho očí a útlum její mysli (Juliana)
  • Ciglerové nedošla "velikost okamžiku" (Jiří Jírovec)
  • Snad by bylo nejlepší studium novinařiny na fakultě sociálních věd KU zrušit (čtenářka)
  • Kocourkov a dezinformace (Mike Jarolím)
  • "Už zase jezdím tramvají". Rozhovor Jany Ciglerové s Jakubem Puchalským (Nedělní noviny 24. 1. 2000) Česká televize:
  • Ředitel Chmelíček vystupuje ve sdělovacích prostředcích s banalitami (Miroslav Brada, televize Nova)
  • Je Dušan Chmelíček suchar? Chce zrušit Rudého trpaslíka (Petr Novotný) Populární hudba v ČR:
  • Ještě ke Karlu Gottovi (Petr Jánský)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Už zase jezdím tramvají

    Jana Ciglerová

    Rozhovor, který vyšel v Nedělních novinách dne 24. ledna 2000, Britským listům laskavě zprostředkovala autorka, aby čtenáři věděli, o čem je řeč. JČ


    Generální ředitel České televize Jakub Puchalský (30) nechtěl po své rezignaci s novináři hovořit. Nedělní Noviny jsou jediným médiem, kterým odcházející ředitel rozhovor poskytl. Přiznává v něm skandální a konkrétní případy politického nátlaku na veřejnoprávní médium. Hovoří o sobě, o studiích i o tom, jak ještě před několika lety pracoval v Anglii jako barman, nosil džíny a kouřil.

    Jeho nejbližší spolupracovníci o něm prohlašují, že se od okamžiku, kdy se rozhodl rezignovat, k nepoznání změnil. Je prý zase ten starý a zábavný Jakub Puchalský, jakého jej znali dřív. Při naší neformální večeři si o něm lidé v restauraci povídali s významným pohledem ve tváři , ale nezdálo se, že by mu to jakkoliv vadilo.

  • Co budete večeřet?

    Dám si cokoliv, když to nebude rajská. Nesnáším rajskou.

  • Ani od mámy?

    Ani to ne. To je pozůstatek školních jídelen - tento odpor nepřemůže asi nikdo.

  • Proč jste si tenkrát podal přihlášku do konkursu na generálního ředitele České televize?

    To bylo poté, co jsem se vrátil z Anglie, kde jsem strávil tři roky a měl jsem pocit, že bych se měl vyjadřit k tomu, jak tady ostatní dělají média. Psal jsem články do novin a na jeden celkem kritický vůči ČT dokonce zareagoval tehdejší ředitel Ivo Mathé a pozval si mě k sobě. Až později jsem pochopil, že chtěl poznat svého nepřítele. Na konci toho rozhovoru mě požádal, jestli bych mu nevypracoval podrobnou analýzu vysílání ČT a já se cítil poctěn. Dva měsíce jsem potom bez ustátní koukal na všechno, co dávali a detailně si zapisoval. Když jsem měl rozbor hotový, zavolal jsem mu, ale on mě nepřijal. Nechal jsem mu ho tedy v televizi. Nikdy se neozval. Poprvé jsme od té doby spolu mluvili až po konkursu.

  • Tušil jste, že vyhrajete?

    Ani promile.

  • Uvědomoval jste si tenkrát, co by to znamenalo?

    Nejdřív ne, protože jsem nepočítal s tím, že bych vyhrál. Jak se ale výběr zužoval, začínalo mi to docházet.

  • Byl jste nervózní?

    Určitě. Po předposledním kole jsem zavolal rodičům a řekl jsem jim, že se to může stát. Chtěl jsem je dopředu varovat, že to pro ně může znamenat spoustu nepříjemností, že jim možná budou volat novináři a vyptávat se jich. Že se naše rodina vůbec může dostat do pozornosti nejen médií, ale i ostatní veřejnosti.

  • Jak na to rodiče reagovali? Měli z toho obavy?

    Myslím, že ani ne. Možná někde hluboko pod tím vším. Jinak ale byli rádi.

  • Stávaly se vaší rodině na Moravě během vašeho vedení televize nějaké nepříjemnosti?

    Nejdřív vůbec ne, pár novinářů sice volalo domů, jakou školu jsem studoval a který předmět jsem měl nejraději, ale větší problémy nastaly až po začátku vysílání Třiceti případů majora Zemana.

  • Lidé vašim rodičům nadávali?

    Ani ne, jenom to pořád s nimi chtěli rozebírat a když šla třeba máti nakoupit, zastavovali ji lidé na ulici a začali jí vysvětlovat svoje názory. Když se to děje často, asi to není moc příjemné.

  • Jak vaše rodina reagovala na to, když jste jí oznámil, že hodláte odejít z vedení ČT?

    Ulevilo se jim a říkali mi, že to je dobře.

  • A jak se dnes cítíte vy? Ulevilo se vám?

    Spadl ze mě všechen ten stres a napětí a mám teď spoustu volného času. Pracuji sedm až osm hodin denně, mám hodinu a půl na oběd, během dne maximálně čtyři schůzky...

  • Tomu říkáte "spousta volného času"?

    V porovnání s předchozími dvěma lety? Určitě!

  • Nechci ani vědět, jak potom musel vypadat váš "běžný" pracovní den.

    Budíček na půl sedmou, abych byl v osm v televizi. Přes den v průměru osm pracovních schůzek a jednání. Pokud jsem neměl domluvený pracovní oběd ve městě, muselo mi na jídlo v poledne stačil půl hodiny. Z televize jsem odcházel v deset hodin večer - samozřejmě, když jsem neměl jednání mimo Kavčí hory.

  • Víkendy jste ale měl volné, ne?

    Jenom sobotu. Tu jsem si snažil pokaždé nechat volnou a spal až do jedenácti. V neděli už jsem ale zase jel do televize, měli jsme tam s mými nejbližšími spolupracovníky pravidelné schůzky. Teď se mi občas stane, že odcházím z televize v pět hodin odpoledne a přistihnu se při tom, že mám pocit viny.

  • A co děláte s volným časem nyní - chodíte třeba rád do kina?

    Já mám moc rád kino a filmy. Naposledy jsem minulý víkend viděl Canterburské povídky od Pierre Passoliniho ve výborném klubovém kině Aero.

  • Jaké cédéčko jste si naposledy koupil?

    Ježíš, to nevím. Určitě něco britského. Manic Street Preachers. The Best of. Mám je hodně rád.

  • A Británii vůbec, že jo? Dokonce jste přerušil studium, abyste tam mohl na rok jet.

    Mám pro tu zemi zvláštní slabost. Já tam tenkrát prostě musel, i když mě tam třikrát za sebou nepustili. Naštěstí v té době zrušili víza a já tam úplně bez peněz vyrazil.

  • Co jste tam dělal?

    Nejdřív myl okna, a potom jsem pracoval jako barman. To bylo také jediné období v mém životě, kdy jsem kouřil.

  • Nějak si vás neumím představit v džínách a tričku, s cigaretou v puse, čepující pivo...

    Bylo to nádherné období. Nejdřív jsem nikomu nerozuměl, protože všichni mluvili úplně hroznou angličtinou. Dneska na to ale moc rád vzpomínám.

  • Potom jste si dokončil univerzitu a jel rovnou do BBC?

    Tehdy jsem měl možnost buď jít do Dublinu studovat na univerzitu nebo jít pracovat do české redakce BBC v Londýně.

  • Proč jste si nevybral Dublin?

    Nevím. Tenkrát to byla úplně jiná doba. My jsme ještě zažili školu za komunismu a nekonečné přednášky o marxismu - leninismu a to byla pro mě představa školy. Na revoluci bylo sice skvělé, že jsme u toho byli a podíleli se na ní, chodili jsme si pro zápočty do hospody a tak. Pak jsme se všichni rozutekli do redakcí, protože jsme strašně chtěli pracovat a od školy se odpoutat. Dodnes se tak trochu na sebe zlobím, protože si připadám nedovzdělaný.

  • Kdybyste se dneska mohl rozhodnout znovu, nezvolil byste přece jen univerzitu v Dublinu?

    Kdybych to tenkrát udělal, mohlo dneska být všechno jinak. Nepracoval bych v BBC a asi bych byl dneska nějakým poctivým reportérem ve zpravodajství. No, i když - možná, že kdybych na sobě hodně pracoval, mohl už bych dneska byl i vedoucím rubriky... (smích)

  • Víte, jak by to vypadalo na vašem životopise: univerzita v Dublinu?

    Myslíte si, že je můj životopis dneska o tolik horší? (smích)

  • To je otázka.

    To je otázka.

  • Těžko už dneska můžete pracovat jako nějaký redaktůrek v malých novinách.

    To asi ne, ale na druhou stranu jsem se díky uplynulým dvěma letem naprosto zbavil jakýchkoliv ambicí či nutkavé potřeby dělat kariéru. Ať se rozhodnu pro cokoliv, budu to dělat kvůli té práci samotné, ne kvůli tomu, abych se někam vypracoval. To už jsem si docela užil...

  • Víte, co byste chtěl dělat?

    Přesnou představu nemám. Teď si dávám delší čas na rozmyšlenou, ale u médií bych rád zůstal. Řekl bych, že jim docela rozumím... (smích). Ale zatím ještě opravdu nevím.

  • Opravdu by mě zajímalo, kde se nakonec usadíte. Počkám si na to.

    Pane jo, a já už si myslel, že se pozornosti médií zbavím! Že se někam uklidím a budu mít klid!

  • Veřejnost vás stejně bude dál znát. Lidé vás budou poznávat na ulici...

    To nebude trvat dlouho. Lidé rychle zapomenou.

  • Poznávají vás nyní?

    Ano, ale nikdy ne v takovém množství, aby mě to obtěžovalo. Nejčastěji mě oslovovali v době, kdy se diskutovalo o vysílání Třiceti případů majora Zemana. V naprosté většině mi vyjadřovali podporu a přání, abych si stál za svým.

  • Jak rozeznáte, že vás lidé poznali?

    Je to různé a většinou je to docela legrace. Když například vejdete do restaurace, i když se nedíváte kolem, zůstává vám postranní vidění a vy nemůžete přehlédnout, jak si lidé kolem vás šeptají a popřípadě ukazují prstem. Nejjednodušší je to v metru, což je ale také největší zábava.

  • Vy jezdíte metrem?

    Možná to teď bude znít trochu namyšleně, ale já teď poprvé po dvou letech mám čas jezdit hromadnou dopravou, protože už nemusím přejíždět z jednání na jednání a poznámkovat pracovní dokumenty. Nedávno jsem jel tramvají a neměl jsem lístek. Byli jsme s kamarádkou a já jí říkal: "Ale já nemůžu jet, nemám jízdenku!" Ona se mi smála, že prý v tuhle dobu revizoři nechodí. Docela jsem se bál - co kdyby přišel?

  • Jakou tramvají jste jel?

    Myslím, že to byla čtyřka. Také jsem si všimnul, že lístky od té doby podražily. Za mě ještě stály deset korun a teď stojí dvanáct.

  • Taky si můžete koupit za osm, ale to jenom když jedete méně než patnáct minut. Jak to bylo s tím metrem?

    V metru sedí lidé v řadě proti sobě, takže vám koukají přímo do očí. Je legrační pozorovat, když mě poznají a teď si to navzájem chtějí říct, ale nemůžou, protože je vidím. Zkoušejí si to nějak ušeptávat nebo "nenápadně" naznačovat, abych si toho nevšiml. Jako by měli pocit, že se nesmím dozvědět, že o mně mluvi, protože co kdyby... Zvláštní, v těch lidech to pořád je. Takový divný strach.

  • Jaké to je, vracet se zpátky "z výšin"?

    Já si to hrozně vychutnávám. Těším se z maličkostí. Z těch úplně obyčejných věcí jako je jízda tramvají. Je to určitě mnohem přirozenější, než cesta obráceným směrem.

  • Jak jste si zvykal na auto s řidičem, na minutu naplánovaný den, vysoké postavení ve společnosti?

    Nebylo to nic příjemného, všechno se to dělo strašně rychle. Já měl navíc tu nevýhodu, že jsem byl dost mladý, takže jsem se snažil působit tak, aby to nebylo znát, aby mi můj věk pořád nikdo nepředhazoval. Asi to nebylo příliš přirozené.

  • Takže jste si své vítězství ani pořádně nevychutnal?

    V tom prvním období, kdy jsem se snažil ve všem zorientovat, mi někdo řekl: "Nemysli si, že to přijde hned. Nejdřív budeš dva - tři roky strašně dřít a pak možná přijde nějaké ocenění." Tak jsem dřel. Jen toho ocenění jsem se nějak nedočkal. (smích)

  • Jaký vlastně pro vás byl ten osudný den 15. prosince?

    Až do čtvrt na čtyři úplně normální. Potom jsem si svolal své nejbližší spolupracovníky, poděkoval jsem jim za jejich pomoc a podporu a oznámil jsem jim, že za několik minut hodlám na půdě rady rezignovat.

  • Myslíte, že to někdo z radních dopředu tušil?

    Myslím, že ne. Na radě jsem to přednesl až jako třetí bod. Prodiskutovali jsme návrh rozpočtu, smlouvu se Sazkou a já jim potom stejným tónem sdělil svoji rezignaci. V první chvíli nikdo nepromluvil ani slovo. Dívali se po sobě a nevěděli, co to znamená. Až pak se mě někdo zeptal, jestli mám nějakého dočasného zástupce.

  • Stává se vám, že se od vás teď odvracejí lidé, které jste považoval za své přátele či blízké?

    Když zastáváte tak významnou funkci, získáváte skutečné přátele jen velmi těžko. A všichni ti přátelé a blízcí, které jsem měl ještě před tím, mi zůstali a věřím, že zůstanou i nadále. Těch, co se ode mě odvrátili nebo odvrátí, mi líto nebude.

  • Je pravda, že jen několik minut poté, co jste veřejně oznámil svoji rezignaci, už seděl na poradě Rady České televize jeden ze současných zájemců o vaše křeslo a zároveň strategický ředitel ČT Dušan Chmelíček?

    Je. Ale já jsem se to dozvěděl až zprostředkovaně. Víc to komentovat nebudu.

  • Když jste oznamoval svoji rezignaci, zmiňoval jste politické tlaky. Jak se konkrétně projevovaly?

    Od usnesení mediální komise, která začala podle mého názoru radu úkolovat nad rámec zákona, přes veřejné výroky předsedy této komise Ivana Langera, který bez důkazů obviňoval ČT z porušování zákona, až po občasné telefonáty od některých politiků, hlavně z ODS.

  • Kterých?

    Ivana Langera a jednou i Václava Klause.

  • Co po vás chtěli?

    Ivan Langer třeba chtěl, abychom odvysílali tenisový turnaj z Prostějova, kde - jak jsem se později dozvěděl - má nějaké vlastní aktivity. Že se tím prý pomůže regionu. Podruhé mi zase velmi ostrým tónem vyčítal, že jsme neuvedli v Událostech zprávu o tom, že Jiřina Jirásková přijala za ODS kandidaturu do Senátu. Ódéeska to tenkrát oznámila večer v deset a my jsme to měli hned v Událostech Plus. Druhý den už jsme to v hlavních zprávách nehráli, protože to byla den stará informace, kterou už všichni věděli. Tvrdil tehdy, že ČT hrubě selhala jako veřejnoprávní televize a varoval, že to pro televizi může mít nějakou dohru.

  • A Klaus?

    Pokud jde o Václava Klause, ten si zase před parlamentními volbami v 98' telefonicky stěžoval, že Česká televize neodvysílala zprávu o předvolebním mítingu ODS v pražské Lucerně.

  • Sociální demokrati vám nevolali?

    Ne. I když by k tomu možná měli mnohem více důvodů. Jenom jejich tehdejší ministr financí Ivo Svoboda chtěl, aby mediální komise přijala usnesení, že ČT porušila zákon, protože zveřejnila nepravdivou reportáž o kauze Liberta.

  • A dneska je kvůli tomu ve vězení.

    No vidíte, a my to tenkrát měli první.

  • Tipujete, kdo vás z těch tří kandidátů nahradí?

    Ne, netipuji. Ať to bude kdokoliv z nich, předám mu to a popřeju mu v tom hodně štěstí a pevné nervy.

  • Myslíte si, že to bude otázka politické průchodnosti?

    Po posledních událostech to úplně nevylučuji. Ale stále doufám, že budou především rozhodovat profesní a lidské kvality.

  • V čem je Jakub Puchalský dneska jiný v porovnání s Jakubem Puchalským před dvěma lety?

    Určitě sám sebe mnohem lépe zná. Ví lépe, co chce a čeho je či není schopen. Je si sám sebou víc jistý. Během té doby se také mnohé dozvěděl o lidech, o tom, co od nich může čekat a kam až jim může důvěřovat. Bylo to strašně zajímavé a svým způsobem krásné období v jeho životě.

  • Je zklamaný?

    Není zklamaný z odchodu, ale spíš z toho, co mu předcházelo.

  • Nepřišlo to všechno nějak dřív než mělo?

    Asi jo. Ale to přece v posledních letech v této zemi potkalo víc lidí, ne?

    Autorka je redaktorkou časopisu Rolling Stone

    Poznámka JČ: Pasáž rozhovoru o údajném nátlaku na Puchalského od činitelů ODS vyšla v Nedělních novinách samostatně.



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|