pátek 4. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize a státní správa: "Právo vědět" a Ministerstvo zahraničí (Tomáš Škrdlant) Václav Havel: Prezidentská kancelář znovu odpovídá J. J. Procházkovi (Ivo Mathé, Ladislav Špaček) Evropská unie a suverenita: Je správné, že Evropská unie ostrakizuje Rakousko kvůli Haiderovi? (Jan Čulík) Sdělovací prostředky: Kdo si myslí, že média nelžou, ať nezvedá ruku ) Štěpán Kotrba) Poznámky k zahraničním úsudkům Štěpána Kotrby (Jan Čulík) Česká zahraniční politika: Rakousko a my (Ivan Hoffman) Pokračování diskuse o rasismu: "Nejsem rasista, jenom tomu, kdo si to zaslouží" (Jan Novák) Chce-li někdo lidská práva pro menšiny, jen se tím zviditelňují partikulární zájmy (čtenář) Tím hůř pro fakta (Jan Kyncl) Každý si plká to své (Petr Partyk) Zlidšťující programy my nepotřebujeme, my Romy známe (čtenář) Nesouhlasím s Čulíkem (Dalibor Žůrek) Čečensko: Štětinův film (Ludvík Vavřina) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Štěpán Kotrba

McLuhana a Habermase cenu číst má. Pro sebevzdělání. Jednu Habermasovu stať - Postnárodní konstelace a budoucnost demokracie - jsem dokonce vyadal v českém překladu (Pražský Demokrat, teoretická příloha Tendence, 1999). Pro poučení o vztahu médií a klientelismu jen tehdy, pokud žijete jinde než v ČR. A ani v matičce serióznosti - Británii - nemám iluzí o serióznosti "kamenných" novinářů. Jen jejich působení musí být jemnější a "sušší" (jako portské oproti ryzlinku z Mikulova), připravené s bystrostí a elegancí pánů v cylidrech na londýnské City. V kontaktu s fakty a fenoménem internetu ale i tito mediální kosmopolité narazí občas "hubou na zeď reality".

A. Kosovo

Dovoluji si připomenout přílišnou vstřícnost "oficiálním" informacím NATO o podobě jugoslávského konfliktu, kdy britská média až na výjimky papouškovala "ve jménu britských zájmů" doublespeak tiskového mluvčího NATO Jamie Sheaha, podkládaný dokonce autentickými fotografickými záběry - povětšinou "technicky dokonalých" zaměřovacích záběrů kamer, umístěných přímo na bombách. Válka v přímém přenosu (zpožděném přes vyhodnocovací centra NATO a PR oddělení tamtéž o několik hodin až dní), díl 2.. (První díl informační války se odehrával na pozadí írácké války proti Saddámu Hussejnovi).

Autenticky lze vidět i to, že vás váš manžel nepodvádí se sekretářkou, a to i tehdy, pokud je najdete spolu ve své manželské posteli... Jde jen o to, jaké interpretaci reality jste ochotna/i uvěřit.

(Mohu zveřejnit zde na BL nezcenzurované záběry z "vedlejších účinků" bombardování jednoho civilního konvoje uprostřed Jugoslávie - traktory a valníky -, které "vypadaly" pro bombardér jako tanky... Fotografie, pořízené místními srbskými fotografy těsně po explozích jsou černobílé i barevné. Krev a utrhané hlavy a končetiny civilních obětí "humanitárního bombardování - cit. V. Havel" je na všech. Na některých jsou i dětské botičky. Ty ale britští novináři určitě vidět nemohli ... Proč také? Vždyť šlo přece o vedlejší účinky.)

Tady se ptát na čí objednávku je zbytečné na úrovni primární, v rovině politicko-ekonomického prospěchu je situace jiná a veskrze zajímavá... Ptám se tedy jinak. Komu ekonomicky prospěla nevyhlášená letecká "kampaň" proti svrchovanému státu, mimo mandát RB OSN?

B. Dubček

Dovoluji si připomenout nikdy nevysvětlené otazníky kolem smrti Alexandra Dubčeka. Upozorňuji, že řada pochybností a zjevných pochybení byla tehdy i interpelována. Bez výsledku. Média se přidržela striktně oficiální verze. Vše ostatní bylo odsunuto do říše bájí. Nebyly to báje. Na čí objednávku musel zemřít?

C. Bartončík

Dovoluji si připomenout panický strach z volebního výsledku křesťanů a sérii předvolebních podrazů, která vyvrcholila aférou Bartončík. Role "investigativně-manipulativního centra české žurnalistiky" je zde nepopiratelná. Nikdy se nedospělo k objasnění pozadí této útočné mediální operace. Na čí objednávku vznikla?

D. Pražská minulost Billa Clintona

Dovoluji si připomenout skandál kolem sbírání materiálů o pražské minulosti Billa Clintona, které měly být využity proti němu ve volební kampani. Do těchto špinavých operací mělo být namočeno vedle pracovníků české tajné služby i několik žurnalistů. Na čí objednávku?

E. Bamberk, atd.

F. Útoky na příbuzné Miloše Zemana

Dovoluji si připomenout již téměř pozapomenutou historii mediálních útoků na příbuzné Miloše Zemana. Na čí objednávku?

G. Ostouzení ministra Kavana.

Dovoluji si připomenout ostouzení ministra zahraničí Kavana a účelové vyrábění afér na jeho osobu. V rozporu s realitou, v rozporu s fakty. Naposledy se týkala dokonce údajné distribuce drog. Na čí objednávku?

H. Ukradené smlouvy a Štiřín

Dovoluji si připomenout ukradené smlouvy a smazané databáze o nich na MZV či štiřínské propletence. Nejbližší je mi v této věci stanovisko stínového ministra zahraničí za ODS Zahradila, který okomentoval omluvu premiéra Zemana v duchu památného výroku "A přece se točí". Kritizoval totiž neobyčejně a nezvykle intenzivní rojení a křik novinářů a připoměl nadstandardní vztahy Zielence s některými z nich. Otázky bych si ani nekladl.

I. Mediální Sarajevo Václava Klause

Dovoluji si připomenout "mediální Sarajevo" Václava Klause, které mělo velmi emocionální průběh. Nikdy nebyly dořešeny otázky okolo údajné Klausovy švýcarské vily. Očekávání, které "renomované" české agentury pro průzkum veřejného mínění vkládaly tehdy s předstihem do Unie svobody, se v hodině pravdy nepotvrdily. Připomínám jen tak na okraj tatáž očekávání, která do neexistující studentské strany vkládali prý čeští občané docela nedávno. Exkluzivní průzkum prý veřejného mínění. Opět. Na čí objednávku?

J. Archív Mitrochin

Dovoluji si připomenout nedávná "odhalení" několik let starých informací o ruských špiónech v řadách britských institucí a politických stran. Formou na britské poměry nevídanou. Zveřejněním autorizovaných informací, na jejichž autorizaci se podílely samy služby. A zrovna jako na potvoru si vzal český senátor, odborně zaštítěný předsednictvím zahraničního výboru Žantovský do úst stejné téma na základě několik let starých informací... A údajné investice ruské rozvědky GRU v karlových Varech se plácaly a dodnes plácají českým tiskem. Na čí objednávku?

K. Christopher Hurran

Dovoluji si připomenout nedávné "rozkrytí" homosexuálně orientovaného rezidenta britské rozvědky v Praze českými "investigativními" žurnalisty. Na čí objednávku?

L. Korupce Helmutha Kohla

Dovoluji si připomenout nedávné odhalení korupční aféry "sjednotitele Německa" Kohla a jeho CDU zrovna jako zázrakem v době, kdy se moc nepovedly volby SPD pod taktovkou kancléře Schrödera a jeho koncepce Neue Mitte (Nový Střed - obdoba Blairova New Labour) utrpěla od německých voličů sérii oprávněných volebních porážek pro svou programovou asociálnost - odklon od "státu blahobytu" a sociálního smíru... Schröder byl zralý na odstoupení a jeho smír s kapitány německého průmyslu by tak přišel vniveč.

Není třeba dodávat že ani Michail Sergejevič Gorbačov nebyl na pražské konferenci k 10. výročí konce své perestrojky nadšen drzou a povýšenou osobou Kohla. Tak rozzuřeného jsem jej neviděl ani tehdy v '86, když sprdával na Národní třídě Antonína Kapka za jeho "skalní" pojetí občanských práv.

Na čí tedy objednávku vznikla takováto - pilíře křesťansky poctivého Německa bortící - kauza, jejíhož konce nevidět a která své korupční vlny rozleje jako povodeň pravděpodobně i k nám?

M. Uměle vyvolané asylové vlny Romů

Velmi důvěryhodný zdroj zde v Praze mi před časem vysvětloval, že rozšířením EU na východ budou nejvíce postiženy kdysi bratrské, nicméně zaostalé státy postsocialistického Balkánu, které po prolnutí Polska, Maďarska a ČR do EU (a platnosti shengenských a jiných dohod) přijdou o značnou část trhu pro svá laciná a docela dobrá rajská jablíčka, která tvoří páteř jejich vývozu zemědělských komodit = zaměstnanosti obyvatel jejich venkova = sociálního smíru = vnitropolitické stability = zahraničněpolitické stability okolních zemí, které se obávají hladového exodu... A že stejný strach měla donedávna i země námi téměř zapomenutá a oplakaná, Slovensko.

(Čo ste chceli, to aj máte.)

Romské kauzy (v několika variantách široce rozehraných jako velmi závažná politická témata, dotýkající se samé podstaty demokracie v Čechách i Evropě) vznikly přitom v přibližně té době, kdy jeden bývalý český "novinář" převzal odpovědnost za romskou otázku v jedné české vládě. Asistoval jim - a rád a s nezkrotným nadšením sobě vlastním - další novinář, který přišel na jeho místo v další vládě.

(To nezkrotné nadšení se mu vymstilo už před deseti lety, kdy vypustil do mediálního étéru kolosální kachnu.)

Váhavě se připojili i další novináři s různou mírou "investigativnosti", protože téma Romů bylo v kurzu a editoři za ně vypláceli "humanitární" prémie.

Vepřín jsme málem vykupovali za peníze daňových poplatníků, z českých zvláštních škol málem budou jejich absolventi chodit na střední školy bez přijímaček jako výraz pozitivní diskriminace, magistrátní úředníci v Ostravě se budou povinně učit romsky, polsky, řecky, maďarsky, íránsky, čínsky, vietnamsky a ukrajinsky a policie se bude muset bát chytit zloděje měděných kabelů podél železniční trati, aby náhodou nebyla nařčena z rasismu.

Nemluvě o trampotách, které zažili pracovníci ČSA v Londýně. Museli umazávat desítky G.

Otázka rasismu pronikla i do zpravodajství o vrácení poloviny slovenských Romů, cestujících nedávno za "lepším příštím" k německým "příbuzným". A to i zde, na Britských listech... No samozřejmě, proč ne - vždyť uvedenou informaci vydala i ČTK... My přece neposuzujeme reálnost informace, my pouze informujeme o tom, o čem informovali jiní nás. Ošidnost informačních etalonů nám jaksi nedochází.

Romskou otázkou a rasismem Čechů se nakazili i někteří poslanci Evropského parlamentu či Rady Evropy, řada ctihodných eurounijních úředníků připravila své poplatníky o peníze za letenky a nocleh v Ústí nad Labem, jen aby si "na vlastní oči" prohlédli za laskavého doprovodu vše překládajících a vysvětlujících státních úředníků ČR mediální plot v Matiční ulici, který nás prý "odděluje od Evropy" a ten nakonec po jeho jepičí životnosti budou dražit po kouskách v aukci, když při jeho boření si své brigádnické hodiny v pracovní době odpracovali i pracovníci Úřadu vlády.

Mediální happening "boření protievropské zdi" utichl za tichého pochechtávání a jinotajů už asi opravdu otrávených novinářů, sprostých nadávek jedné romské starousedlice, kašpařin radnice v Něštěmicích a milosti od dýchavičného prezidenta Havla.

Ale zcela určitě přijde další díl zpravodajsko-publicistické politicko-romantické telenovely pod dramaturgií i v režii jedné české PR agentury a jejích kamarádů z řad naprosto poctivých a odpovědných novinářů.

Na čí objednávku tedy vznikla takto rozsáhlá a vpravdě panevropská kauza?

Buďte vždy ve střehu a nevěřte ani vlastní tchyni Příručky pro medialobbing možná jsou, ale pro použití jako autodidaktického kursu mediální sebeobrany budou i tak k nepotřebě. Osobně doporučuji stav permanentní kritické ostražitosti, o kterém mi Jan Čulík kdysi při našem rozhovoru v Praze znechuceně prohlásil, že hraničí s paranoiou. Dnes už mediální svět v ČR vnímá i Glasgowem hýčkaný Jan Čulík zřejmě jinak.

Poučení z (krizového) vývoje

Náčelník Čeky Dzeržinskij si kladl vždy jednu jedinou otázku: Komu "to" slouží? V mediální manipulaci - propagandě a kontrapropagandě - platí více než v jiných lidských činnostech stanovisko velikána politické bezcharakternosti Machiavelliho - totiž že účel světí prostředky. Není podstatné, kdo vymyslel kterou techniku, zda to byl Kristus, Goebbels, Lincoln, McCarthy či Churchill, Caesar či Lenin. Důležité je, zda je dotyčná technika ve variacích vhodná právě pro danou chvíli...

Na její původ se totiž nikdo neptá, protože ani kolikrát nezjistí, že s ním je manipulováno. Dzeržinského otázku jsem si pro svou potřebu jen nepatrně pozměnil pod nánosem globalizace. Ptám se dnes: Na čí objednávku? Pravý "viník" - investor a zadavatel těch opravdu profesionálních operací (poznají se podle toho, že je při prvním pohledu nerozeznáte od reality) je tak dostatečně odstíněn od výkonných osob, že KOMU to doopravdy posloužilo, je velmi těžké zjistit.

Kdo dal přímou objednávku, většinou lze poznat, pokud si budete dělat výpisky o autorství článků, které se vám zdají podezřelé, objevíte několik jmen s vyšší frekvencí četnosti a začnete sledovat, s kým tito lidé dělají nejčastěji rozhovory, o kom či o čem píší nejlépe, komu či čemu se přes nápadnou a logickou příležitost vyhnou.

V řadě případů ani to nestačí, neboť mnohdy je komplexnějším a jemnějším manipulátorem editor, šéfredaktor a mnohdy se manipulace dějí na přímý příkaz či s tichým souhlasem majitele (ovládajícího další média), který se třeba bojí, že by mohl o výhody svého mediálního království přijít.

A tak lobbuje těmi nejjednoduššími prostředky, které má. To jsou ale poměrně ojedinělé a poměrně "veřejné" případy. Většinou je klientem politická či ekonomickopolitická skupina či jednotlivec.

V současné době je podle mého odhadu v českých médiích přibližně sedmdesát až osmdesát procent článků, jejichž kořeny tkví v něčí mediální strategii.

Nevěříte?

KPZ pro poslední pomoc (na první už je pozdě):

Na dešifrování malé české mediální manipulace stačí:

osm a více hodin denně čas číst agentury, tisk a poslouchat televizi, jakákoliv příručka teorie propagandy či sociální psychologie (v češtině např. Milan Nakonečný, Sociální psychologie, Sociologická knižnice, Svoboda 1970), učebnice technik sociologické analýzy, středoškolská znalost matematiky, papír, tužka, kalkulačka, ideová nepředpojatost - programová lhostejnost k emocionálnímu obsahu studovaného materiálu, 5 centrálních deníků denně (LN, Právo, HaNo, MfD, HN, některý z DBoh), dva až tři týdeníky (Eko, EUR), internet pro monitor ČTK, REUTERS, CNN a z dalších zdrojů, televizní přijímač, nůžky, diktafon (posladní položky lze nahradit i vstupem do databáze či některým fultextovým monitorem denního tisku), znalost angličtiny na úrovni 1000 slov, středoškolské vzdělání, asociativní kontextuální paměť či fultextový vyhledávač a pět (trochu obsáhlejších) rad:

1.

Při průměrné ceně inzertní plochy v celostátním médiu 200 000 Kč za jednu celostranu a ceně 30 vteřin reklamního spotu v TV kolem 400 000 Kč se v médiích uprostřed české verze kapitalismu nic neděje náhodou či pouze z vůle novináře, který bere 15 000 Kč měsíčně (zahraničí se mi hůře posuzuje kvůli horší analýze reálií i kvalitě znalosti jazyka - ceny se tam mohou lišit, procento manipulací možná bude nižší, cena za ně vyšší). Jen předpověď počasí a časomíra mají stále stejnou vypovídací schopnost a kvalitu.

2.

Pokud vám hlasatel na obrazovku pozval odborníka, je to proto, že své tvrzení potřebuje doložit. Jemu byste tu blbost co říká totiž nevěřili. On by ji musel dokázat, což se během 20 vteřin stihnout nedá. Střih. Zvaný odborník z redaktora nikdy před diváky neudělá blbce. Nepozvaný vždycky. Poto ho nepozvali. Střih. Odborník, který není schopen říci redaktorovi, že i otázka byla špatně položená (což v mnoha případech je) není odborník, ale mediální manipulátor a zároveň oběť manipulace o řád vyšší. Střih. Odborník, jehož sláva spočívá nikoliv v tom, že by byl členem Akademie věd, ale v tom, že jej zve televize, rozhlas i dva celostátní deníky je profesionální mediální manipulátor. Střih. Profesionál se od amatéra liší pouze výší honoráře. Střih. Amatérovi či politikovi stačí, když se večer uvidí. Někteří se i nahrávají. Střih. Ti amatéři, kteří trpí nevyléčitelnou ješitností se pak pouštějí znovu.

Kontrolní otázka pro čtenáře tohoto odstavce s delším vedením: Je Václav Klaus profesionál, nebo amatér?

Ti chytřejší odpoví: Tak takhle vypadá hloupá manipulace. Ti ještě chytřejší si položí ještě další otázku: Jak ale vypadá, proboha, chytrá manipulace?

3.

Úloha přesných čísel je nezastupitelná. Pamatujete si čísla, nikoliv obsah sdělení. Teze o objektivitě, vyváženosti pořadu či článku je nesmysl, vymyšlený novináři jako morální fangle či muleta. (Fangle se vždy nosí v čele průvodu, muleta slouží na býky.)

Uplatňována je téměř vždy zásada (já tomu říkám "trvale 49%ní demokracie", ve skutečnosti procento bývá vždy menší) 1,5 - 2:1 v pořadech typu Sedmička, přes 4-5 : 2-3 (V pravé poledne) po 20-30 : 3-5 (Kotel).

Redaktor stojí téměř vždy na straně většiny. Menšina je přerušována uprostřed věty, bývá s ní polemizováno i demagogií.

Nejostřejší spor a přitom nejtěsnější poměr bývá v 21 a Tady a teď (1,5-1:1), kde si ale redaktor určuje rámec diskuze předtočenou ilustrativní "reportáží".

Výhoda pro něj. Také má hodinu předem připraveny otázky, které ale dotazovaná "lovná zvěř" (pokud nemá známé v PR oblasti a ta v redakci) většinou neví dopředu.

Jedinou výjimkou jsou Přidalovy intelektuální večery či Sněží, (7-10:0) kde ale nejde o konfrontaci, ale o jednostranné souznění víceméně se doplňujících názorů stále stejných, notoricky známých "intelektuálů", kteří svou politickou orientaci ani nezastírají a na neutralitu si nehrají.

a.. Pokud řeknete na kameru či do mikrofonu něco, co nekoresponduje s trendem či poškozuje neposkvrněnost početí pořadu, jste v TV na dlouhou dobu naposled. (Netýká se některých politiků, kteří mluví rádi, dlouho a o ničem. Mistrem v matení nicneříkajícími slovy býval ministr zahraničí Zieleniec. Neřekl nic, ale řekl to jasně. V poslední době jej předhání pan Kühnl)

b.. Pokud jste zaměstnán jako redaktor v Lidových novinách, Respektu či Reflexu, máte vstup na Kavčí hory téměř volný. (Jako domu, rračte vašnosto.)

c.. Pokud je otázka kontroverznější, zve se Mladá fronta Dnes. (Mládí vpřed, aby staří mohli zaujmout svá místa.)

d.. Pokud jste redaktorem Práva a nejmenujete-li se Alexandr Mitrofanov, na obrazovku veřejnoprávní televize se nedostanete. (Pokud jste Alexandr Mitrofanov, pak sloužíte jako občasná ukázka menšiny mezi žurnalisty...)

e.. Pokud jste redaktorem Haló novin, zastaví vás už ve vrátnici... (Pro podezření ze šíření nakažlivé choroby. Kupodivu nejdříve se volá bezpečnostní služba, až pak sanitka.)

f.. Pokud se jmenujete např. Jan Čulík, nezeptají se vás ani po telefonu. (Neznám... Kdo je Čulík? Čulík neexistuje. Čulík je produkt internetové virtuální reality. Paní, vy znáte nějakého Čulíka? NE? No prosím... Dobrý den. Česká televize. Znáte pana Čulíka? Že ne? Děkujeme. Tak vidíte...)

Většinou jsou jako mediální "odborníci" na cokoliv akceptováni redaktoři "nezávislého" týdeníku Respekt, ekonomové pouze z Patria Finance či jiných privátních obchodních domů s akcionářskými sny a pro sociální otázky se nejlépe hodí státní úředníci nebo právníci. Ti nemohou mít z titulu úřadu názor žádný, takže jen slovy laickými vždy vyloží platný zákon, proč ten či onen nemusel dostat plat za práci, kterou odvedl...

Neviděl jsem mimo "odborníků" z Liberálního institutu (zvláštní instituce přátelská bývalé VŠE) jiné představitele akademické sféry, poradce odborů či třeba nějaké levicové sociology, ekonomy či politology.

Ne že nejsou, to jen veřejnoprávní televize a rozhlas mají stejnou politickou orientaci, jako některé privátní deníky. Společně si úkolují i privátní sociologický průzkum - STEM. (Pokud chcete od STEMu relevantní data, vypočítejte si koeficient pravdivosti jeho předpovědí porovnáním volebních výsledků ve třech minulých parlamentních volbách s jeho předpověďmi a průměrem výsledných rozdílů přepočítávejte výsledky jeho průzkumů. Pak to většinou sedí...)

Čestnou výjimku tvoří teď v ČT po několik měsíců politolog Oskar Krejčí - nově zaměstnaný jako redaktor v Ekonomu. Ale i ten musel zmírnit svou odchylku směrem vlevo a pokud možno necitovat ze svých knih.

Nemusím dodávat, že jako téměř jediný odborník na problematiku počítačů je televizí i deníky "prověřen" soudní znalec přes počítače - doc. Smejkal, který psal nedávno pro bývalého ministra přes tisková prohlášení (dnes poslance Vladimíra Mlynáře - US) a lobbistickou skupinu soukromých počítačových firem (SPIS) zákon o elektronickém podpisu.

Zřídkakdy bývá zván ještě např. Petr Koubský (asi proto, že je inside), téměř nikdy Patrik Zandl (asi proto že je jen mobil), o dalších nemluvě.

4.

Hlas lidu, hlas boží. Ozvěna od ďábla jest. Všimněte si, jakou tezi chce redaktor podpořit, a pak si všimněte, v jakém pořadí jdou jaké názory lidí. Kolik je totožných s názorem redakce, kolik je neinformovaných a kolik je proti. Jestli se dá podle jejich některých vnějších znaků předvídat odpověď (k sociální situaci ošuntělý bezdomovec, k otázkám kultury typický "barbar", k otázkám politiky liberalismu a globalizace pán právě vystupující z posledního modelu BMW). Všimněte si, který názor je stříhán jako první a který jako poslední. Za kterým člověkem byla dynamické pozadí rušné ulice (takže nebylo skoro nic slyšet), za kterým názorem klid a zeleň parku (a jeho názor zazněl čistě do étéru).

5.

Nevěřte viděnému ani slyšenému. Realitu posuzujte pouze hmatem. Jen tehdy máte jistotu, pokud držíte svou peněženku v ruce a nenarazíte přitom na televizní přijímač.

Mediální manipulace z druhé strany aneb když se beránek chce stát vlkem

Třináct způsobů, jak čelit obvinění a skrýt pravdu před novináři

1. Mlčte jako ryba. Jestliže se o něčem nemluví, není žádná zpráva, jakoby se to nestalo.

2. Rozzuřte se. Technika známá jako gambit s názvem "Jak se opovažujete?"

3. Označte zprávu za "pověsti", nebo ještě lépe za "divoké nepodložené dohady". Jestliže o něčem nebylo oficiálně informováno a veřejnost se to přesto dozvěděla, mohou to být jenom "dohady" a "pověsti".

4. Zabývejte se jenom těmi nejslabšími aspekty těch nejméně závažných obvinění. Nebo ještě lépe, sami dejte do oběhu divoké zvěsti o případu a nechte je kolovat předtím, než veřejně vystoupíte, abyste uvedli na pravou míru všechna tato obvinění - reálná i vymyšlená.

5. Označte ty, kteří se k vašim vysvětlením budou stavět skepticky, za "konspirační teoretiky", "zabedněnce", "chvastouny", "poplety", "výstředníky" a samozřejmě za "šiřitele nepodložených pověstí". Pak je však třeba dávat si veliký pozor a pečlivě se vyhýbat veřejným debatám s takto označenými osobami.

6. Zpochybněte motivy. Zdůrazněte, že kritikům ve skutečnosti nejde o nalezení pravdy, ale že sledují pouze partikulární politické cíle nebo svůj hmotný prospěch.

7. Dovolávejte se autorit. Zde může dobře posloužit tisk, který kontrolujete, nebo fingovaná opozice.

8. Smeťte obvinění ze stolu jako "starou zprávu", něco, čím už se není třeba se zabývat.

9. Přiznejte částečnou vinu. Technika známá jako "přiznej a vyvázni". Tímto způsobem vytvoříte dojem upřímné čestnosti, když připustíte relativně neškodné, ještě ne trestné "omyly". Tato strategie často vyžaduje využití i takových ústupových pozic, se kterými se zpočátku nepočítalo.

10. Označte příslušné přečiny za neuvěřitelně komplikované a pravdu ve své podstatě za definitivně nepoznatelnou.

11. Používejte metodu zpětné dedukce, která obtížné důkazy zbaví závažnosti.

Například: máme svobodný tisk, kdyby se ta věc skutečně stala, určitě by o ní informoval, protože se o věci ví teprve nyní, věc není tak jistá. Nebo jiná varianta na toto téma: proč se s věcí přichází právě teď, proč teprve teď o ní informuje tisk.

12. Vyžadujte od pochybovačů, aby věc vyřešili zcela a důkladně, teprve potom budou mít právo s ní vyjít na veřejnost.

13. Změňte téma.

(Vyhrabáno z archivu.

Původně zveřejněno v diskusní skupině americké novinářské organizace SPJ, pak přeloženo pro Neviditelného psa, zima 1997, poté přetištěno nezávislým měsíčníkem pro politiku Pražský demokrat, leden 1998. Dodnes neztratilo nic na své aktuálnosti.)

Těch způsobů je víc, ale všechno přeci vědět nemůžete...

Mnoho štěstí, nezdolného životního optimismu (pokud by docházel, inspirujte se životopisy svatých), času (spánek vynechte, je zbytečný) a finanční nezávislosti (připravte se na dlouhodobou nezaměstnanost) vám v odhalování zlotřilostí mediální scény (stejně přijdete jen na žabaře, profesionála nechytil za nohu prozatím nikdo) přeje autor.