Skákal pes
aneb Notně chaotická poznámka k poznámce Václava
Pinkavy
Chybami se člověk učí. Je tomu již drahně let, co jsem, ovšemže pod
vlivem mladistvé lehkovážnosti, opomněl oslovit doktorku práv plným titulem
a místo obligatorního "paní doktorko" pronesl cosi jako "paní Nováková".
"Paní DOKTORKO Nováková," opravila mne ona dáma tónem nadmíru důrazným a
jak se záhy ukázalo, díky mému neodpustitelnému lapsu z další konverzace
sešlo.
Teď už to vím: ve střední Evropě patří k člověku titul, ať
akademický nebo profesní, stejně, jako k podnikateli éry výherní
privatizace bílé ponožky a mokasíny nebo k moderátoru České televize doby
současné nevkusný a nepadnoucí (sponzorovaný) oblek.
Že je to komické? Z pohledu zvenčí snad, ale pro našince se
titulování stalo druhou přirozeností. Některé tituly jsou, pravda,
kuriózní: např. znám několik brněnských podnikatelů, kteří se nechávají
svými zaměstnanci titulovat "pane majiteli". V České televizi jeden z
moderátorů proslul oslovením "pane stínový ministře" a pamatuji se, že po
odstoupení Jana Kalvody ze vŠech politických funkcí vznikla trapná pomlka,
když redaktorka najednou nebyla schopna najít pro J. Kalvodu adekvátní
titul.
Odpusťme tedy, Karlu Koecherovi, že ctí místní zvyklosti, mysleme
pozitivně a oceňme preambuli jeho příspěvku
jako brilantní ukázku umění maskovat se v cizím prostředí.
K věci samé: Je jistě pravda, že bez znalosti čínštiny mohu stěží
vytvořit smysluplný (meaningful, sinnvoll) výrok o syntaktických
zvyklostech mandarínské poezie, a nemám-li elementární přehled o moderní
fyzice, bude jakýkoli můj text na kosmologické téma patafyzickou travestií,
jak ostatně nejlépe předvedla ve svém pojednání
Dana Cihelková.
Logicky by totéž mělo platit i pro téma, jemuž Britské listy
věnovaly nedávnou sérii polemických článků, totiž otázku víry, Boha nebo,
chcete-li, transcendentality. Háček je ale v tom, že k takovému vývodu by
bylo třeba připustit objektivní existenci Boha. Jestliže ji neuznám, rázem
se pro mě vsechny výroky o Bohu stávají stejně (i)relevantními: je-li Bůh
pouze subjektivní představou existující v kolektivním podvědomí, a to je
premisa, kterou jako racionální a Occamovou břitvou vyzbrojený člověk musím
zastávat, je označení jakékoli debaty o něm za nekvalifikovanou samo
nekvalifikované. Potud tedy dávám za pravdu Václavu Pinkavovi.
Karel Koecher se dotkl i jiné věci, totiž znamenitého českého - a
zdaleka nejen komunistického - zvyku kádrovat dílo osobní historií a/nebo
národní příslusností autora (psal jsem o tom anglicky v Central
Europe Review). Všichni jím jmenovaní pánové, a seznam by se snadno dal
rozšířit o další jména jako např. Roman Jakobson, měli smůlu, že ač
působili ve středoevropském prostoru, jehož byly Čechy (nebo, přesněji
řečeno, Böhmen), historickou součástí, patřili k nepřátelskému kmeni a
jejich dílo bylo proto Čechy vnímáno jako apriori podezřelé a pochybné.
Velké potíže měli i ti, kdo, ač národnostně vyhovující, odmítali vyjadřovat
svou příslušnost k národu účastí v rituálních tancích (K. Koecher se
zmiňoval např. o Emanuelu Rádlovi) a šli proti "duchu doby".
Neochota identifikovat se s (převážně německy mluvící) střední
Evropou a potřeba vytváření slavných rodáků zacházela leckdy ad absurdum:
vynálezce lodního šroubu Ressl, objevitel genetických zákonů Mendel,
spisovatel Kafka, hudební skladatel Mahler, ti všichni byli - v různých
obdobích - označováni buď za Čechy úplné (Mendel), za Čechy-sympatizanty
(Kafka) nebo aspoň za Němce proti své vůli (Mahler).
Ze vseho nejpozoruhodnější je jev, který bych si dovolil pracovně
nazvat "kádrování na dálku". Současná česká specifika se při něm přenášejí
do odlišného prostředí nebo do zcela jiné časové roviny a např. John
Steinbeck nebo Voskovec a Werich jsou v českém prostředí 90. let chápáni
jako nepřijatelně levicové osobnosti.
Důsledkem tohoto (Jan Čulík by řekl parochiálního) pohledu na lidskou
společost je ovsem izolovanost a z ní plynoucí duchovní chudoba xenofobního
a do sebe uzavřeného národa. Jestě horší je, že takto diskriminující
prostředí bude dál ztrácet, protože jeho elity nebudou motivovány vracet se
do této společnosti a žít v ní: málokdo je ochoten smířit se s premisou, že
po několika málo letech strávených v cizině už není plnohodnotným Čechem a
raději si zařídí existenci tam, kde chápou pluralitu a odlišnost jako
normální jev a ne jako stigma.
