čtvrtek 24. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Střet zájmů: ministrem zdravotnictví by neměl být lékař (Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů) Česká společnost:
  • Skákal pes aneb Notně chaotická poznámka k poznámce Václava Pinkavy (Tomáš Pecina) Policie v ČR:
  • Jan Honner: "Jsem v exilu a hlavně naživu" (předseda organizace Český ombudsman) Policie v ČR a v Británii:
  • Jak pracuje policie v ČR a jak v Británii: porovnání přístupu policie ve dvou případech vloupání (Pavel Trtík) Česká televize:
  • Vladimír Mlynář chce za deset let kandidovat na prezidenta ČR a Česká televize ho bude už od nynějška systematicky filmovat Česká politika:
  • Pozvánky (Ivan Hoffman) Demokracie, věda a náboženství:
  • Pouze věda přináší nové informace (V. Novák) Tiskové prohlášení:
  • Úvěrový registr musí být založen na stoprocentní důvěře (Profira)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Skákal pes

    aneb Notně chaotická poznámka k poznámce Václava Pinkavy

    Tomáš Pecina

    Chybami se člověk učí. Je tomu již drahně let, co jsem, ovšemže pod vlivem mladistvé lehkovážnosti, opomněl oslovit doktorku práv plným titulem a místo obligatorního "paní doktorko" pronesl cosi jako "paní Nováková". "Paní DOKTORKO Nováková," opravila mne ona dáma tónem nadmíru důrazným a jak se záhy ukázalo, díky mému neodpustitelnému lapsu z další konverzace sešlo.

    Teď už to vím: ve střední Evropě patří k člověku titul, ať akademický nebo profesní, stejně, jako k podnikateli éry výherní privatizace bílé ponožky a mokasíny nebo k moderátoru České televize doby současné nevkusný a nepadnoucí (sponzorovaný) oblek.

    Že je to komické? Z pohledu zvenčí snad, ale pro našince se titulování stalo druhou přirozeností. Některé tituly jsou, pravda, kuriózní: např. znám několik brněnských podnikatelů, kteří se nechávají svými zaměstnanci titulovat "pane majiteli". V České televizi jeden z moderátorů proslul oslovením "pane stínový ministře" a pamatuji se, že po odstoupení Jana Kalvody ze vŠech politických funkcí vznikla trapná pomlka, když redaktorka najednou nebyla schopna najít pro J. Kalvodu adekvátní titul.

    Odpusťme tedy, Karlu Koecherovi, že ctí místní zvyklosti, mysleme pozitivně a oceňme preambuli jeho příspěvku jako brilantní ukázku umění maskovat se v cizím prostředí.

    K věci samé: Je jistě pravda, že bez znalosti čínštiny mohu stěží vytvořit smysluplný (meaningful, sinnvoll) výrok o syntaktických zvyklostech mandarínské poezie, a nemám-li elementární přehled o moderní fyzice, bude jakýkoli můj text na kosmologické téma patafyzickou travestií, jak ostatně nejlépe předvedla ve svém pojednání Dana Cihelková.

    Logicky by totéž mělo platit i pro téma, jemuž Britské listy věnovaly nedávnou sérii polemických článků, totiž otázku víry, Boha nebo, chcete-li, transcendentality. Háček je ale v tom, že k takovému vývodu by bylo třeba připustit objektivní existenci Boha. Jestliže ji neuznám, rázem se pro mě vsechny výroky o Bohu stávají stejně (i)relevantními: je-li Bůh pouze subjektivní představou existující v kolektivním podvědomí, a to je premisa, kterou jako racionální a Occamovou břitvou vyzbrojený člověk musím zastávat, je označení jakékoli debaty o něm za nekvalifikovanou samo nekvalifikované. Potud tedy dávám za pravdu Václavu Pinkavovi.

    Karel Koecher se dotkl i jiné věci, totiž znamenitého českého - a zdaleka nejen komunistického - zvyku kádrovat dílo osobní historií a/nebo národní příslusností autora (psal jsem o tom anglicky v Central Europe Review). Všichni jím jmenovaní pánové, a seznam by se snadno dal rozšířit o další jména jako např. Roman Jakobson, měli smůlu, že ač působili ve středoevropském prostoru, jehož byly Čechy (nebo, přesněji řečeno, Böhmen), historickou součástí, patřili k nepřátelskému kmeni a jejich dílo bylo proto Čechy vnímáno jako apriori podezřelé a pochybné. Velké potíže měli i ti, kdo, ač národnostně vyhovující, odmítali vyjadřovat svou příslušnost k národu účastí v rituálních tancích (K. Koecher se zmiňoval např. o Emanuelu Rádlovi) a šli proti "duchu doby".

    Neochota identifikovat se s (převážně německy mluvící) střední Evropou a potřeba vytváření slavných rodáků zacházela leckdy ad absurdum: vynálezce lodního šroubu Ressl, objevitel genetických zákonů Mendel, spisovatel Kafka, hudební skladatel Mahler, ti všichni byli - v různých obdobích - označováni buď za Čechy úplné (Mendel), za Čechy-sympatizanty (Kafka) nebo aspoň za Němce proti své vůli (Mahler).

    Ze vseho nejpozoruhodnější je jev, který bych si dovolil pracovně nazvat "kádrování na dálku". Současná česká specifika se při něm přenášejí do odlišného prostředí nebo do zcela jiné časové roviny a např. John Steinbeck nebo Voskovec a Werich jsou v českém prostředí 90. let chápáni jako nepřijatelně levicové osobnosti.

    Důsledkem tohoto (Jan Čulík by řekl parochiálního) pohledu na lidskou společost je ovsem izolovanost a z ní plynoucí duchovní chudoba xenofobního a do sebe uzavřeného národa. Jestě horší je, že takto diskriminující prostředí bude dál ztrácet, protože jeho elity nebudou motivovány vracet se do této společnosti a žít v ní: málokdo je ochoten smířit se s premisou, že po několika málo letech strávených v cizině už není plnohodnotným Čechem a raději si zařídí existenci tam, kde chápou pluralitu a odlišnost jako normální jev a ne jako stigma.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|