Romové, tolerance a svoboda projevu

Jan Čulík

Psáno pro Literární noviny.

Jak docílit toho, aby došlo mezi znepřátelenými etnickými komunitami v jednom státě, třeba jako jsou v ČR gadžové a Romové, k důvěře a ke smíření? Tamar Jacobyová, která působí v americkém Manhattan Institute a je autorkou knihy Someone Else's House: America's Unfinished Struggle for Integration, (Není to můj dům: nedokončené úsilí Ameriky o integraci, Basic Books; ISBN: 0465036260) o tom na základě americké zkušenosti uvažuje v internetovém časopise The Occasional. Přeložme její myšlenky do českého kontextu. Jacobyová vzpomíná, jak když pracovala v týdeníku Newsweek, jednou její kolegyní byla inteligentní a atraktivní mladá černoška. Jacobyová se domnívala, že tato dobrá novinářka, která byla rychle povyšována, je symbolem úspěchu etnické integrace americké společnosti. Až jednou cosi vyhledávala v příručce v nepřítomnosti černošské kolegyně na jejím psacím stole a povšimla si na obrazovce počítače jejích otevřených e-mailů: byly plné rasově motivovaných poznámek: "Ten běloch šéfredaktor odmítl můj článek." - "Ta běloška knihovnice na mě byla sprostá." "Ten bělošský grafik mi nenechal na stránce dost místa." Černošská novinářka se cítila v časopise Newsweek i v celé Americe jako outsider. Jacobyová si uvědomuje, že překážkou na cestě ke smíření se jí stala její intenzivně pociťovaná etnická příslušnost. Je jistě důležité, aby člověk měl vlastní národní či etnickou totožnost, avšak neměli bychom se uvnitř ní vůči vnějšímu světu defenzívně ohrazovat. Vždyť totožností má každý člověk několik a právě jejich prostřednictvím může navazovat styky s jinými: s Romy i s "cizinci". Člověk není jen Čech, je taky třeba lékař, právník, závozník. Je Evropan. Prostřednictvím množství různých identit může člověk překročit omezení své národnosti. Měli bychom víc zdůrazňovat, co máme společného. Zejména sdělovací prostředky by měly systematicky nalézat v obou znesvářených komunitách v ČR, romské i gádžovské, stejné prvky lidství, jimž může druhá komunita dobře porozumět.

O morálce a konzervatismu diskutovali v britském rozhlase konzervativní filozof Roger Scruton a labouristický právník, politik a metodistický kazatel (černoch) Paul Boateng. Scruton považuje za podstatu každé civilizované společnosti "typicky konzervativní rysy", totiž důsledné dodržování zákonnosti a  pořádku a pojem rodiny. Koncept volných tržních vztahů je ale podle Scrutona z konzervativního hlediska kontroverzní. Na jedné straně člověk potřebuje soukromé vlastnictví, aby si zajistil ve společnosti místo, představa volné výměny zboží podle otevřeného smluvního systému je však konzervatismu hrozbou. Náměstek ministra vnitra v nynější britské labouristické vládě Paul Boateng se Scrutonem souhlasí, že myšlenka zákonnosti a pořádku a pojem rodiny jsou pro rozvoj společnosti nesmírně významné, protože jsou zosobněním kontinuity a stability, nejsou to však podle Boatenga typicky konzervativní pojmy a nebrání přijímání nových myšlenek, jejichž cílem je osvobodit obyčejné lidi a dát jim moc a vliv nad vlastním osudem. Boateng je přesvědčen, že z morálního hlediska je naše doba érou nestability. Rozložila se dosavadní ohniska morální autority a lidé dnes hledají nové hodnoty a normy. Není nic špatného na tom, že už neexistují stará centra autority: často totiž šířila útlak, protože byla postavena na principech rigidní sociální a ekonomické stratifikace. Boateng i Scruton jsou aktivními křesťany, ale postkřesťanským evropským společnostem by se už neodvážili vnucovat křesťanskou víru jako morální rámec. Je nutno najít něco jiného. Boateng uzavřel: "Musíme zahájit práci na projektu, jehož cílem je pomoci lidem, aby mezi sebou znovu nalezli osobní styky. Musíme uznat, jak cenný je život aktivních komunit. Ve městech to bude fungovat jinak než na vesnici, ale musíme stůj co stůj lidem pomoci stát se aktivními členy místní ho společenství. Víme, že to, co funguje při výchově dětí, je stabilita. Musíme se snažit i v rodinách, které jsou rozbité, znovu vytvořit tuto stabilitu."

Bývalá vychovatelka dětí premiéra Tonyho Blaira se pokusila vydat své zápisky o životě v rodině Blairových, ale Blairova manželka, právnička nechala okamžitě vydat soudní příkaz, který tomu zabránil. V této souvislosti se z Ameriky zamyslel v deníku Guardian Harold Evans, bývalý šéfredaktor listů Sunday Times a US News and World Report, nad obrovskou svobodou tisku ve Spojených státech, které však líní novináři prý v současnosti příliš nevyužívají a píší konvenčně či bulvárně. Evans přesto vysoce hodnotí rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu z roku 1931, který zakázal veškerou předběžnou cenzuru tím, že rozhodl, že stát Minesotta jednal protizákonně, když uzavřel jeden deník, který nevybíravě útočil na "židovské gangstery". Soudce Nejvyššího soudu Hughes tehdy přesvědčivě svůj verdikt zdůvodnil slovy, že "práva nejpoctivějších lidí jsou zajištěna teprve tehdy, jsou-li ochraňována práva i nejodpornějších a nejhnusnějších osob".