Kam míří tuneláři a jejich peníze
Pane Čulíku
Ota Ulč napsal pro Lidové noviny zajímavý článek nazvaný
"Kam
míří tuneláři a jejich peníze" . Je to něco na způsob návodu, co by
člověk mohl udělat,
kdyby si něco vytuneloval.
Když jsem se pročetl k mezititulku "Koho všeho okradl Kožený", napadlo
mě: Jak to vlastně s
tímto pánem je? V západním světě totiž většinou vládne presumpce
neviny, takže napsat o
někom, že je zloděj není jen tak. Může to stát žalobu a hodně peněz.
V daném případě existují tři možnosti. Pan Ulč nebo LN to jen tak
plácli, pan Ulč nebo LN se
domnívají, že by takovou věc mohli u soudu prokázat a vyhrát nebo Viktor
Kožený byl za
okradení právomocně odsouzen a je tedy oficiálně zlodějem (a mně to
uniklo).
V souvislosti s druhou variantou se musíme samozřejmě ptát, co tedy dělá
policie a prokuratura.
No nejspíš nic, protože Kožený není víc než produkt současné (nechť mi
Ferdinand promine)
kapitalistické společnosti v níž chamtivost po zisku vrhá dostatek stínu
v němž se daří operacím
na hraně předpisů a zákonů. A kde účel světí prostředky.
Ota Ulč píše: "(Kožený) neváhal vzít na hůl jak prostý český lid, tak
boháče kalibru finančníka
Charlese Schwaba či zkušeného politika, exsenátora George J. Mitchella.
Rovněž obral magnáta
Richarda Friedmana, Clintonova osobního přítele, a další".
Jenže je to tak úplně pravda? Tito pánové s ním šli do holportu proto,
že věřili, že jim pomůže
nebývale rozmnožit jejich majetek. Věřili, že se mu azerbajdžánskou
nebo jakou naftu podaří
"vytěžit" stejně jako českou privatizaci.
Pokud se Viktor Kožený s
azerbajdžánci nešábnul o
peníze zaplacené za privatizační kupóny, nemůže mu nikdo nic vyčítat.
Lze snad pochybovat o tom, že finančníci typu Charlese Schwaba neměli
ahnung o tom, jak
Kožený zbohatl, nebo že by jim to snad přímo vadilo?
Jistěže ne,
protože jinak by si s ním
nezačínali. Získat cizí statky za babku je OK, přijít o pár vlastních
miliónů je hrůza.
Stěžovat si,
že je Kožený podfoukl, je naprosté pokrytectví, protože oni se snažili
podfouknout jiné.
Filosoficky vzato, při české privatizaci nešlo o nic jiného než o
uplatnění pravidla levně koupit a
pak draho prodat. Kožený levně nakoupil, protože privatizace byla
zorganizována tak, aby si
každý, kdo se ke žlabu dostal, levně nabral.
Lidé, kteří privatizaci
prováděli sice byli placeni za
to, aby prodejní cena byla co nejvyšší, ale to by byli bývali sami proti
sobě, protože jak se zdá,
mnohdy prodávali a kupovali zároveň.
V principu je úplně jedno, kdo ten majetek získal. Z čistě
filosofického hlediska je lhostejné i
to, zda zaplacená cena byla malá nebo dokonce záporná, přestože posledně
jmenovaná varianta
se podobá loupeži.
České specifikum bylo v tom, že politikové rozostřili, více než bývá
jinde zvykem, hranici mezi
legálností a nelegálností různých machinací. Což byl v jistém smyslu
vlastně úspěch.
Při pohledu z tohoto zorného úhlu můžeme klidně konstatovat, že není
důvod, proč Klause
nepovažovat za nesmírně úspěšného politika a reformátora. Podařilo se
mu v historicky krátké
době převést podstatnou část kolektivního vlastnictví do soukromých
rukou a to za cenu, která
kupující jistě nezklamala.
Navíc jako politik dokázal zmáknout své
příznivce tak, že mu
odpouštějí těch několik set miliard korun, kterými na transakce posléze
přispějí.
To je úspěch,
který nám jistá část svět zjevně závidí, a proto o tom jezdí Klaus
přednášet po světě.
Tento úspěch kalí pouze snaha presidenta Havla očernit Klause na domácí
půdě zmínkami o
vytunelovaných miliardách. Je to pokrytecké, protože president musí
znát zákon zachování
peněz.
Pokud je nespálíte (což je nejspíš trestné) zůstávají v oběhu, a
je jedno zda je vydává pan
Novák ve čtvrté cenové skupině za pivo nebo symbol českého úspěchu
Viktor Kožený za
radovánky na Bahamách.
Pokud jde o ráj, kde lze roztáčet získané peníze, Ota Ulč tak trochu
objevuje Ameriku. Bohatý
přestane přečuhovat jen mezi bohatými. Jinde by mu jen záviděli.
Poznámka JČ: Jasně argumentoval americký hospodářský časopis
Fortune v nedávném článku o Koženém a amerických finančnících, že
finančníci Koženému svěřili své miliony, i když věděli, že je to podvodník,
právě protože byli chtiví peněz. Článek je v českém překladu zde.
