Evropa, migrace, stárnutí a přelidnění: Jaroslav Teplý nemá
pravdu
v deníku Britské listy ze dne 22.3.2000 (článek je datován
4.3.2000).
Autor se v článku zabývá
existencí dvou různých stran celosvětové demografické krize. Na jedné
straně jsou vyspělé země s relativně vyšším životním standardem a zcela
odlišným žebříčkem hodnot, ve kterých je realitou poměrně prudký úbytek
obyvatelstva přirozenou měnou, stárnutí obyvatelstva a nepříliš vzdálená
vyhlídka krachu penzijních systémů založených na průběžném financování a
celá řada vztažných problémů. Na druhé straně existuje větší (jak co do
počtu států tak co do počtu obyvatel v těchto státech) skupina rozvojových
zemí, které se potýkají s problémy zcela opačnými: Prudká akcelerace
populačního růstu s důsledky na vyčerpání přírodních zdrojů (pitná voda,
orná půda atd.), násilné konflikty a boje o tyto zdroje, celková chudoba a
zaostalost takových států a jejich obyvatel, neúnosné hygienické podmínky,
hladomor, bída, negramotnost apod. Narůstá diference mezi těmito dvěma
skupinami států v oblasti hustoty obyvatelstva a pravidelnosti jeho
rozmístění či životní úrovně. Právě tato diferenciace chudých a bohatých je
však potenciálním zdrojem konfliktů mezi těmito dvěma světy a zůstane
latentním konfliktem pouze do té doby, dokud budou mít chudí co ztratit.
Řešení tohoto narůstajícího konfliktu není v žádném případě jednoduché,
černobílé nebo snadno aplikovatelné. Zcela pozitivní řešení pro obě strany
neexistuje. Optimální řešení by bylo takové, které by napáchalo nejméně
zla. Fáze nalezení takového řešení je pochopitelně nejtěžší fází celého
procesu.
Autor článku polemizuje o tom, jestli migrace, která je
diskutována jako jedno z možných řešení problému disproporce mezi vyspělými
a rozvojovými zeměmi, je právě tímto "řešením nejmenšího zla". Spíše soudí,
že ne a navrhuje řešení na protilehlém pólu spektra - postavení bariéry
mezi těmito dvěma světy pomocí imigračního embarga na chudé země s tím, že
když budou tyto země nuceny řešit své problémy samy, že je řešit budou.
Zastává názor, že chudé země považují za řešení problému nebo upouštění
přetlaku tohoto problému emigraci do vyspělých států.
Ráda bych se k tomuto stanovisku i k předloženému řešení
vyslovila z pozice ne snad odborníka, ale člověka, který přichází denně do
styku s demografickými informacemi a jejich vazbami na společnost.
1) Pokud by se toto opatření přijalo, stal by se ze základního
dokumentu hovořícího o lidských právech - Listiny základních práv a svobod
- pouhý cár papíru. Vytvořila by se fyzická bariéra mezi dvěma světy. Lidé
ve světě vyspělých států nejsou kvalitnější nebo lepší lidé než lidé v
zemích rozvojových. Celá problematika je pochopitelně nahlížena z pozice
člověka žijícího v tom lepším světě a odtud plynou závěry.
2) V rozvojových zemích a zvláště v zemích s populační explozí je
váha a hodnota lidského života velmi malá. Často se jedná o vojenské či
polovojenské diktatury, jejichž představitelé nemají jinou starost, než jak
zabezpečit sebe sama a otázka života či smrti příslušníků takových států je
naprosto nezajímá. Státy, které mají problémy ve všech oblastech svého
fungování nejsou schopny ani ochotny samostatně řešit situaci a důsledky
populační exploze natož aby byly schopny a získaly dostatek prostředků k
jejímu zmírnění až odvrácení. Takové vlády nebo takoví politikové těžko
budou řešit problémy jejich zemí samostatně. Z velké míry se tedy nejedná o
pasivitu, ale o nemožnost samostatně něco dělat
3) Otázka "zablokování fertility dívek mezi 11-20 lety" předpokládá,
že existuje nějaká autorita či vyšší moc, která donutí dívky v tomto
věkovém rozmezí k vratné sterilizaci nebo používání spolehlivé
antikoncepce. Nic takového neexistuje a i pouze programy plánovaného
rodičovství, které se dívky v tomto věku snaží poučit a zpřístupnit jim
metody antikoncepce, aby si mohly svobodně zvolit mezi životem v bídě a 11
dětmi a získáním jakékoli gramotnosti, aby jejich šance v ekonomicky
podmíněném životě byly vyšší, stojí obrovské množství peněz a jednotlivé
rozvojové země by tyto peněžní prostředky samy nikdy neshromáždily. Pokud
by se ponechalo na jednotlivých rozvojových zemích, aby se se svými
problémy vypořádaly samy, celý problém se ještě zhorší. Nechme stranou
otázku, jestli se do těchto problémů samy skutečně dostaly nebo jestli sem
tyto problémy byly importovány vyspělými civilizacemi pod vlajkou pokroku,
na který obyvatelstvo těchto zemí nebylo ani v nejmenším připraveno.
Samotné zablokování schopnosti rodit děti u dívek mezi 11-20 lety (ve
smyslu povinné dočasné sterilizace či podobných opatření, kdy by se o
zablokování v globálu dalo mluvit) je až příliš dobře srovnatelné s ženskou
obřízkou, v afrických zemích a upalováním vdov po zemřelých Indech, což
jsou jen dva nejtransparentnější příklady toho, jak se společnost snaží
násilně korigovat život a smrt individua. V oblasti redukce podílu
těhotenství v mladém věku je cílená osvěta zřejmě jedním z mála rozumných
prostředků. Násilím a donucováním lze dosáhnout pouze efektu, který byl
detekován v Číně v souvislostí s politikou jednoho dítěte - za prvé
naprosto tragického poměru pohlaví při narození (pro rodinu je výživa
chlapce perspektivnější než výživa děvčete a proto většina prvních
těhotenství, kdy je pohlaví identifikováno jako ženské, končí potratem) a
za druhé nárůst počtu neevidovaných druhých dětí v odlehlých oblastech,
které neexistují z hlediska žádné úřední evidence (zdravotní péče, školství
atp). Mám dojem, že toto cílem není.
4) Nečiňme rozvojové země odpovědné za "překročení mezí", které jsme
v převážné většině překročili sami. Je to především populace vyspělých
zemí, která spotřebovává vyčerpatelné zdroje, neuvěřitelně (alespoň z
hlediska obyvatelstva zemí rozvojových) plýtvá a žije si nad poměry.
Argumentace, že obyvatelstva ve vyspělých zemích je méně, je čirým
alibismem a opět přijímáním dvojího metru. Představa, co by se stalo, kdyby
většina obyvatelstva rozvojových zemí začala používat toaletní papír nebo
něco podobného, je samozřejmě dosti děsivá, ale pokud se populace vyspělých
zemí sama odmítá uskrovnit, jak něco takového může chtít od populace zemí
rozvojových.
5) Rozvojové země se samy se svými problémy vypořádat nemohou.Už
proto ne, že většina z nich má za sebou minulost kolonie dnes vyspělých
zemí. Kolonizátoři vzdálili původní obyvatelstvo kolonií od jejich
původního způsobu života, odnaučili je žít a přežívat v jejich vlastním
prostředí, většinu přírodního bohatství si přivlastnili a postavili na něm
vyspělost svých domovských států. Nemají příliš kde brát na řešení svých
problémů. Pokud vyspělé země nechají méně šťastné rozvojové země, aby
řešily své problémy samy, přispějí tak k ještě většímu zchudnutí těchto
zemí a jejich obyvatelstvo přiblíží situaci, kdy nebude mít co ztratit. Je
samozřejmě spíše posláním hororových filmů a románů dotáhnout do konce
historickou paralelu stěhování národů, ale početní většina obyvatelstva
žijící v poměrně velmi bídných životních podmínkách v rozvojových zemích,
která nemá co ztratit, je poměrně reálnou hrozbou.
6) Argumentace úspěchem pronatalitní populační politiky v ČSR je
značným populismem. Pronatalitní opatření se sice na konci 60. let neminula
cílem, ale jejich načasování je přinejmenším zarážející. Byla totiž
zavedena v době, kdy do období maximální plodnosti přicházely populačně
silné poválečné ročníky. Porodnost by se v tomto období zvýšila sama o sobě
i bez akcelerujícího vlivu propopulačních opatření. Obecně se v ČR má za
to, že vlivtěchto propopulačních opatření z konce 60. let je spíše
negativní, protože dočasný prudký vzestup porodnosti je nadměrným výkyvem v
časové řadě počtů narozených dětí a generace osob z let 1970-1975 budou až
do svých zhruba 60-70 let věku nejsilnější generací vůbec a navíc budou
zdrojem dalších sekundárních výkyvů počtu narozených dětí ve druhé a
dalších generacích. To se považuje za nezdravé, zvláště z hlediska
stability fungování státu a státního rozpočtu (prudká změna struktury a
výše příjmů a výdajů státního rozpočtu např. v okamžiku, kdy tato generace
začne odcházet do důchodu.
7) Pozitivní vliv na dítě, které bylo ve věku jednoho roku
'odloženo' do jeslí na jeho duševní i tělesný vývoj byl již dávno vyvrácen.
Naopak bylo zjištěno, že sociální inteligence a vazby dítěte, díky kterým
je schopno se zařadit do společnosti se vytvářejí mezi 1-3 rokem a
nejpodstatnější je pro jejich správné fungování dostatečná dávka mateřské
lásky a péče věnované dítěti právě v tomto věku v rodině. Mateřské školky
jsou něco jiného - v nich dítě postupuje dále v procesu sbírání zkušeností
- jako osoba pevně zakotvená v rodině se zapojuje do kolektivu dalších
osob. Ale do mateřské školky chodí děti od tří let nikoli od jenoho nebo
dvou let věku. Navíc jsou mateřské školky vhodným předstupněm ke škole, aby
dítě neprožilo příliš mnoho šoků najednou.
8) V článku si autor poněkud odporuje. Na jednom místě prohlašuje,
že "v budoucnu by bylo nutno ve vylidněné Evropě začít využívat práci
starších lidí" a vzápětí prohlašuje, že jeho "osobně se tohle všechno
vzhledem k mému věku netýká". Abych řekla pravdu, nelíbí se mi představa
staříka, který celý život část svého platu odevzdával na starobní důchody
jiných lidí, a najednou by byl nucen si na chléb a vodu vydělat kopáním
kanálů (tedy těžkou manuální prací, na kterou už dávno nebude mít fyzickou
sílu a která je považována společností za nepopulární).
Celý článek na mě působí dojmem, že byl napsán jako rychlé černobílé řešení
od hospodského stolu a nikoliv jako pokus o seriózní příspěvek k diskusi o
tomto velmi širokém a komplexním problému.