Jestliže se voličům nedostane vzdělání ohledně toho, co stojí udržování míru v Evropě, mír v Evropě nebude zajištěn

Rozdrtit nenávist

Při příležitostí prvního výročí zahájení bombardování Kosova se hovoří o selhání NATO. Stalo se módou si nad Kosovem zoufat, napsal v úterý 28. března v deníku Guardian známý britský politolog John Gray, který je profesorem evropského myšlení na London School of Economics.

Rok po zahájení leteckých úderů NATO proti Jugoslávii začíná být módní ptát se, jestli učinilo NATO správně, když v Kosovu intervenovalo. Odpůrci války využívají pokračujícího napětí v této provincii a argumentují, že vojenská akce NATO nedosáhla ničeho. Avšak představovat si, že existovala nějaká alternativa vojenského zásahu, za kterou by svět draze nezaplatil, je pohybovat se v říši pohádek.

Kdyby NATO loni neučinilo nic, důsledkem by bylo nové rozdělení Evropy. Většina Balkánu by byla navždy odsunuta do vnější temnoty, kde lidská práva neznamenají nic. Nikdo, kdo toto nebezpečí pochopil před rokem, nemá jediný důvod, proč by svůj názor měl měnit teď.

Nynější riziko nepochází z žádných pochyb o tom, zda byla intervence NATO správná. Riziko vzniklo z toho, že spojenci dosud neposkytli potřebné vojenské i civilní zdroje k tomu, aby struktury v Kosovu začaly fungovat. Koncem války přestala v Kosovu fungovat veškerá infrastruktura, které je zapotřebí jen pro minimum civilizovaného života. Devastace nebyla jen hmotná. Většina instituční infrastruktury se také rozložila. Policie, soudnictví, školství a zdravotnictví byly téměř úplně zlikvidovány. Úkolem, jemuž čelilo NATO po ukončení leteckých úderů, nebylo pouze udržování míru. Úkolem NATO bylo vybudovat moderní občanskou společnost a stát.

Ale obrovský rozměr tohoto úkolu byl podceněn. Bude zapotřebí obrovského programu civilní pomoci, má-li se provincie znovu postavit na nohy. Otevřenou otázkou zůstává, zda bude dodáno tolik zdrojů, kolik je jich zapotřebí. Země, které dokázaly rozhodnout ve prospěch leteckých úderů, nyní zjišťují, že nutnost nést následky znamená velké finanční břemeno. Konečně si spojenci začínají uvědomovat, že nebudou v Kosovu jen pár měsíců nebo let. Realistickým scénářem je, že tam budou muset být Spojenci po celá desetiletí.

Po válce bylo Kosovu ve stavu anarchie. A co bylo horší, připravoval se nový etnický konflikt. Srbové, kteří se obávali odplaty od navracejících kosovských Albánců, uprchli ve velkém počtu. Ti, kteří zůstali, žijí v atmosféře strachu a nejistoty. Je nerealistické očekávat, že se tato situace za několik let zlepší. Navzdory úspěchům mezinárodních organizací za posledních devět měsíců existuje v Kosovu klima pomsty a společné nenávisti, které by mohlo trvat celé generace.

Za těchto okolností možná není na místě, aby mezinárodní společenství i nadále trvalo na tom, že se nevzdá cíle vytvoření mnohoetnické demokracie v Kosovu. Demokratické instituce nejsou k ničemu, jestliže je společnost rozdělena na etnické skupiny, které se navzájem nenávidí s takovou intenzitou jako v Kosovu. Je možné, že cenou za demokracii v této provincii budou muset být další přesuny obyvatelstva.

V krátkodobém nebo střednědobém měřítku nejsou problémy regionu řešitelné. Vznikají z politického vakua, v důsledku rozpadu mnohonacionálního jugoslávského státu a anarchie v důsledku rozpadu komunismu v Albánii. Z dlouhodobější historické perspektivy je tamější krize dlouho odloženým následným šokem po rozpadu habsburského a otomanského impéria po první světové válce.

V konečném důsledku pocházejí problémy, které dnes existují v Kosovu, z toho, že na Balkáně je princip národního sebeurčení receptem pro nekonečný konflikt. Přelévající se, postimperiální mozaiku národů v tomto regionu nelze zorganizovat do národních států, aniž by nevzniklo strašlivé utrpení. Míru a infrastruktury civilizovaného života nebude možno v Kosovud osáhnout, pokud nebude tato provincie umístěna pod dlouhodobý mezinárodní protektorát. Aniž si to mezinárodní společenství plně uvědomilo, zagangažovalo se bez možnosti z toho vycouvat na nutnosti takovéhoto protektorátu, když zahájilo bombardování. Ať se nám to líbí nebo ne, bude to trvat velmi dlouho.

Vybudovat konsensus během dlouhodobé přítomnosti v Kosovu nebude lehké. Členské země Severoatlantického společenství jsou všechno do určité míry už nevojenské společnosti. Jejich obnčané pohlížení na nákladné vojenské závazky neurčitého trvání s hlubokým podezřením. Jak se ukázalo v reakci na rezolutní postoj Tonyho Blaira po celou dobu války o Kosovo, veřejnost je schopna energicky podporovat rozhodnou akci na podporu lidských práv. Avšak už je podstatně méně ochotna zaplatit za to účet. Přitom užívání vojáků na ochranu lidských práv ve vzdálených zemích stojí peníze. Stojí to peníze, které mohly být využity na školy a na nemocnice. Reakce lidí na uprchlíky, oběti takovýchto konfliktů, když se objeví na londýnských ulicích, dokazuje, že je altruismus veřejnosti velmi vážně omezený.

Veřejné mínění dosud nepochopilo, že ochrana lidských práv po celé Evropě bude vyžadovat skoro celou mírovou dividendu (v důsledku omezení zbrojení proti Sovětskému svazu), která přišla s ukončením studené války. Je pochopitelné, že politikové to občanů zrovna s příliš velkým nadšením nevysvětlují. Politikové totiž nemohou doufat v to, že získají příliš mnoho voličských hlasů tím, když budou vysvětlovat, jak nákladné je úsilí řešit těžko řešitelné problémy.

Ale jestliže se voličům nedostane vzdělání ohledně toho, co stojí udržování míru v Evropě, mír v Evropě nebude zajištěn.

Existuje riziko, že se veřejnost od Kosova odvrátí a mezinárodní instituce nedostanou peníze, které potřebují. V nejhorším případě by mezinárodní přítomnost v Kosovu byla postupně stahována a Balkán by se pomalu proměňoval v nezvládnutelný chaos.

Akce Severoatlantického společenství byla reakcí na nebezpečí znovurozdělení Evropy. Kdyby NATO nebylo intervenovalo, ortodoxně křesťanské a muslimské části Evropy by skončily mimo hranice civilizovaného života, staly by se natrvalo obětí kruté tyranie a hrubého porušování lidských práv. Toto nebezpečí nyní bylo odvráceno. Ale nebylo odstraněno. Pokud selže mezinárodní společenství a nesplní příslib, který učinilo, totiž příslib dlouhodobé správy Kosova, dohra války o Kosovo se pravděpodobně stane historickým mezníkem, kdy znovu začalo rozdělování Evropy.