Motejl a Šlouf
Když se politik dostane do centra pozornosti a je tázán na svůj
názor anebo na své počínání, má dvě možnosti. Uspořádat tiskovou konferenci
a srozumitelně se na ní vyjádřit, anebo se naopak před novináři ukrýt, na
nic neodpovídat, nic nekomentovat a počkat, až se pozornost médií obrátí
k někomu či něčemu jinému.
První postup je vůči veřejnosti korektní, ten druhý je pak podezřelý.
Uveďme aktuální příklady: Ministr spravedlnosti Otakar Motejl
zvažoval svou demisi jako formu jak vyjádřit nesouhlas s politickou hrou,
která se v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu stala podmínkou
existence vlády.
Nakonec dal přednost snaze dokončit zásadní reformu soudnictví, nic
méně svůj názor na to, co se mu nelíbí, včera vyjádřil zcela otevřeně,
takže nejsou žádné další otázky.
Naproti tomu když je nyní v centru pozornosti šéf premiérových
poradců Miroslav Šlouf, již tradičně není k zastižení.
Zřejmě ví, proč nemá zájem polemizovat s ministrem vnitra o tom,
zda na něj vyvíjel či nevyvíjel tlak ohledně personálních změn v některých
policejních útvarech.
Mlčení je sice výmluvné, nikoli ovšem trestné.
Pro kariéru šéfa poradců není důležitá důvěra veřejnosti, ale pouze
důvěra šéfa, v případě Miroslava Šloufa tedy důvěra Miloše Zemana. A ten si
svého nejbližšího spolupracovníka, na rozdíl od mnoha sociálních demokratů,
vysoce považuje.
Není ostatně sám. Jako na člověka s výbornými organizačními a
vyjadřovacími schopnostmi, který se dokáže orientovat a přizpůsobit
v každém politickém dění, na něj vzpomínají i bývalí kolegové ze
Socialistického svazu mládeže, či z KSČ.
Zřejmě je ideálním spolupracovníkem i dnes. Jeho moc a vliv nestojí
ani nepadá s předváděním se na obrazovce a u mikrofonu. Nemá čas na
tiskovky. Vládne.
27. března 2000.
