Jak to bylo s Janem Palachem a jak je to s Hitlerem
Všichni máme sklon posuzovat historické události očima současnosti a
občas vyjadřujeme o jejich účastnících své soudy. O něco podobného se pokusil
Milan Šmíd v BL (28.3.) ve své polemice o činu Jana Palacha. Zdá se mu
rozporné, že Jan Palach požadoval současně zrušení cenzury a zákaz rozšiřování
tzv. “Zpráv". Jistěže z pohledu člověka, který žije ve svobodné společnosti
se to může jevit jako rozpor, jenže musíme si uvědomit, že u nás nebyla
ani v roce 1968 úplná svoboda, natož potom po vojenské intervenci a okupaci
sovětskými vojsky. Na jaře 1968 jsme sice mohli snadněji jezdit do zahraničí
a došlo k uvolnění ve veřejných sdělovacích prostředcích. Vedoucí role
komunistické strany byla ale stále uzákoněna a jakékoliv její zpochybnění
vedlo k represi. Veřejně diskutovat o nějaké změně politického systému
bylo nepřijatelné. Soudy pracovaly nadále podle direktiv komunistických
sekretariátů. Jak by se tedy dal vyjádřit odpor ke snůšce lží v okupačních
Zprávách. Ve svobodné společnosti je možné stíhat vydavatele soudně, ale
copak bylo tehdy možné se soudit s okupační mocností? Jan Palach vyjádřil
ten nejsilnější protest proti potlačování pravdy a legalizaci lži.
Samozřejmě dnes žijeme ve svobodné společnosti a proto bychom neměli
žádné názory potlačovat, byť s nimi nesouhlasíme a jsou nám odporné. To
se týká i knihy Mein Kampf nebo Komunistického manifestu. Dokonce si myslím,
že by neměl být nikdo trestán ani za “zdvižení pravice" nebo za výrok
zpochybňující
vyhlazování v nacistických nebo komunistických koncentrácích. To, že někdo
obdivuje Hitlera nebo Stalina, zasluhuje naše opovržení. Trestat bychom
měli za podněcování nesnášenlivosti - a je úplně jedno, jde-li o organizované
podněcování nenávisti rasové, etnické nebo třídní. Tady by naopak měl být
soudní postih mnohem tvrdší.
