Náš dluh Africe

Na okraj vrcholné schůzky Evropské unie s činiteli afrických zemí, která právě probíhá v Egyptě, vyšel v neděli 2. dubna v týdeníku Observer tento článek Andrewa Marra.

Afričané chtějí od Evropy peníze - odepsání dluhů, hospodářskou pomoc, investice. Evropa zase chce Afričanům sdělit, že se musejí chovat víc demokraticky, méně vraždit, a tak dál. Portugalci, kteří nyní zastávají předsednictví Evropské unie, uvedli hrdě, že bude tato schůzka v Káhiře historická, bude bodem obratu.

Bodu obratu je skutečně zapotřebí. Shodou okolností se na prvním bodu obratu také podíleli Portugalci, když kapitál Diogo Cao v roce 1482 dorazil k ústí jedné z největších světových řek a prohlásil s pozoruhodnou drzostí, kterou posléze napodobovali další Evropané, že bylo "objeveno" dávno už existující království Kongo. V následujících pěti stoletích pomohlo proměnit evropské obchodování s otroky, hospodářské vykořisťování, masakrování, rasismus a budování impérií tento kromě Antarktidy nejméně rozvinutější kontinent na světě v šířící se katastrofu, od níž se nyní Evropané odvracejí s nechutí.

Existují ovšem okamžiky euforie a naděje, jako když byl propuštěn Nelson Mandela a stal se pak prezidentem, ale je jich málo. Zprávy z Afriky z minulého týdne - šílené řeči Roberta Mugabeho v Zimbabwe o "velmi, velmi vážném násilí" [kterého je zapotřebí] proti bělošským farmářům v jeho zemi , děsivý objev téměř 900 mrtvol v Ugandě, to je spíše to, na co jsme zvyklí.

Obyvatelstvo Západu nyní v podstatě zase považuje Afriku za temný kontinent, kde všechny inteligentní myšlenky, od tržních reforem až po marxismus, nutně končí korupcí a násilím. Před příchodem Caa považovala středověká Evropa Afriku za nepřístupnou oblast, kterou hlídají na severu nepřátelští Arabové a která je na jihu místem, kde žijí příšery a je tam nebezpečí, je to kontinent, který dál na jihu vede "mořem par a slizu" ke konci světa. Dnes, kdy můžeme sledovat televizní kanály BBC World, CNN, číst Le Monde a jezdit na safari, vědí Evropané o Africe trochu víc, ale emocionální reakce Evropanů vůči Africe nejsou příliš odlišné od středověku. Většina lidí se prostě otřese a dívá jinam.

Při nedávné přednášce v Britském společenství národů hovořil generální tajemník OSN Kofi Annan trpce o "krutém nezájmu Západu" o oběti afrických válek, válek, které, jak poznamenal, se už skoro nedostanou do zpráv západních sdělovacích prostředků. Ale tyto války jsou jen částí celého příběhu. V Africe je hladomor a AIDS - ze 36 milionů lidí, nemocných AIDS, jich žije 23 milionů v subsaharské Africe - a katastrofy životního prostředí, nejnověji v Mozambiku, v zemi, kterou předtím označil Economist Intelligence Unit za nejrychleji se rozvíjející ekonomiku na celém africkém kontinentě.

Skutečnost je taková, řekl Annan, že "Afrika trpí mnohonásobnými krizemi - ekologickou, hospodářskou, sociální a politickou. Pitná voda, lesy a orná půda jsou pod obrovským tlakem. Někteří vedoucí afričtí politikové si nadále odebírají pro vlastní potřebu miliardy dolarů ze státních fondů, přesto, že se rozpadají silnice, selhaly systémy zdravotnictví, děti nemají ani učebnice, ani lavice, ani učitele a telefony nefungují.

Proč? Proč Afrika a proč ne my? Dalo by se říct, že Evropa, kontinent, který dal světu Ypres a Treblinku, Gulag a Drážďany, není zrovna v pevném postavení na to, aby mohl někoho poučovat o násilí či o korupci. Ale o to nejde. Indie, Čína, mnoho jiných asijských zemí, se připojilo ke světové ekonomice. Proč ne Afrika?

Ze vzdálenější perspektivy je lehké vysvětlit rozdíl mezi Evropou a Afrikou. Je to kontrast mezi velmi členitým evropským poloostrovem , který oživovalo neustálé stěhování národů, kde se pěstovaly užitečné obiloviny a kde vládla vnitřní konkurence mezi jednotlivými společnostmi, a Afrikou, která je uzavřenou zemskou masou, , kde se dalo pěstovat jen málo užitečných místních plodin a kde je menší množství půdy, vhodné pro zemědělství.

Faktorům, které způsobily, že africký kontinent, na němž se poprvé objevili lidé, se nestal vedoucí silou při rozvoji lidské civilizace, historikové dobře rozumějí. Mezi ně patří i prostá smůla - na rozdíl od Evropy a Asie neměla afrika dostatečné množství velkých divokých zvířat, jako jsou koně, krávy a prasata, které by bylo možno domestikovat. Jak napsal Jared Diamond ve své knize Guns, Germs and Steel. "Kdyby byli afričtí nosorožci a hroši domestikováni a kdyby se na nich jezdilo jako na koních, nejen že by nakrmili celé armády, ale stali by se nezastavitelnou kavalérií... Kmeny Bantu na nosorožcích mohly porazit říši římskou. Nikdy k tomu nedošlo."

Afrika zažila vzestup a pád vlastních impérií, vlastní vnitřní migrace a náboženské změny, ale přišla o kritická staletí zemědělského a sociálního pokroku. Tou dobou, kdy se Evropa začala rozvíjet opravdu rychle, už byla technologická zaostalost Afriky tak velká, že se nutně musela moderní Afrika stát evropskými humny - plnými podivných, nedokončených projektů a nyní opuštěnými bývalými vlastníky.

Jeden příklad postačí. Nejhorší událostí posledního desetiletí bylo genocidní vraždění rwandského národa Tutsi. V roce 1994 jich byl zavražděn asi milion. Západ zůstal v kruté nečinnosti: mohl intervenovat a nezasáhl, což vedlo zuřivé begické vojáky, kteří se nesmírně styděli, aby demonstrativně zničili své barety OSN na protest proti zbabělství svých pánů. (Nebo, vzhledem k tomu, že za to hlavně mohla Madeleine Albrightová, své paní.)

Příběhy o zabíjení - o rodinách, které vojáci požádaly, aby se sesedly dohromady, aby bylo možno na ně hodit granát, a kteeré to tiše učinily, zdvořilé žádosti, aby si člověk mohl koupit kulku smrti a nemusel být zavražděn mačetou - připomínají nacistickou Evropu. Ale v případě Rwandy a mnoho dalšího se od toho distancujeme - tyto masakry, rozhodl Západ, byly africké, kmenové, neměly nic společného s ideologií a tedy ani s historií. Neměly žádný smysl.

A určitě ve rwandském případě to není vůbec pravda. Rwandská válka mezi příslušníky národa Hutu a Tutsi, které mezi sebou žily v míru po staletí, než do Afriky dorazili Evropané, měla svůj původ ve "vědecké" belgické "etnické politice", která povyšovala "aristokratické" Tutsi nad "bestiální" Hutu, podle tehdy nejnovějších evropských rasových teorií. Lze se o tom informovat v knize od Philipa Gourevitche "We wish to inform you that tomorrow we will be killed with our families." (Rádi bychom vám sdělili, že zítra budeme se svými rodinami usmrceni.)

Rwandská genocida nebyla vůbec jedinečně africká, - stejně jako apartheid, jako nynější krize v Zimbabwe, jako marxistické "experimenty", které dopadly v sedmdesátých letech tak katastrofálně, - pocházela z Evropy, zrodila se z belgické politiky a z evropské pseudovědy. Ani nebyly strašlivé podrobnosti masakrů typicky "africké". Barbarský zvyk shromažďovat useknuté ruce dodržovali o téměř sto let před tím masoví vrazi z Konga Leopolda II., v sousedství, kde zahynuly miliony lidí. Conradovo Srdce temnoty mělo bílou kůži.

Od Kapského města až po Eritretu jsou evropské vize pro příběh Afriky ústředním tématem. Dokonce i podnebné změny, které vyvolaly povodně v Mozambiku, byly pravděpodobně vyvolány v Evropě.

Takže proč o tom všem píšu? Protože tak lehce zapomínáme a při tom děláme další chyby. Říkáme si, že my za to nemůžeme - že to jsou prostě oni. Je to nevědomé, ahistorické, je to čin vražedného pesimismu. Jak také řekl Annan nedávno, Afrika je plná zemí, které začínají fungovat, pohraniční spory jsou řešeny, vlády prohrávají ve volbách a tiše odcházejí bez násilí. Afrika potřebuje praktickou, neustálou a energickou pomoc z Evropy - finanční, osobní, ne příliš ctižádostivou - skromný začátek.

Kdysi jsme zabíjeli, protože jsme byli chtiví po majetku a chtěli jsme realizovat velké vize. Tentokrát hrozí nebezpečí, že budeme zabíjet nudou. Pan Kurtz z Conradova Srdce temnoty? Ne, není mrtvý. Jen hraje golf a zahraničněpolitické stránky v novinách nečte.