úterý 4. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky:
  • Kdo by měl sedět v Radě ČT? (Milan Šmíd)
  • O syndikátu novinářů a Radě České televize (Tomáš Pecina) Vrcholná schůzka v Egyptě:
  • Náš dluh Africe (Observer) Česká politika:
  • Horníci (Ivan Hoffman)
  • Odpověď Petra Štěpánka Janu Lipšanskému K probíhající diskusi:
  • Moderní člověk a náboženství (Tomáš Garrigue Masaryk) Reakce:
  • Stav hledání následníka trůnu: K článku Jiřího Peheho v Literárních novinách o Havlově případném nástupci (Miloš Štěpánek)
  • Nespravedlnost vůči (ministru) spravedlnosti (Miloš Štěpánek)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Moderní člověk a náboženství

    Vojtěch Polák

    Pane Culiku,

    abych prispel k nazorove pestrosti BL, posilam svuj vyber z TGM: Moderni clovek a nabozenstvi. VP

    T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství

    (otisk článků z Naší doby 1896-1898)

    1934 vydal Jan Laichter v Praze

    Úvodem

    ... Znám vůbec jen otázku náboženskou, vždy byla a bude. O tom jsem nikdy nepochyboval ani okamžik, všecka životní zkušenost, všecko poznávání a studování potvrzovalo mně přesvědčení to pořád a pořád znova. Proto mně bylo vlastně záhadné to, že by lidé o tom doopravdy mohli pochybovat a proč. A skutečně o tom ani nepochybují - jistě se odpor proti náboženství skepsí nevyčerpává; vlastně běží o to, pochopit, co je podstata boje proti náboženství a jaký je obsah života zdánlivě beznáboženského.

    Část první - Umdlené duše: Moderní sebevražednost

    ... je to sociální nemoc moderní, nemoc moderní civilisace. Hromadnost případů sama již ukazuje, že je to skutečná nemoc, a ukazuje to stálé stoupání čísel.
    [Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der modernen Civilisation, Wien, 1881]

    Anglický statistik nedávno vypočítal, že je teď ročně kolem 180.000 sebevražd - jen se ptejte, co to znamená, když tak velký počet lidí rok co rok, ba den co den (denně asi 500, tedy každou hodinu - noci nepočítajíc - asi 30) samochtíc opouští život, jehož mu poskytuje naše století. Jaká je dnes agitace proti militarismu - ale sčítejte tyto armády sebevrahů: co jsou proti tomu bitvy a války! Bitva, válka ovšem hodně bije do očí, ale ti tisícové a tisícové zmírají nepozorováni, nikdo si toho již nevšímá, jako by to musilo být. Co je tu hluku pro řeže arménské, ale to není nic, když se ročně jen u nás v Rakousku zabíjí asi 4.000 lidí - v českých zemích asi 2.000?
    [Georg von Mayr napočítal, že za léta 1881-1893 v zemích, v nichž se statisticky počítá, bylo sebevražd 454.689; počet je ovšem mnohem větší, protože se mnohé případy nepočítají (zatajují se a podobně).]

    A sebevražednost se pořád a pořád nejen rozšiřuje, ona se takořka prohlubuje: v Evropě ročně asi 2.000 neplnoletých, mezi nimi mnoho dětí, je s životem nespokojeno. Prosím, uvažujte o tom: děti zoufají nad životem a volí si smrt! Když se v Africe Boerové a Angličané potírají a když je tam nebo jinde zabito několik set lidí, celá Evropa je na nohou - a přece, co je to proti jedinému případu, když si už sedmileté nebo osmileté dítě zoufá a život si bere. A takových "dětí", statistika nám oznamuje, je mnoho a mnoho ...

    ... Statistika sama ukazuje, že v četných případech bída nerozhoduje; co pak se také nevraždí lidé bohatší? Statistika však také dosvědčuje, že v menšině případů se udávají neblahé hospodářské poměry za příčinu sebevražd. A počet těch případů ještě se zmenší, jestliže se náležitě specifikují a analysují; ...

    ... Každý případ sebevraždy, který se vykládá nesnesitelnou bídou, dá se vyvážit četnými příklady opačnými, kde lidé neuvěřitelnou bídu přetrpěli, vydrželi, překonali. Když tedy jeden bídě ustupuje, druhý, třetí, čtvrtý ji přemáhá, ne bída, nýbrž osobní charakter skutečně rozhoduje. Bída a nouze mají jistě, toho nepopírám, vliv veliký, ale nejsou posledním rozhodčím. ...

    ... Obvyklým odkazováním na choromyslnost sebevrahů podává se také výklad jen zdánlivý a prozatímní. Vždyť se naskýtá otázka nová - proč je v nové době tolik lidí choromyslných? Historie mediciny, statistika psychos a historie vůbec dokazuje nezvratně, že se v nové době také choromyslnost nepoměrně šíří a sílí. ...

    ... Nemám před velikými mysliteli a tvůrci proto menší úcty, že jsou mně nejvýznačnějším projevem moderního člověka. A proto si již dovolím říci, že problém sebevraždy je vůbec hlavní problém moderního tvoření literárního - bezmála bych řekl problém jediný.

    Co jiného je obsah "Fausta", nežli vývoj člověka nesoucího se k nejvyšším cílům lidské vědoucnosti a moci a přece konečně odhodlaného opustit to své bojiště životní - již již sahá po smrtícím nápoji, tu však velikonoční zvony vracejí ho zemi. Vzpomínka na víru v dětství takovou měla sílu. Problém "Faustův" z rozličných stran je osvětlován ve "Wertherovi", "Wahlverwandschaften" a zejména také "Wahrheit und Dichtung" (historie s dýkou).

    Byron řeší týž problém v "Manfredovi", "Kainovi", a v jiných svých pracích; Krasiňski v "Nebožské komedii", Tolstoj v "Anně Karenině", v "Rodinném štěstí", Dostojevskij konečně v každém větším románě a ovšem také ve svých filosofických statích (Dněvnik!). A nejinak: jako tito velitelé moderní myšlenky, také důstojníci a řadoví vojáci svádějí podobné duchovní bitvy; co jiného líčí Zola v "Díle"? Co chce Strindberg sebevraždou malíře Olla? Co Hauptmann sebevraždou dra Vockerata? A jak se končí Bourgetův "Žák"? Co chce Gram Garborgův? Co teď čteme v "Triumfu smrti" u d'Annunzia? A tak dále a tak dále.

    Co to? Všichni noví básníci-myslitelé, a právě největší, zabývají se ve svých nejvýznamnějších dílech sebevraždou ...

    ... Myslím, že si teď i začátečník v psychologii a v sociologii řekne, že tu skutečně máme veliký problém časový a že k jeho výkladu slepá patrona historického materialismu nestačí. Nestačí ani na jeho osvětlení. Vezměme si na příklad Garborgova Grama v "Umdlených duších", a čteme:

    "A pokolení podle cesty usedá a ruce spouští bezvládně. A pohled jeho strhaný a prázdný, jak bývá u šílence. Temnota napřed, temnota vzadu. Bezvýznamně, bezúčelně nad nekonečnými bařinami tančí vědy bludičky ..."

    Co tu s historickým nebo s hospodářským materialismem? Bída - nouze? Ano - ale jaká?

    "Jest Bůh? - 'To nevíme.' - Je duše? - 'Nevíme.' - Potrváme, nebo zemřeme? - 'Nevíme.' - Má život nějaký účel? - 'Nevíme.' - Proč žiju já? - 'Nevíme.' - Žiju, existuju opravdu? - 'Nevíme.' - Co tedy víme? Lze nám vůbec něco věděti? - 'Nevíme.' - A toto soustavné 'nevíme' nazývá se vědou! A lidé ruce spráskají nad hlavou a s jásotem dí: Pokrok ducha lidského jest nepochopitelný! To ani víry v Boha víc nám netřeba, neboť věda vypozorovala, že voda v kotli kypící zdvihá víko, a že třená pryskyřice přitahuje stéblo ... "

    Není tedy div, že Gram-Garborg sám historický materialism zavrhuje:

    "Máme-li vydržet život, musí být trochu zlý. Hladový nezabije se tak snadno; doufá neustále, že přece najde příležitost, aby se najedl do syta; ale bohatý, který žil každý den skvěle a v radosti, ten běží k ďasu kvapem; nuda na jedné straně a protivné svědomí na druhé ..."

    Nezdá se vám, že ta moderní duše skutečně není tak vyložená jako houska na krámě?

    ... Vědecký a filosofický intelektualism, zejména jak se podává v positivismu ("S Comtem to nejde") přivádí člověka svým neharmonickým diletantismem k zoufání. Moderní vzdělanec se honí za štěstím, ale zatím lapá smrt. Nabývá sice jasnosti, ale ztrácí klid: na místě žádoucího plného vědění musí se konec konců spokojit skepsí, a s ní a jí dostavuje se neklid, nervosnost, pomatenost, šílenství, touha po zničení ...

    ... Summa: Žádné bažení a dychtění po bohorovnosti, ale starý recept Rousseauův:

    "Když se to dobře uváží - nezáleží ono štěstí, jaké všichni hledáme, vlastně v prostotě a skromnosti?"

    ... Nejen slabochové, ale i hrdinové v boji a seči pociťují bázeň, a v hloubi duše klíčí otázka pochybnosti, nebylo-li by lépe bez boje ... Boj se vede mezi přesilou lidí starších a četnou armádou mladších. Mladší se staví proti náboženství a tím proti celému řádu sociálnímu a politickému. Vzpoura jako vždy čelí Nejvyššímu. Je boj o Boha. Moderní titanové, jako jejich předkové v řecké a semitské mythologii, ztéci chtí nebe a posadit se na trůn Nejvyššího. Vede je Faust, ale zeslábl - místo jeho zaujal Manfred a Kain ... k nim se připojili Gustav-Konrád, Jindřich a Pankrác .... Nejmladší čety vzbouřenců vede Ivan Karamazov a Razkolnikov ...

    Však tu již slyšet hlas Aljoši, jenž v čele svých hochů vytrhl, aby bratra Ivana a jeho spolutitany odvedl z bojiště prosáklého krví a slzami a smířil zase s Nejvyšším - -

    ... Titan ve své bohorovnosti stává se násilníkem anebo se připojuje k armádě zoufajících a umírajících ... Slabší hledají upokojení v buddhismu, spiritismu, symbolismu, a v jiných a četných formách a formalitách různorodého okultismu ...

    ... Všude a všude záhada táž: jak dobojovat svůj boj s starým, jak se propracovat k jednotnému názoru na život, jak nalézti konečně uspokojení duši své. Tisíce a tisíce bojů těch neznají, okolnosti vnější, vhodná disposice duševní, snad i tupost a necitelnost mnohým a mnohým jsou přirozenou hrází proti bouřím, které zmítají duší těch, kteří nemohou nemyslit a necítit. A o ty právě běží, neboť sta a tisíce zase se řídí příkladem jejich.


    T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství

    (otisk článků z Naší doby 1896-1898) 1934 vydal Jan Laichter v Praze

    Část druhá - Moderní filosofie a náboženství

    Ještě donedávna v kruzích tak zvaných vzdělaných (a dnes do kruhů těch hlásí se již kde kdo) o náboženství se nemyslilo; otázky náboženské pro člověka inteligentního a pokrokového není, otázka je rozřešena, dávno rozřešena - tak se říkalo. Dnes se o věci počíná mluvit jinak, počíná se uvažovat, má-li náboženství v naší společnosti platnost skutečně jen historicky dochovanou, přechodní, nebo je-li trvání jeho také oprávněno věcně.

    Obecné mínění (těch tak zvaných vzdělaných kruhů) bývalo, že náboženství podlehlo moderní filosofii a vědě: moderní filosofie a věda však mají jiné starosti než náboženství - problémy politické, sociální, národnostní, to jsou problémy, ale co chcete s náboženstvím? A tou měrou, kterou filosofie a věda zdály se být moderními, tou měrou náboženství stávalo se lidem něčím nemoderním, zastaralým, starým, přežitkem. Ještě tak pro děti a pro ženy ... pro baby -

    Vždycky jsem chápal nesnadno, jak se toto mínění o protináboženské podstatě filosofie a vědy mohlo tak rozšířit. Neboť pravý opak je pravda: filosofie a věda (rozumí se filosofie a věda moderní a nejmodernější) protináboženské nejsou.

    Podívejte se přece do dějin filosofie a uvidíte, že největší myslitelé proti náboženství nebyli - naopak byli pro. Přece si jen vzpomeňte:

    Descartes svými argumenty pro theism, Leibnitz theodiceí, Locke úsilím o náboženství přirozené, a dále: Pascal, Rousseau, Kant, po Kantovi Jacobi, Fichte, Schelling, Hegel - - všichni, všichni věnovali spekulaci o náboženství své nejlepší síly ...

    Kant pro náboženství v tomto století učinil snad více než všichni jeho theologičtí odpůrcové.

    A někteří filosofové náboženství a církve přímo zakládali - Comte na příklad; a myslíte, že Nietzsche by měl toho vlivu, kdyby nebyl šel mezi proroky? A jak se to má s vlivem Schopenhauerovým? Nepůsobil svým mysticismem, jenž se přece obyčejně s náboženstvím přímo ztotožňuje? A Spencer - nekáže usmíření vědy a náboženství?

    Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití je tak potřebné jako vzduch - právě proto ho mnozí ani nepozorují, jak nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. (Ostatně ve velkých městech čistý vzduch platí se draze a náboženství taktéž se v nich hledá nejúsilněji!)

    "Všichni opravdu velicí duchové jsou nábožní" - čteme v "Umdlených duších", a je to pravda. A přece je dnes lidí bez náboženství dost a dost!

    Není tu odpor? Není. Také věda, také umění, také mravnost patří k duchovní podstatě člověka, a kolik máte lidí bez pravého vědeckého vzdělání, bez uměleckosti, bez mravnosti - - tak jsou také lidé bez náboženství anebo mají je ve způsobách a stupních divných a jinakých.

    Náboženství, Náboženství - - co pak věda a filosofie nestojí proti theologům, proti církvím a proti jejich náboženství? Náboženství in abstracto přece není, ale jsou různá náboženství positivní, oficiální - souhlasí moderní filosofie a věda s nimi? Hic Rhodus, hic salta!

    Pravda. Ale není filosofie a věda také v boji proti - filosofii a vědě? Není umění proti umění! Mrav proti mravu? Že by myslící člověk dnes, po tolika bojích, neprokoukl tu máju oficiálnosti, hrob opravdovosti? Positivní, oficiální věda, positivní, oficiální právo, positivní, oficiální umění - positivní, oficiální náboženství ... Můj ty Bože!

    Avšak tak snadno, těmito několika slovy a tím srovnáním s ostatními kulturními mocnostmi ona vážná námitka odčinit se nedá: o poměru a o boji filosofie s náboženstvím musí se promluvit šíře a všestraněji. Chci zatím jen tolik říci, že boj filosofie a vědy proti positivnímu náboženství není důkazem, že filosofie a věda jsou eo ipso protináboženské.

    Naopak dal by se z toho boje - z jeho houževnatosti a odvěkého trvání (je tak starý jako filosofie a náboženství) učinit vývod přímo opačný. Právě proto, že filosofii a vědě náboženství lhostejné není, je mezi oběma boj. Také v oborech jiných (na příklad v politice) nejpříkřeji proti sobě stojívají strany a směry si blízké. Nejeden filosof potírá náboženství proto, že sám je ho pln. A o atheistech bylo již nejednou řečeno, že vlastně žádných není - jistě negace Boha není ještě atheismem. Atheism skutečný, positivní opravdu je bylina řídká. Já alespoň z celé filosofické literatury nevěděl bych z myslitelů silnějších mimo oba Milly a snad Huma nikoho, jehož bych pokládal za atheistu, a i o těchto mám některé pochybnosti. (Podškrtuji, že mluvím o atheismu míněném doopravdy, o atheismu uvědomělém a positivním, nikoli o negaci a třeba sebe radikálnější protibožské revoluci. Sto ultraradikálních rebelantů-titanů nedá ani jedné části Huma!)

    Zkrátka - jen pozorněji myslit, a moderní filosofie a věda ztratí tu protináboženskou funkci, která se jí posud přičítá.

    Ani moderní přírodověda není protináboženská.

    Z moderní přírodovědy dělá se často enfant terrible, ale také neprávem. Mužové jako Faraday, Thompson a jiní a jiní nebyli proti náboženství. Ani Darwin - a právě darwinisté, jako na příklad sám Haeckel, v nejnovější době vůči náboženství hodně slevují. Avšak neběží tu o jednotlivá jména a autority, tvrdím více, a to, že přírodověda nemá pro naše století toho významu, který jí přisuzují ti, kdo ji prohlašují za vědu moderní po výtce, vidouce v ní projev našeho století nejcharakterističtější.

    Celkový obraz doby není přírodovědný. Kdo to říká, nezná právě těch četných a rozmanitých oborů práce duchovědné. Jak úsilně se dnes pěstí psychologie, sociologie, studium práva a historie politické, historie literatury, věd a tak dále - historickou by se naše doba mnohem dříve mohla zvát než přírodnickou. Podívejme se na množství a na obsah literatury a umění - vždyť i hudbou se řeší problémy přímo filosofické a náboženské, o moderně a o jejím překonávání naturalismu, o symbolistech a podobně ani nemluvíc. Do politiky pořád více a více zasahují církve a její (klerikální) strany, avšak i vedle toho proniká do ní pořád více nový duch reformní; i nacionalism, jedna z mocností tohoto světa, hledá oporu v náboženství, jak tomu dosvědčuje nejen náš humanitism, ale i slavjanofilství, messianism a nacionalism německý (Lagarde a jiní). A co znamená tak zvané ethické hnutí, třebaže výslovně beznáboženské? Nevolá se na všech stranách po vzdělání jednotném, filosofickém, a nedoznávají nejčelnější odborníci (právě přírodovědci), že bez filosofie nelze? Last not least: jak úžasně intensivní je duchovní práce moderních theologů! Na to právě se zapomíná, že přece v každé vísce je akademicky vzdělaný duchovní a že celé to ohromné těleso církevní úsilně pracuje.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|