Moderní člověk a náboženství
Pane Culiku,
abych prispel k nazorove pestrosti BL, posilam svuj vyber z TGM: Moderni
clovek a nabozenstvi. VP
T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství
(otisk článků z Naší doby 1896-1898)
1934 vydal Jan Laichter v Praze
Úvodem
... Znám vůbec jen otázku náboženskou, vždy byla a bude. O tom jsem
nikdy nepochyboval ani okamžik, všecka životní zkušenost, všecko
poznávání a studování potvrzovalo mně přesvědčení to pořád a pořád
znova. Proto mně bylo vlastně záhadné to, že by lidé o tom doopravdy
mohli pochybovat a proč. A skutečně o tom ani nepochybují - jistě se
odpor proti náboženství skepsí nevyčerpává; vlastně běží o to, pochopit,
co je podstata boje proti náboženství a jaký je obsah života zdánlivě
beznáboženského.
Část první - Umdlené duše: Moderní sebevražednost
... je to sociální nemoc moderní, nemoc moderní civilisace. Hromadnost
případů sama již ukazuje, že je to skutečná nemoc, a ukazuje to stálé
stoupání čísel.
[Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der
modernen Civilisation, Wien, 1881]
Anglický statistik nedávno vypočítal, že je teď ročně kolem 180.000
sebevražd - jen se ptejte, co to znamená, když tak velký počet lidí rok
co rok, ba den co den (denně asi 500, tedy každou hodinu - noci
nepočítajíc - asi 30) samochtíc opouští život, jehož mu poskytuje naše
století. Jaká je dnes agitace proti militarismu - ale sčítejte tyto
armády sebevrahů: co jsou proti tomu bitvy a války! Bitva, válka ovšem
hodně bije do očí, ale ti tisícové a tisícové zmírají nepozorováni,
nikdo si toho již nevšímá, jako by to musilo být. Co je tu hluku pro
řeže arménské, ale to není nic, když se ročně jen u nás v Rakousku
zabíjí asi 4.000 lidí - v českých zemích asi 2.000?
[Georg von Mayr napočítal, že za léta 1881-1893 v zemích, v nichž
se statisticky počítá, bylo sebevražd 454.689; počet je ovšem mnohem
větší, protože se mnohé případy nepočítají (zatajují se a podobně).]
A sebevražednost se pořád a pořád nejen rozšiřuje, ona se takořka
prohlubuje: v Evropě ročně asi 2.000 neplnoletých, mezi nimi mnoho dětí,
je s životem nespokojeno. Prosím, uvažujte o tom: děti zoufají nad
životem a volí si smrt! Když se v Africe Boerové a Angličané potírají
a když je tam nebo jinde zabito několik set lidí, celá Evropa je na nohou
- a přece, co je to proti jedinému případu, když si už sedmileté nebo
osmileté dítě zoufá a život si bere. A takových "dětí", statistika
nám oznamuje, je mnoho a mnoho ...
... Statistika sama ukazuje, že v četných případech bída nerozhoduje;
co pak se také nevraždí lidé bohatší? Statistika však také dosvědčuje,
že v menšině případů se udávají neblahé hospodářské poměry za příčinu
sebevražd. A počet těch případů ještě se zmenší, jestliže se náležitě
specifikují a analysují; ...
... Každý případ sebevraždy, který se vykládá nesnesitelnou bídou,
dá se vyvážit četnými příklady opačnými, kde lidé neuvěřitelnou bídu
přetrpěli, vydrželi, překonali. Když tedy jeden bídě ustupuje, druhý,
třetí, čtvrtý ji přemáhá, ne bída, nýbrž osobní charakter skutečně
rozhoduje. Bída a nouze mají jistě, toho nepopírám, vliv veliký, ale
nejsou posledním rozhodčím. ...
... Obvyklým odkazováním na choromyslnost sebevrahů podává se také
výklad jen zdánlivý a prozatímní. Vždyť se naskýtá otázka nová - proč
je v nové době tolik lidí choromyslných? Historie mediciny, statistika
psychos a historie vůbec dokazuje nezvratně, že se v nové době také
choromyslnost nepoměrně šíří a sílí. ...
... Nemám před velikými mysliteli a tvůrci proto menší úcty, že jsou
mně nejvýznačnějším projevem moderního člověka. A proto si již dovolím
říci, že problém sebevraždy je vůbec hlavní problém moderního tvoření
literárního - bezmála bych řekl problém jediný.
Co jiného je obsah "Fausta", nežli vývoj člověka nesoucího se k
nejvyšším cílům lidské vědoucnosti a moci a přece konečně odhodlaného
opustit to své bojiště životní - již již sahá po smrtícím nápoji, tu
však velikonoční zvony vracejí ho zemi. Vzpomínka na víru v dětství
takovou měla sílu. Problém "Faustův" z rozličných stran je osvětlován
ve "Wertherovi", "Wahlverwandschaften" a zejména také "Wahrheit und
Dichtung" (historie s dýkou).
Byron řeší týž problém v "Manfredovi", "Kainovi", a v jiných svých
pracích; Krasiňski v "Nebožské komedii", Tolstoj v "Anně Karenině",
v "Rodinném štěstí", Dostojevskij konečně v každém větším románě a ovšem
také ve svých filosofických statích (Dněvnik!). A nejinak: jako tito
velitelé moderní myšlenky, také důstojníci a řadoví vojáci svádějí
podobné duchovní bitvy; co jiného líčí Zola v "Díle"? Co chce Strindberg
sebevraždou malíře Olla? Co Hauptmann sebevraždou dra Vockerata? A
jak se končí Bourgetův "Žák"? Co chce Gram Garborgův? Co teď čteme v
"Triumfu smrti" u d'Annunzia? A tak dále a tak dále.
Co to? Všichni noví básníci-myslitelé, a právě největší, zabývají se
ve svých nejvýznamnějších dílech sebevraždou ...
... Myslím, že si teď i začátečník v psychologii a v sociologii řekne,
že tu skutečně máme veliký problém časový a že k jeho výkladu slepá
patrona historického materialismu nestačí. Nestačí ani na jeho
osvětlení. Vezměme si na příklad Garborgova Grama v "Umdlených duších",
a čteme:
"A pokolení podle cesty usedá a ruce spouští bezvládně. A pohled jeho
strhaný a prázdný, jak bývá u šílence. Temnota napřed, temnota vzadu.
Bezvýznamně, bezúčelně nad nekonečnými bařinami tančí vědy bludičky ..."
Co tu s historickým nebo s hospodářským materialismem? Bída - nouze?
Ano - ale jaká?
"Jest Bůh? - 'To nevíme.' - Je duše? - 'Nevíme.' - Potrváme, nebo
zemřeme? - 'Nevíme.' - Má život nějaký účel? - 'Nevíme.' - Proč žiju já?
- 'Nevíme.' - Žiju, existuju opravdu? - 'Nevíme.' - Co tedy víme? Lze
nám vůbec něco věděti? - 'Nevíme.' - A toto soustavné 'nevíme' nazývá se
vědou! A lidé ruce spráskají nad hlavou a s jásotem dí: Pokrok ducha
lidského jest nepochopitelný! To ani víry v Boha víc nám netřeba, neboť
věda vypozorovala, že voda v kotli kypící zdvihá víko, a že třená
pryskyřice přitahuje stéblo ... "
Není tedy div, že Gram-Garborg sám historický materialism zavrhuje:
"Máme-li vydržet život, musí být trochu zlý. Hladový nezabije se tak
snadno; doufá neustále, že přece najde příležitost, aby se najedl do
syta; ale bohatý, který žil každý den skvěle a v radosti, ten běží k
ďasu kvapem; nuda na jedné straně a protivné svědomí na druhé ..."
Nezdá se vám, že ta moderní duše skutečně není tak vyložená jako
houska na krámě?
... Vědecký a filosofický intelektualism, zejména jak se podává v
positivismu ("S Comtem to nejde") přivádí člověka svým neharmonickým
diletantismem k zoufání. Moderní vzdělanec se honí za štěstím, ale
zatím lapá smrt. Nabývá sice jasnosti, ale ztrácí klid: na místě žádoucího
plného vědění musí se konec konců spokojit skepsí, a s ní a jí dostavuje
se neklid, nervosnost, pomatenost, šílenství, touha po zničení ...
... Summa: Žádné bažení a dychtění po bohorovnosti, ale starý recept
Rousseauův:
"Když se to dobře uváží - nezáleží ono štěstí, jaké všichni hledáme,
vlastně v prostotě a skromnosti?"
... Nejen slabochové, ale i hrdinové v boji a seči pociťují bázeň, a
v hloubi duše klíčí otázka pochybnosti, nebylo-li by lépe bez boje ...
Boj se vede mezi přesilou lidí starších a četnou armádou mladších. Mladší
se staví proti náboženství a tím proti celému řádu sociálnímu a
politickému. Vzpoura jako vždy čelí Nejvyššímu. Je boj o Boha. Moderní
titanové, jako jejich předkové v řecké a semitské mythologii, ztéci
chtí nebe a posadit se na trůn Nejvyššího. Vede je Faust, ale zeslábl -
místo jeho zaujal Manfred a Kain ... k nim se připojili Gustav-Konrád,
Jindřich a Pankrác .... Nejmladší čety vzbouřenců vede Ivan Karamazov
a Razkolnikov ...
Však tu již slyšet hlas Aljoši, jenž v čele svých hochů vytrhl, aby
bratra Ivana a jeho spolutitany odvedl z bojiště prosáklého krví a
slzami a smířil zase s Nejvyšším - -
... Titan ve své bohorovnosti stává se násilníkem anebo se připojuje
k armádě zoufajících a umírajících ... Slabší hledají upokojení v
buddhismu, spiritismu, symbolismu, a v jiných a četných formách a
formalitách různorodého okultismu ...
... Všude a všude záhada táž: jak dobojovat svůj boj s starým, jak se
propracovat k jednotnému názoru na život, jak nalézti konečně uspokojení
duši své. Tisíce a tisíce bojů těch neznají, okolnosti vnější, vhodná
disposice duševní, snad i tupost a necitelnost mnohým a mnohým jsou
přirozenou hrází proti bouřím, které zmítají duší těch, kteří nemohou
nemyslit a necítit. A o ty právě běží, neboť sta a tisíce zase se řídí
příkladem jejich.
T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství
(otisk článků z Naší doby 1896-1898)
1934 vydal Jan Laichter v Praze
Část druhá - Moderní filosofie a náboženství
Ještě donedávna v kruzích tak zvaných vzdělaných (a dnes do kruhů
těch hlásí se již kde kdo) o náboženství se nemyslilo; otázky náboženské
pro člověka inteligentního a pokrokového není, otázka je rozřešena,
dávno rozřešena - tak se říkalo. Dnes se o věci počíná mluvit jinak,
počíná se uvažovat, má-li náboženství v naší společnosti platnost
skutečně jen historicky dochovanou, přechodní, nebo je-li trvání jeho
také oprávněno věcně.
Obecné mínění (těch tak zvaných vzdělaných kruhů) bývalo, že
náboženství podlehlo moderní filosofii a vědě: moderní filosofie a věda
však mají jiné starosti než náboženství - problémy politické, sociální,
národnostní, to jsou problémy, ale co chcete s náboženstvím? A tou
měrou, kterou filosofie a věda zdály se být moderními, tou měrou
náboženství stávalo se lidem něčím nemoderním, zastaralým, starým,
přežitkem. Ještě tak pro děti a pro ženy ... pro baby -
Vždycky jsem chápal nesnadno, jak se toto mínění o protináboženské
podstatě filosofie a vědy mohlo tak rozšířit. Neboť pravý opak je
pravda: filosofie a věda (rozumí se filosofie a věda moderní a
nejmodernější) protináboženské nejsou.
Podívejte se přece do dějin filosofie a uvidíte, že největší
myslitelé proti náboženství nebyli - naopak byli pro. Přece si jen
vzpomeňte:
Descartes svými argumenty pro theism, Leibnitz theodiceí, Locke
úsilím o náboženství přirozené, a dále: Pascal, Rousseau, Kant, po
Kantovi Jacobi, Fichte, Schelling, Hegel - - všichni, všichni věnovali
spekulaci o náboženství své nejlepší síly ...
Kant pro náboženství v tomto století učinil snad více než všichni
jeho theologičtí odpůrcové.
A někteří filosofové náboženství a církve přímo zakládali - Comte na
příklad; a myslíte, že Nietzsche by měl toho vlivu, kdyby nebyl šel mezi
proroky? A jak se to má s vlivem Schopenhauerovým? Nepůsobil svým
mysticismem, jenž se přece obyčejně s náboženstvím přímo ztotožňuje? A
Spencer - nekáže usmíření vědy a náboženství?
Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití
je tak potřebné jako vzduch - právě proto ho mnozí ani nepozorují, jak
nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. (Ostatně ve velkých
městech čistý vzduch platí se draze a náboženství taktéž se v nich hledá
nejúsilněji!)
"Všichni opravdu velicí duchové jsou nábožní" - čteme v
"Umdlených duších", a je to pravda. A přece je dnes lidí bez náboženství
dost a dost!
Není tu odpor? Není. Také věda, také umění, také mravnost patří k
duchovní podstatě člověka, a kolik máte lidí bez pravého vědeckého
vzdělání, bez uměleckosti, bez mravnosti - - tak jsou také lidé bez
náboženství anebo mají je ve způsobách a stupních divných a jinakých.
Náboženství, Náboženství - - co pak věda a filosofie nestojí proti
theologům, proti církvím a proti jejich náboženství? Náboženství in
abstracto přece není, ale jsou různá náboženství positivní, oficiální
- souhlasí moderní filosofie a věda s nimi? Hic Rhodus, hic salta!
Pravda. Ale není filosofie a věda také v boji proti - filosofii a
vědě? Není umění proti umění! Mrav proti mravu? Že by myslící člověk
dnes, po tolika bojích, neprokoukl tu máju oficiálnosti, hrob
opravdovosti? Positivní, oficiální věda, positivní, oficiální právo,
positivní, oficiální umění - positivní, oficiální náboženství ... Můj ty
Bože!
Avšak tak snadno, těmito několika slovy a tím srovnáním s ostatními
kulturními mocnostmi ona vážná námitka odčinit se nedá: o poměru a o
boji filosofie s náboženstvím musí se promluvit šíře a všestraněji. Chci
zatím jen tolik říci, že boj filosofie a vědy proti positivnímu
náboženství není důkazem, že filosofie a věda jsou eo ipso
protináboženské.
Naopak dal by se z toho boje - z jeho houževnatosti a odvěkého trvání
(je tak starý jako filosofie a náboženství) učinit vývod přímo opačný.
Právě proto, že filosofii a vědě náboženství lhostejné není, je mezi
oběma boj. Také v oborech jiných (na příklad v politice) nejpříkřeji
proti sobě stojívají strany a směry si blízké. Nejeden filosof potírá
náboženství proto, že sám je ho pln. A o atheistech bylo již nejednou
řečeno, že vlastně žádných není - jistě negace Boha není ještě
atheismem. Atheism skutečný, positivní opravdu je bylina řídká. Já
alespoň z celé filosofické literatury nevěděl bych z myslitelů
silnějších mimo oba Milly a snad Huma nikoho, jehož bych pokládal za
atheistu, a i o těchto mám některé pochybnosti. (Podškrtuji, že mluvím o
atheismu míněném doopravdy, o atheismu uvědomělém a positivním, nikoli o
negaci a třeba sebe radikálnější protibožské revoluci. Sto
ultraradikálních rebelantů-titanů nedá ani jedné části Huma!)
Zkrátka - jen pozorněji myslit, a moderní filosofie a věda ztratí tu
protináboženskou funkci, která se jí posud přičítá.
Ani moderní přírodověda není protináboženská.
Z moderní přírodovědy dělá se často enfant terrible, ale také
neprávem. Mužové jako Faraday, Thompson a jiní a jiní nebyli proti
náboženství. Ani Darwin - a právě darwinisté, jako na příklad sám
Haeckel, v nejnovější době vůči náboženství hodně slevují. Avšak neběží
tu o jednotlivá jména a autority, tvrdím více, a to, že přírodověda nemá
pro naše století toho významu, který jí přisuzují ti, kdo ji prohlašují
za vědu moderní po výtce, vidouce v ní projev našeho století
nejcharakterističtější.
Celkový obraz doby není přírodovědný. Kdo to říká, nezná právě těch
četných a rozmanitých oborů práce duchovědné. Jak úsilně se dnes pěstí
psychologie, sociologie, studium práva a historie politické, historie
literatury, věd a tak dále - historickou by se naše doba mnohem dříve
mohla zvát než přírodnickou. Podívejme se na množství a na obsah
literatury a umění - vždyť i hudbou se řeší problémy přímo filosofické a
náboženské, o moderně a o jejím překonávání naturalismu, o symbolistech
a podobně ani nemluvíc. Do politiky pořád více a více zasahují církve a
její (klerikální) strany, avšak i vedle toho proniká do ní pořád více
nový duch reformní; i nacionalism, jedna z mocností tohoto světa, hledá
oporu v náboženství, jak tomu dosvědčuje nejen náš humanitism, ale i
slavjanofilství, messianism a nacionalism německý (Lagarde a jiní). A co
znamená tak zvané ethické hnutí, třebaže výslovně beznáboženské? Nevolá
se na všech stranách po vzdělání jednotném, filosofickém, a nedoznávají
nejčelnější odborníci (právě přírodovědci), že bez filosofie nelze? Last
not least: jak úžasně intensivní je duchovní práce moderních theologů!
Na to právě se zapomíná, že přece v každé vísce je akademicky vzdělaný
duchovní a že celé to ohromné těleso církevní úsilně pracuje.
