Stav hledání následníka trůnu
(ad. Jiří Pehe - Kdo se bojí Madeleine
Albrightové, Literární noviny 14/2000)
Miloš Štěpánek
Stále doutná spor o hodnocení vztahu většiny národa k
exulantům-emigrantům-krajanům. Snad nemůže být úplně špatný, když v
současné vládě zůstává nikoliv poprvé jeden a donedávna tam byli dva
členové současně občany dvou různých spřátelených, leč přesto cizích států.
Při hodnocení rozpačité diskuse o možné kandidatuře současné ministryně
zahraničí USA na post českého prezidenta je tedy možné ponechat stranou
případ lotyšského a litevského amerického reemigranta v prezidentském
křesle a jugoslávského v premiérském křesle, jakož zlatého naganského
čecho-kanadského hokejistu Svobodu.
Nalézáme-li však v tomto vztahu zdroje jistého napětí, nezmýlíme se
asi mnoho, když za ně označíme mravoučně nadřazený tón některých našich
spoluobčanů se zahraniční zkušeností k tuzemské většině. Je ho cítit v
prohlášení, že ve stranické politice jsme se po pádu komunismu museli
spokojit s politiky, kteří jsou věrnými obrazy komunismem zdecimovaného
lidu. I když prý nešlo o Albrightovou, ale o naše politické
sebevnímání. Návrh prý měl pomoci, aby se v prezidentském úřadě objevil
někdo Havlovi a Albrightové typově podobný; byl prý projevem snahy odvrátit
prezidentství Václava Klause či nějakého jiného konformisty normalizační
éry.
Jestliže se Pehe v tomto svém pesimistickém hodnocení kvalit národa
nemýlí, je naše všeobecná perspektiva velmi smutná. Jiný lid není k
disposici a ani během dvou let do voleb ho vyměnit nelze. Řešením není, že
do návrhu nového volebního zákona je zapracován návrh aktivního i pasivního
volebního práva pro naše krajany v zahraničí. Nikdo nenavrhuje novelizaci
článku 5 Ústavy, který přikládá mimořádný význam politickým stranám při
konstituování a činnosti orgánům demokratického státu. Jeho revoluční
svržení je krajně nepravděpodobné. A jakkoli hustá síť dalších
sebeaktivnějších občanských institucí může vždy působit nejvýše souběžně s
orgány státu, spíše se však neobejde bez součinnosti s nimi. Orgány státu
jsou přece také orgány občanské společnosti sui generis.
I specificky nastínil Pehe pro výběr příštího prezidenta České
republiky chmurnou perspektivu. Jako přívrženec Impulsu 99 (a potažmo
čtyřkoalice) zná předem fátum od ďábla: Dokud bude trvat opoziční
smlouva (jak jinak), Klaus se příštím prezidentem stane
bez ohledu na to, kdo proti němu bude kandidovat. A vyhlašuje
prostý staronový makropolitický recept: odstraňte opoziční smlouvu!
Bohužel - nikoliv však kupodivu - ani slovo o tom, jak toho prakticky
docílit.
Na zajíce se nechodí s velkým bubnem. Vývoj ke změně politické
konstelace - ale především v zájmu vlasti - vyžaduje před zraky
občanů-voličů iniciativně a důsledně prezentovat (nebojme se zemanovského
slova) "smršť" dokonalejších a přijatelnějších řešení, než jaká jsou
rozporně předkládána partnery smlouvy o stabilitě a dodatkových dohod. Ať
jsou či nejsou věcné naléhavé problémy správy věcí veřejných (tj. politická
témata) zapsaný v tolerančním patentu, nejčastěji přece nejsou
předkládána partnery proklínané smlouvy předkládány ve věcné shodě, vedou
se o nich často velmi ostré parlamentní i další půtky. To je semtex, který
může nejen opoziční smlouvu rozmetat, ale tu či onu smluvní stranu
(nejraději obě) nechat "historicky znemožnit".
Místo toho J. Pehe jen položil globální sugestivní otázku: Chceme
v prezidentském úřadě vskutku člověka, který bude harmonicky souznít s
morálním průměrností národa a jehož nezpochybnitelná českost bude především
synonymem čecháčkovství? Očividně se předpokládá (i upřímná) odpověď
NÉÉÉ. Kde však a jak hledat šiky aktivních občanů na podporu vznešených
ideálů? Jedině na základě srozumitelné a účelně presentované politiky k
praktickým životním otázkám lze při volbách odpovědně vybrat zásadově
rozlišenou representaci. Pro jakoukoliv politiku, včetně stranické.
Vytrvalý až uminutý odpor - či alespoň nedůvěra - vůči stranám "an sich" by
ostatně stále za zvláštní zkoumání.
Při tom všem ponechávám stranou skutečnost, že tři roky před koncem
prezidentského období Václava Havlova je otázka jeho nástupce předčasná a,
jak již bylo mnohokrát řečeno, mezi dvěma jeho hospitalizacemi nevkusná.
Miloš Štěpánek
V Praze dne 2.4.2000
