úterý 4. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky:
  • Kdo by měl sedět v Radě ČT? (Milan Šmíd)
  • O syndikátu novinářů a Radě České televize (Tomáš Pecina) Vrcholná schůzka v Egyptě:
  • Náš dluh Africe (Observer) Česká politika:
  • Horníci (Ivan Hoffman)
  • Odpověď Petra Štěpánka Janu Lipšanskému K probíhající diskusi:
  • Moderní člověk a náboženství (Tomáš Garrigue Masaryk) Reakce:
  • Stav hledání následníka trůnu: K článku Jiřího Peheho v Literárních novinách o Havlově případném nástupci (Miloš Štěpánek)
  • Nespravedlnost vůči (ministru) spravedlnosti (Miloš Štěpánek)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Stav hledání následníka trůnu

    (ad. Jiří Pehe - Kdo se bojí Madeleine Albrightové, Literární noviny 14/2000)

    Miloš Štěpánek

    Stále doutná spor o hodnocení vztahu většiny národa k exulantům-emigrantům-krajanům. Snad nemůže být úplně špatný, když v současné vládě zůstává nikoliv poprvé jeden a donedávna tam byli dva členové současně občany dvou různých spřátelených, leč přesto cizích států. Při hodnocení rozpačité diskuse o možné kandidatuře současné ministryně zahraničí USA na post českého prezidenta je tedy možné ponechat stranou případ lotyšského a litevského amerického reemigranta v prezidentském křesle a jugoslávského v premiérském křesle, jakož zlatého naganského čecho-kanadského hokejistu Svobodu.

    Nalézáme-li však v tomto vztahu zdroje jistého napětí, nezmýlíme se asi mnoho, když za ně označíme mravoučně nadřazený tón některých našich spoluobčanů se zahraniční zkušeností k tuzemské většině. Je ho cítit v prohlášení, že ve stranické politice jsme se po pádu komunismu museli spokojit s politiky, kteří jsou věrnými obrazy komunismem zdecimovaného lidu. I když prý nešlo o Albrightovou, ale o naše politické sebevnímání. Návrh prý měl pomoci, aby se v prezidentském úřadě objevil někdo Havlovi a Albrightové typově podobný; byl prý projevem snahy odvrátit prezidentství Václava Klause či nějakého jiného konformisty normalizační éry.

    Jestliže se Pehe v tomto svém pesimistickém hodnocení kvalit národa nemýlí, je naše všeobecná perspektiva velmi smutná. Jiný lid není k disposici a ani během dvou let do voleb ho vyměnit nelze. Řešením není, že do návrhu nového volebního zákona je zapracován návrh aktivního i pasivního volebního práva pro naše krajany v zahraničí. Nikdo nenavrhuje novelizaci článku 5 Ústavy, který přikládá mimořádný význam politickým stranám při konstituování a činnosti orgánům demokratického státu. Jeho revoluční svržení je krajně nepravděpodobné. A jakkoli hustá síť dalších sebeaktivnějších občanských institucí může vždy působit nejvýše souběžně s orgány státu, spíše se však neobejde bez součinnosti s nimi. Orgány státu jsou přece také orgány občanské společnosti sui generis.

    I specificky nastínil Pehe pro výběr příštího prezidenta České republiky chmurnou perspektivu. Jako přívrženec Impulsu 99 (a potažmo čtyřkoalice) zná předem fátum od ďábla: Dokud bude trvat opoziční smlouva (jak jinak), Klaus se příštím prezidentem stane bez ohledu na to, kdo proti němu bude kandidovat. A vyhlašuje prostý staronový makropolitický recept: odstraňte opoziční smlouvu! Bohužel - nikoliv však kupodivu - ani slovo o tom, jak toho prakticky docílit.

    Na zajíce se nechodí s velkým bubnem. Vývoj ke změně politické konstelace - ale především v zájmu vlasti - vyžaduje před zraky občanů-voličů iniciativně a důsledně prezentovat (nebojme se zemanovského slova) "smršť" dokonalejších a přijatelnějších řešení, než jaká jsou rozporně předkládána partnery smlouvy o stabilitě a dodatkových dohod. Ať jsou či nejsou věcné naléhavé problémy správy věcí veřejných (tj. politická témata) zapsaný v tolerančním patentu, nejčastěji přece nejsou předkládána partnery proklínané smlouvy předkládány ve věcné shodě, vedou se o nich často velmi ostré parlamentní i další půtky. To je semtex, který může nejen opoziční smlouvu rozmetat, ale tu či onu smluvní stranu (nejraději obě) nechat "historicky znemožnit".

    Místo toho J. Pehe jen položil globální sugestivní otázku: Chceme v prezidentském úřadě vskutku člověka, který bude harmonicky souznít s morálním průměrností národa a jehož nezpochybnitelná českost bude především synonymem čecháčkovství? Očividně se předpokládá (i upřímná) odpověď NÉÉÉ. Kde však a jak hledat šiky aktivních občanů na podporu vznešených ideálů? Jedině na základě srozumitelné a účelně presentované politiky k praktickým životním otázkám lze při volbách odpovědně vybrat zásadově rozlišenou representaci. Pro jakoukoliv politiku, včetně stranické. Vytrvalý až uminutý odpor - či alespoň nedůvěra - vůči stranám "an sich" by ostatně stále za zvláštní zkoumání.

    Při tom všem ponechávám stranou skutečnost, že tři roky před koncem prezidentského období Václava Havlova je otázka jeho nástupce předčasná a, jak již bylo mnohokrát řečeno, mezi dvěma jeho hospitalizacemi nevkusná.

    Miloš Štěpánek

    V Praze dne 2.4.2000



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|