K článku Milana Šmída: "Mafie a spiknutí v českých zemích"
Moje poznámky se týkají druhé části jeho textu, kterou zde pro srovnání opakuji:
Tudíž také já ten dnešní "jánabráchystický" případně "klientský" kapitalismus nechápu jako nějaké vědomé, organizačně propojené mafiosní spojení, ale spíše jako systém chování a jednání, který se podařilo do našeho hospodářského a politického života prosadit lidem, kteří se spolu nedomlouvali, ale kteří jen sledovali své vlastní
zájmy a používali k tomu stejné prostředky a způsoby chování, jež se jim osvědčovaly - bez ohledu na stranickou příslušnost a postavení ve společnosti - již za minulého režimu.
Není pochyb o tom, že do bankovnictví a do hospodářského života se přesunulo hodně těch, co v roce 1989 ztratili moc v vliv. Byli mezi nimi lidé chytří i hloupí, čestní i nečestní, lidé schopní i neschopní, někteří schopní všeho za každého režimu.
Nicméně domnívám se, že odpověď, kterou teď tak často nabízejí pan Cibulka nebo pan Devátý a další, tj. že za vším špatným stojí jen staré struktury, které ztratily moc politickou a nyní se vracejí zpět do politiky prostřednictvím moci ekonomické, že taková odpověď je zjednodušená a pravdivá jen částečně. A nevím, zdali Berufsverbot pro všechny bývalé komunisty by něco vyřešil.Vždyť někteří dnešní třicátníci, kteří tak dokonale dokážou kličkovat v současném podnikatelském prostředí a svoje triky, podvody a nedodržování smluv označují za běžné tržní chování, nebo ti, kteří v politických funkcích tak často připomínají svazáky sedmdesátých let, jen těžko mohli zastávat za bývalého režimu nějaké významné funkce.
Zjednodušeně a stručně řečeno: ten komunismus, který v naší společnosti přetrvává, nespočívá jenom ve starém hardwaru, tj. lidech zatížených minulostí života za totality. To, co brání rychlejšímu vývoji směrem k prosperující demokratické společnosti, je komunistický software, který se s námi táhne. A tenhle software se nevyskytuje jenom
na starém hardwaru, jak by se mohlo zdát z informování v našich médiích, ale je často instalován také na novém, z hlediska kádrování minulosti "čistém" hardwaru. Jenom mívá jiný obal.
Těch personálních přesunů při změně režimu si jistě všimlo hodně lidí, já jsem si to dovolil "hodit na papír" v roce 1970 francouzsky (vyšlo 1976, český překlad "Socialismus v čs. národním hospodářství" 1990).
Naopak tu byl velký příliv lidí, kteří vstupují do vládnoucí strany v jakémkoliv totalitním systému. Připomeňme si několik typických skupin:
1) Osoby toužící po moci, chtějící ovládat ostatní, brutální a bezohledné, ochotné podporovat jakýkoliv režim, který jim k tomu dá příležitost.
2)Osoby zkorumpované, mající temnou minulost, bývalí kolaboranti s Němci, snažící se kompensovat svou minulost mimořádným "revolučním" zápalem a tvrdostí.
3) neschopní prospěcháři, kteří nejsou brzděni morálními či ideologickými předsudky, kteří se rychle chopili příležitosti k mimořádněmu postupu a kteří - když se jim podařilo dostat se na dobré místo - se snaží si ho udržet slepou poslušností.
4) Osoby bojácné... hledající stále chybějící oporu a alespoň částečnou bezpečnost, které doufaly, že vyřeší svůj problém tím, že se připojí k těm, kteří mají moc... atd.
Pokud je to aspoň částečně pravda, bylo nutno předpokládat stejný jev při (tehdy asi jen mnou) očekávané zpětné změně režimu a připravit se na něj. Protože šlo o poměrně velké množství lidí, navrhl jsem pro jmenovitě pro členy KSČ "tržní" řešení.
...A protože je v současné době, kdy se hledají schopní lidé, naléhavě potřebné nevyřazovat z hospodářského života schopné byť i charakterově slabší jednotlivce, bylo by možno v případě zjištěných majetkových a příjmových rozdílů uvalit na členy od určité hladiny předlistopadových příjmů tzv. nápravné opatření, známé ze socialistického soudnictví, t.j. zvláštní daň, z jejíž výnosu by se financovala aspoň částečně náprava škod způsobených KSČ, v prvé řadě pak pomoc obětem komunistického teroru. Ti, kteří se nedopustili kriminálních přestupků, ale pomocí stranické legitimace získali hmotné i jiné výhody, by mohli normálně fungovat a splácet dluh, který mají vůči ostatním..(Západ, č.6, 1990)
K tomuto thematu jsem se pak vrátil ještě jednou v Polygonu č. 3/93 "Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku."
Pojem "komunisté" je třeba také trochu odideologisovat, protože až na omezený počet osob z bývalého "zdravého jádra" strany nejde o lidi, kteří by si ve volném čase ukazovali v Krátkém kursu dějin VKD(b). Po roce 1968 ideologická zástěrka definitivně padla a representanti režimu vystupovali už více či méně jako representanti nikoliv ideologické, nýbrž mocenské elity, či spíše gangu, jakési legální mafie. Komunisté posledních 20 a značná část těch dřívějších jsou převážně lidé, kteří se bez skrupulí pridají k jakémukoliv režimu, který jim za oddané služby a poslušnost přenechá podíl na moci a majetku. Takových lidí je všude na světě dost a dost; jedinou jejich ideologií je osobní prospěch. Jsou mezi nimi i schopní lidé a z toho měl vycházet způsob vyrovnání s nimi (viz Západ, č.6/1990)...
Nevím, zda Milan Šmíd správně interpretuje názory pánů Cibulky a Devátého, že za vším špatným stojí jen staré struktury. Pokud vím, alespoň první z nich tvrdě napadá - právem - také prominenty polistopadového režimu, Václava Havla a Václava Klause, kteří přechod do demokratického systému doslova zbabrali. Ti také umožnili starým strukturám získat silné ne-li rozhodující posice v novém režimu. Ani jeden z obou prominentů nepočítal s tím, že by mohlo dojít ke změně režimu, a proto na to nebyli vůbec připraveni. Oba hrubě zanedbali nutná opatření, převýchovu a přípravu občanů pro zásadní změnu režimu, přípravu, kterou nelze přenechat tržnímu systému (V. Klaus) ani odbýt vznešenými, ale v dané situaci prázdnými frázemi (V. Havel), a nepodnikli nic, co by mohlo zabránit převzetí socialistických "zvyklostí" do nového systému.
Z "pedagogického" hlediska jde o to znovu proběhnout obdobím klasického kapitalismu, aby se normalisovalo ekonomické chování obyvatelstva (aniž by si bylo možno dovolit čistý liberalismus, aby si všichni uvědomili jeho výhody pro silné a nevýhody pro slabé) a především, aby sociální bezpečnost byla pro všechny, kteří podávají výkony odpovídající jejich možnostem. (Shora citovaná knížka, str. 161)
Tak jsem si to představoval já v roce 1970. Milanu Šmídovi mohu plně potvrdit platnost jeho prvního shora citovaného odstavce o lidech (doma i v cizině), co se spolu nedomlouvali, ale jednali v podstatě stejně, praktickým příkladem. Svou knížku jsem nabízel různým českým zahraničním a pražským periodikům, která se však rozhodla naprosto jednomyslně a podle mého názoru bez vzájemného dohovoru o knížce se
vůbec nezmínit. Tato media tím, že zabránila jakékoliv diskusi, nesou stejně těžkou odpovědnost za dnešní špatný stav republiky jako politici, kteří ji do toho stavu přivedli.
J.T. 10.4.2000
