Američané s pomlčkou
Tento zajímavě antinacionalistický (protičeský?) komentář Geoffreye Wheatcrofta vyšel v úterý 25. dubna v deníku Guardian.
I když se může zdát, že staré přísloví, že ze zapeklitých právních případů vznikají špatné zákony, platí pro případ Eliána Gonzálese, ve skutečnosti to zase nebyl tak zapeklitý případ. Zákon rozhodl, že má být syn vrácen svému otci, většina Američanů zastávala názor, že se to má stát a teď se to taky už stalo.
Avšak po případu zůstaly ošklivé jizvy a vyvolává znovu otázku, co by se mělo stát s právy - a s odpovědností - tzv. "Američanů s pomlčkou" (tj. Kubánců-Američanů, Čecho-Američanů, atd., pozn. JČ). Chlapec by se byl mohl vrátit k otci na Kubu už před dlouhými týdny, kdyby se nestal symbolem, pěšákem, nástrojem ve hře jedné z nejhlučnějších a nejobávanějších takových skupin, kubánských Američanů.
|Spojené státy jsou zemí přistěhovalců, kteří mají složité pocity vůči své původní vlasti. Je to taky svobodná země, kde vždycky kvetla politika zájmových skupin, což neznamená, že byl vždycky vliv těchto skupin či lobbies pozitivní. Naopak, tlak, který vyvolávají "Američané s pomlčkou", byl a je dosud téměř vždycky téměř bezvýjimečně naprosto destruktivní, pro americkou republiku i pro americký lid jako celek.
Situaci ještě zhoršuje zbabělost amerických politiků. V "Of Thee I sing" (O tobě zpívám), ve velmi vtipné hudební satiře z roku 1931 od bratrů Gerschwinových na americkou politiku, zní píseň, která se zpívá v předvolební kampani: "He´s the man the people choose,/ loves the Irish, loves the Jews." (On je ten člověk, kterého si lidi vyberou, /miluje Iry, miluje židy.) A skutečné americké volby se až příliš často podle tohoto vtipu skutečně konají.
Spojené státy se poprvé staly skutečně světovou velmocí v období první světové války, do níž USA vstoupily pozdě a proti přání mnoha Američanů. Desítky milionů Američanů německého původu nechtěly bojovat proti vlasti svých otců. Miliony Američanů irského původu nechtěly bojovat za anglického krále a miliony Američanů ruského židovského původu nechtěly bojovat za ruského cara, před jehož útlakem většina z nich uprchla. A Spojené státy skutečně vstoupily do první světové války až po únorové revoluci v roce 1917 v Rusku, až po pádu carského režimu.
A pak teprve začala ta pravá zábava. Irsko-americký tlak vedl k vytvoření samostatného irského státu. Ať už o tom řekne kdokoliv cokoliv, v americkém národním zájmu to určitě nebylo. Během druhé světové války, nejdůležitější války, v níž kdy Američané bojovali, a do níž zase vstoupili až pozdě, zůstal irský stát zakaboněně neutrální.
Poslední dobou se v Americe dosti ostře kritizuje, že si Švýcarsko zachovalo za druhé světové války neutralitu. Kromě toho, že bylo Švýcarsko obklopeno zeměmi Osy a nemělo volbu mezi neutralitou a likvidací, nijak Švýcarsko vojensky nepoškodilo kauzu Spojenců. Naopak irská neutralita vedla k tomu, že se zdrželo vítězství v bitvě o Atlantik a tedy i konečné vítězství nad Hitlerem, se vším, co to znamená.
A po Irech byla řada na Čechoameričanech. Hlavně v důsledku jejich úsilí obsahovalo 14 bodů prezidenta Woodrowa Wilsona tento desátý bod: "Národům Rakouska-Uherska ... se musí dostat nejsvobodnější příležitosti k autonomnímu rozvoji." Důsledkem tohoto lehkomyslného příslibu byla likvidace Rakousko-Uherska.
Tento problém je složitý a nelze zde nyní rozbírat, co bylo na tomto rozhodnutí správné a co špatné, ale stojí za povšimnutí, že onen údajný "národní následnický stát" Československo, který tehdy vznikl, už neexistuje. Ani už neexistuje Jugoslávie, jiný stát, který byl uměle vytvořen po první světové válce.
Žádná jiná skupina s pomlčkou není tak politicky mocná jako židovsko-americká lobby. I když se washingtonští politikové třesou před větou "40 milionů irských Američanů", ještě více se třesou před početně slabšími židovskými Američany. Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti má pověst nesmírně mocné a kruté nátlakové skupiny. Tuto záležitost jsem trochu studoval a chci jen říci, že se jednoho dne ukáže, že činnost této lobby neslouží zájmům Spojených států, židovské Ameriky a dokonce ani zájmům Izraele.
Chování kubánské Ameriky ohledně Eliána mluví samo za sebe a tak kubánská lobby už zabránila nezbytnému sbližování mezi Amerikou a Kubou. Ještě víc šokující než hysterie malé Havany v Miami bylo doprdelezectví amerických politiků vůči kubánským Američanům, které prokazovali i oba prezidentští kandidáti.
Avšak i toto je triviální, ve srovnání s tím, co se ještě ukáže jako pravé "dědictví" (to je prezidentovo oblíbené slovo) Clintonovy vlády. Rozšíření Severoatlantického společenství na východ patří, na poli, kde je věru hodně podobných aktů, které silně konkurují, k nejšílenějšímu činu americké státnosti od invaze do Kambodže, k níž došlo tento týden před třiceti lety. Po ukončení studené války neexistuje žádné strategické či politické ospravedlnění, proč mělo být NATO rozšířeno na východ. Jediné, co to způsobuje, je, že to právem vyvolá ruskou podezřívavost. Dále to také znamená, že musíme jít do války jménem Maďarska, pokud by se dostalo do pohraničního sporu se Slovenskem.
Proč k tomu došlo? Částečně bylo toto rozhodnutí inspirováno touhou amerického prezidenta obohatit to, co jeho moudrý předchůdce Eisenhower nazýval vojenskoprůmyslovým komplexem, částečně je to ale důsledkem toho, že se prezident Clinton chtěl zavděčit etnickým nátlakovým skupinám. Historikové budou datovat rozšíření NATO k té době, kdy se Clinton ponižoval před polsko-americkým obecenstvem v Chicagu.
I kdyby politika pomlčkové Ameriky nevyvolávala tak zoufale špatné praktické důsledky, i tak by byla urážkou "americké myšlenky." V přímém kontrastu k evropskému nacionalismu není založen pojem "amerického národa" na etnické příslušnosti. Na rozdíl od evropských národů není americká republika založena na jednom národě, ale na předpokladu. Tento ideál je často zanedbáván, a to je řečeno mírně, a možná vůbec nepromlouvá vůči mnoha černým Američanům, ale vznešenou inspirací tento ideál bezesporu je. Kéž by ho měli američtí politikové častěji na mysli.
Mezi tím, když lezl kamsi kubánským Američanům a mezi tím, kdy tvrdil, že vynalezl vlastoručně internet, udělal viceprezident Al Gore nedávno nádhernou chybu. Motto Spojených států je E pluribus unum, což znamená, jak řekl veřejně Al Gore svému publiku, "Z jediného mnohé". Byla to skutečně freudovská chyba. Udělal chybu, ale svým absurdním způsobem vyjádřil pravdu ohledně absurdní fragmentace Spojených států v příliš velké množství hádavých a navzájem si konkurujících složek.
Tvůrci americké republiky v osmnáctém století však věřili v něco jiného, že "Z mnohosti vznikne jedno". Jediný národ měl vzniknout z mnohonásobného, rozmanitého původu, měly se společně sdílet tytéž principy (že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a mají právo na život, svobodu a hledání štěstí) a nikoliv společné geny. Dvacáté století však bylo svědkem regrese k loajalitě primitivních atavistických skupin, jimž se mělo nové století vyhnout.
Před více než sto lety upozornil federální soudce jednoho irského amerického agitátora, že každý Američan má sice právo na citové sympatie vůči jiné zemi, ale že první politickou povinnost má každý Američan vůči Spojeným státům. Někdo by to měl říct starostovi Miami a Alu Gorovi.
