Dítě a politika
Elián Gonzales ve svých šesti letech lecos nechápe, ale lecos jistě chápe. Má rád lidi, kteří ho mají rádi. Jak svou sestřenici a strýce, tak svého otce či bratra.
Jestliže celý svět řeší problém, kde a s kým by měl žít, sám Elián by jistě nejraději žil se všemi, kteří ho mají rádi, a to kdekoli. Soudy se nezabývají otázkou, co je pro Eliána dobré, ale co je pro něj menší zlo.
Protože od dítěte nelze chtít, aby se vzdal vztahu k příbuzným, kteří ho zahrnuli láskou, a je absurdní od něj chtít, aby se zřekl otce.
A tak je celý příběh malého emigranta, kterého loni v listopadu zachránili rybáři po ztroskotání, které nepřežila jeho matka, především příběhem o nevraživosti. Davy demonstrantů na Kubě žádají návrat Eliána na Kubu, Kubánci v Americe pak demonstrují za jeho setrvání v Americe.
Od Eliána by v jeho šesti letech Fidel Kastro nejraději slyšel, že nesouhlasí s americkým imperialismem, američtí Kubánci by zas rádi od Eliána uslyšeli, že odmítá totalitní poměry na Kubě. Elián si nezvolil ani dramatický útěk do Ameriky, ani únos od svých příbuzných a nezvolí si ani návrat na Kubu.
Podobně se ani svobodně nerozhodl pro roli mediální hvězdy. Z obyčejného kluka se stal symbolem, rukojmím i kořistí v politickém boji dospělých, aniž by byl oprávněn se k tomu vyjádřit.
Přitom ovšem zůstává tím klukem, který si rád hraje a po prázdninách má jít do školy. Pokud mu odvolací soud v Atlantě neudělí azyl, a není příliš pravděpodobné že mu ho udělí, Elián do školy půjde na Kubě. Bude přijat jako národní hrdina, čeká ho nadstandardní bydlení a různá privilegia.
Časem opadnou vášně a než Elián dospěje, třeba se na Kubě zcela změní poměry. Pokud ne, možná bude jako dospělý prchat do Ameriky. To už ale nebude story, která zajímá prezidenty a CNN a třeba bude vyhoštěn.
Poznámka JČ: Poslední ironická věta komentáře Ivana Hoffmana je velmi namístě. Lituji, že americké sdělovací prostředky v neskrupulózní honbě za sledovaností propadly této nafouknuté kachně a znovu upozorňuji na to, že na tisíce dětí, umírajících při nově vzniklém hladomoru v Africe, nikdo žádné kamery nezaměřuje a nad jejich osudem se nikdo nevzrušuje. Ať tedy žijí svobodné americké sdělovací prostředky a jejich posledlost často podružnými místními záležitostmi, které pak otrocky sleduje celý svět. Avšak někde mívají soudnost a na tuto zhoubnou stádovitost poukazují.
