Nietzsche nebyl fašista
K nedávnému článku k Nietzscheho výročí, v BL na tomto místě.
Poselství bájného starce Zarathustry, zvěstujícího lidstvu ideál "nadčlověka", zapustilo kořeny v Německu kořeny mnohem dříve, než vznikl fašismus a nacismus. Řekl bych, že německá společnost byla na příchod nacionálního socialismu připravena. Nacisté zneužili atmosféry ve společnosti, kdy bylo hodně Němců přesvědčeno o výjimečnosti německého národa a jeho kultury a bylo jim příjemné pasovat se do role "vyvolených nadlidí", kteří jsou předurčeni ke světovládě a mají právo na vlastní morálku. Nacistům stačilo ovládnout sdělovací prostředky, označit nepřítele a pak už jen "masírovat" veřejné mínění. Podobně si po druhé světové válce počínali i čeští komunisté při násilném prosazování své představy o socialismu, když zneužili sympatie Čechoslováků k Rusku a pochopitelnou nenávist k poraženému nacistickému Německu, která se projevila výbuchem hněvu vůči českým Němcům. I když se komunisté formálně od Nietzscheho distancovali, ve skutečnosti si pro sebe právo výjimečné privilegované elity zakotvili do ústavy a prakticky prosazovali svou vlastní morálku, která připouštěla likvidaci "třídního nepřítele".
Důkazy o tom, že Němci koketovali s "nadčlověčenstvím" už před první světovou válkou, nalezneme v knize T.G.Masaryka Světová revoluce (1925). Zde jsou úryvky Masarykovy kritiky německého historika Karla Lamprechta a sociologa Wernera Sombarta:
"Ve své historii nejnovějšího Německa, napsané před válkou (Zur jüngsten deutschen Vergangenheit, 1904), charakterizuje (Lamprecht) dobu správně jakožto epochu podrážděnosti (utvořil si slovo: Reizsamkeit) a uvádí nejen Viléma, nýbrž i Bismarka jako typy té nervosity. De facto, německý nadčlověk, titan, je nervosní a hledá buď smrt nebo válku jako rozčilení akutní proti rozčilení chronickému. To se týká národů všech, ale v prvé řadě národa německého; jeho filosofové a umělci, jeho duchovní pracovníci vůbec vypěstili subjektivism a individualism až k absurdnímu solipsismu a jeho mravním důsledkům. Nietzschův nadčlověk, darwinisticky konstruovaný dravec, je lékem proti absurdnosti a nelidskosti solipsismu. Ve své duchovní osamocenosti němečtí filosofové a vědcové, historikové a politikové prohlašovali německou civilizaci a kulturu za vrchol lidského vývoje, a ve jménu této samozvané povýšenosti hlásal pruský pangermanism právo výboje a právo vůbec podřizoval moci a násilí."
"Jestliže Sombart velebí německý militarism v duchu Hegelově a pyšní se Fausty a Zarathustry bojujícími v zákopech, nepochopil, jak krvavě odsoudil německou a evropskou civilizaci! Válčení těchto moderních civilizovaných lidí je právě násilnickým unikáním z úzkostí, prýštících z nadčlověckého "Já"..."
Nietzsche byl filosof-básník, vyjadřoval se expresivně, v metaforách a tedy mnohoznačně. Některé jeho myšlenky jsou opravdu velmi zlé a nepochybně negativně ovlivnily generace na začátku dvacátého století. Nietzsche se ale nikdy nezapojil do praktické politiky (na rozdíl od svého současníka Karla Marxe). Bylo mu 32 a musel se ze zdravotních důvodů vzdát profesury, ve svých 44 letech se odmlčel a v padesáti šesti zemřel. Nikdy se nedozvíme, zda spisy, které byly vydány až po jeho smrti, chtěl opravdu publikovat, nikdy se nedozvíme, zda by některé své názory později nekorigoval. Osud mu toho nedopřál. K tomu bychom měli přihlížet při jeho hodnocení.
