Drtiči mozků
Otřesné svědectví o brutální šikaně na českých školách
Toto je úplná verze článku, která vyšla v sobotu ve zkrácené verzi v deníku Právo. Jsem velmi rád, že se o vážném problému šikany v českých školách konečně začíná hovořit a snad se bude i v té věci něco i dělat? Proč stát v nečinnosti nad utrpením dětí? JČ
Motto:
Je vaše dítě neobvykle zamlklé a nerado chodí do školy? Britský rozhlas uspořádal debatu o šikanování ve škole i v zaměstnání. Do studia telefonovali posluchači se srdceryvnými příběhy. Každá škola, která nemá systematický program proti šikanování, či tvrdí, že v ní mezi žáky k šikanování nedochází, jen zametá problém pod koberec, argumentovali odborníci. Proti šikanování lze efektivně zasahovat opakovaným vysvětlováním žákům, že je něco takového nepřípustné, uzavíráním individuálních "kontraktů" s násilníky mezi žáky ("Ty mi tady na místě slíbíš, že ho nebudeš bít a nebudeš se mu vysmívat"), anonymními dotazníky, rozšiřovanými mezi žáky, případně schránkou ve škole, kam mohou žáci dát o šikanování informaci. V zaměstnání dochází k šikanování často v Británii ve školství a ve státní správě, ale i v soukromých podnicích. Nadřízení si na zaměstnance zasednou, dávají mu nesmyslně krátké lhůty pro dokončení pracovních úkolů, systematicky ho častují agresivními či ironickými poznámkami, nezřídka ho donutí z podniku odejít. Jde většinou o psychopaty, kteří takovýmto způsobe vyštvou ze zaměstnání během let řadu lidí.
Šikanování ve škole i v zaměstnání snižuje pracovní výkon dětí i dospělých a kromě toho, že je nemorální, působí zemi podstatné ekonomické škody. Jakpak je tomu asi v ČR? Znám dívku z Prahy, jejíž spolužáci se na základní škole bavili tím, že ji pravidelně ve třídě zasypávali taškami. Co by se objevilo, kdyby podobný diskusní pořad zorganizoval Český rozhlas? I Česká televize by se mohla problémem systematičtěji zabývat, třeba namísto připravovaného sběrného pořadu o tom, jak se Vladimír Mlynář chystá kandidovat na funkci českého prezidenta.
(Jan Čulík, Týden ve světě, Literární noviny 11/2000, 8. března 2000)
Čtrnáctiletý Martin ze severní Moravy chodil na výběrovou základní školu. Jednoho dne skočil ze 7. patra. Přežil. Pád zbrzdilo křoví. Těžce se zranil na nohách a plicích - trvalé následky. Záhy se ukázalo proč. Byl dlouhodobě a hrubě šikanován spolužáky.
Případ Martina z loňského roku není zdaleka ojedinělý. Šikana je mezi dětmi masovým jevem. Jenom se o ní nemluví. Nejen z této, ale i dalších kauz vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Dochází totiž nejen k běžnému a normálnímu pošťuchování, ale často k cílenému, opakovanému fyzickému násilí a ponižování nejhrubšího zrna. Někdy ani zasvěcení - úředníci či terénní specialisté - nechtějí zabíhat do podrobností.
Může si za to sám
Martin vlastně nebyl žádná oběť. Mohl si za to sám. Slaboch?
"Vyšetřování prokázalo, že to začalo úsměšky, neboť nebyl z tak bohaté rodiny jako ostatní, pokračovalo ničením věcí a vyústilo ve fyzické napadání. Doma se bál svěřit. Dovedli ho až ke krajnímu zoufalství," vypráví policistka Alena Plšková z Policejního prezidia ČR. Kdo ho dovedl ke krajnímu zoufalství? "Šokovaní rodiče našli doma dopis, kde bylo napsáno sedm jmen jeho spolužáků i průběh trýznění," dodává Plšková a pokračuje: "Brali to jako klukovinu. Pocit viny žádný. Tvrdili, stejně jako jejich rodiče, že si za to Martin mohl sám, že šlo o legraci. Prý to je jeho problém, že skočil."
Jak policistka uvádí, ředitelka školy byla sice odvolána, ale kluci chodí dál do školy, nic se jim nestalo. Jsou nezletilí. Rodiče nevidí důvod, proč by své ratolesti měli alespoň na půl roku umístit do diagnostického ústavu. Zde by chlapce na čas sledovali a pracovali s nimi a třeba by jim to pomohlo, pokud mají jejich osobnosti sklon k násilí.
Rodina Martina se uzavřela do sebe a odstěhovala do jiného města. "Jsou navždy zlomení, ztratili sílu bojovat, o to, že by měli být viníci nějakým způsobem potrestáni. Po půl roce se Martin vrátil z nemocnice, starají se o něho. Má těžké následky," neskrývá smutek a rozčarování z konce případu Plšková.
Proč to došlo tak daleko? Jediným důvodem byl nezájem a neprofesionalita okolí. Přesněji řečeno učitelů, sociálního kurátora, pedagogického poradce? Šikanování Martina, stejně jako v dalších případech, nezačalo naráz a tím nejhorším.
Krk do smyčky
"V poslední době jsem se setkal s řadou otřesných případů, kdy se mučení obětí vymklo z jakýchkoliv zábran. V plném slova smyslu se jedná o lynčování," tvrdí Michal Kolář, psychoterapeut a etoped (odborník na poruchy chování), který pomáhá s řešením případů České školní inspekci a školí psychology i policisty na Policejní akademii.
Podle něho nezačíná šikana ihned těmi nejbrutálnějšími scénami, ale rozvíjí se pozvolna. Metody trýznění v nejvyšším stádiu "rozkladu" však bývají precizně organizované a rafinovaně promyšlené, dokonce kopírují prvky z německého fašismu, či způsoby krutých výslechů známých z filmů.
"Šikana začíná hloupostmi a končí až smrtí či trvalými následky. Agresor je často sám vnitřně velmi slabý, hledá seberealizaci. Zbytek třídy obvykle raději jen přihlíží, ale někdy se i aktivně připojí," tvrdí Plšková. "Šikana se ve třídě šíří jako choroba. Je mylné se domnívat, že agresory jsou výhradně jednotlivci nebo malé skupinky, občas sebou strhávají celou třídu. Působí to jako davová psychóza," vysvětluje Kolář.
Vzpomíná na jeden z případů, s nímž se podrobně seznámil na jisté základní škole: "Ráno odvleklo šest žáků chlapce před lavice, kde jim musel líbat a čistit boty. Mlátili ho. Během přestávky mu okolo zápěstí navlékli smyčku, ruku drželi na lavici a bodali do ní tužkami a špendlíkem do zad. Mlácení pokračovalo. Ve vybičované skupinové náladě mu jeden z agresorů dal smyčku kolem krku, dva jej drželi, další stál na lavici a přehodil konec šály přes lustr. Přesto přišel další den do školy. Pak se doma zhroutil.
Šest žáků začalo s násilím již před prázdninami na brigádě a skončili v listopadu. Na brigádě chlapec dostal hned na počátku "deku", průběžně ho mlátili a vyhrožovali mu zabitím, drželi ho hlavou dolů z mostu a smáli se, že se dole rozplácne. Musel platit svačiny, vícekrát čistil a líbal boty a byl píchán špendlíkem do ramene. Nakonec byl hospitalizován na psychiatrii s panickým strachem ze smrti," uzavírá Kolář. Smutnou dohrou bylo, že rodiče agresorů odmítli rozhodnutí o vyloučení svých synů ze školy s tím, že jde o spiknutí. Žádali potrestání oběti jako provokatéra a simulanta, chtěli konfrontaci, i když chlapec nebyl schopen komunikovat. Dokonce psali stížnost prezidentovi Havlovi.
Trpí až 20 procent dětí
"Přestože jde o extrémní násilí, vyskytuje se poměrně často. Je možné, že to jsou první vlaštovky amerikanizace českého školství ve smyslu brutálního násilí," říká Kolář.
Odhaduje, že šikanou trpí 20 procent dětí na všech úrovních škol, což úhrnně představuje na 300 tisíc žáků.
"Tento odhad zhruba vystihuje realitu, i když projevy šikany se zatím centrálně neevidují. Je daleko rozšířenější, než se lidé domnívají. Školy ji raději někdy nevidí a reagují, až když přeroste přes hlavu," potvrzuje Bohumil Stejskal, speciální pedagog a pracovník kabinetu ministra školství. Zdůrazňuje, že "více než pětek se mnoho dětí bojí toho, co přijde o přestávce, kam se schovají, co je čeká."
Agresoři při trýznění druhého obvykle prožívají podle Koláře potěšení, někdy dokonce i slast. Podobné jako v davových psychózách, ve válkách, kdy útočící vojáci podlehnou radosti a opojení z ničení, zabíjení. "Drtič mozků", tak si přezdíval jeden z chronických agresorů, který byl v souvislosti s šikanováním opakovaně vyslýchán. Dnes pětadvacetiletý muž z Prahy pracuje v soukromé bezpečnostní agentuře. Již od základní školy vyznává měřítka fašismu a aplikoval je na své oběti.
Dokopali ho na ARO
Základní škola v Chomutově - třináctiletý Honza byl loni zkopán spolužáky tak, že se pokálel, ztratil vědomí a s vnitřním zraněním byl odvezen na anesteziologicko-resisustační oddělení (ARO). Údajně se přidávaly i dívky s otázkou, zda si také mohou kopnout. "Pedagogové dlouho nevěděli nic. Honza se bál sám chodit po městě. Jednou se vzepřel a nastříkal útočícím spolužákům do očí obraný sprej a utekl. Ti však na něho poštvali další, starší žáky z 9. třídy. Počkali si na něho před školou. Šesťáci tvrdili, že je naopak mlátil on a stříkal po nich sprejem a že se jen bránili. Jejich rodiče dokonce žádali potrestání Honzy za nošení spreje. Policie případ uzavřela pro nedostatek důkazů," popisuje Kolář.
"Šikana je opakované, úmyslné psychické a fyzické ubližování. Lze za ni považovat už pravidelné ústrky, braní jídla, věcí. Není to jako se jednou porvat o holku, což šikana není. Jednorázový výbuch agrese, hádka určitá nevraživost, je normální. Normální už ale není, když se vše směřuje proti jednotlivci," říká Stejskal.
Zákon šikanu nezná. Případy se posuzují jako ublížení na zdraví, vydírání, omezování osobní svobody. "Agresorům se však obvykle nic nestane, neboť bývají nezletilí, rodiče jsou na jejich straně a tvrdí, že šlo jen o škádlení a že slabý si za to vlastně může sám," vysvětluje Plšková. "Útočníky ale jen povzbuzuje, když nenásleduje postih," zdůrazňuje Stejskal a připomíná, že třetina těch, co terorizovali, se v dospělosti dopouští trestné činnosti. "Vzhledem k tomu, jak se u nás šikana rozvíjí, by ji měl trestní zákon nějakým způsobem vymezit," potvrzuje Petr Želásko, který na Policejním prezidiu řídí tým detektivů, zaměřených na delikty související s mládeží.
Projevy šikany nejsou jen na učilištích, ale i gymnáziích a dokonce v mateřských a na vysokých školách. Objevuje se také na specializovaných (např. církevních) školách.
"Stále více se brutalizuje," potvrzuje Plšková. "Na jedné vysoké škole uměleckého směru docházelo k rituálnímu sexuálnímu šikanování. Jeden slabší jedinec bydlel na internátu. Nahé tělo mu pomalovali barvami a musel souložit s vybranou dívkou. Zabýval jsem se i případem, kdy tři dívky na střední škole násadou od koštěte deflorovaly svoji spolužačku. Řada jiných případů k tomu nemá daleko," říká Kolář. Těžko hledá slova. Na první pohled je vidět, že utrpení druhých mu za těch 25 let praxe, proniklo hluboko pod kůži. Dlouhodobě se zabýval více než 350 velmi závažnými kauzami, které přerostly rámec únosného a myslitelného. Kolik bylo těch "méně závažných", spočítat nedokáže.
Zabiji tě!
Zpráva ČTK: PŘEROV - Strach ze spolužáka ovládl patnáctiletého mladíka z Přerova natolik, že počátkem března přestal chodit do školy. Vše vyšlo najevo až poté, co chlapec zameškal ve škole 41 hodin výuky. Mluvčí severomoravské policie Dagmar Bednarčíková řekla, že patnáctiletý žák zvláštní školy začal stejně starému mladíkovi vyhrožovat násilím poté, co mu odmítl sehnat marihuanu. "Protože mu stále odmítal vyhovět, chytil jej mladík pod krkem a opět mu vyhrožovat zabitím," uvedla. Napadený hoch podle ní dostal strach, protože v minulosti jej spolužák již několikrát zbil. Dodala, že policie případ po prošetření odloží, protože násilník byl v době spáchání činu ještě nezletilý. Řeší ho však sociální kurátoři.
Nejen tato strohá zpráva dokazuje, že hrozby zabitím bývají myšleny vážně. V základní škole v Chrudimi řeší případ, kdy spolužáci zaplatili svému kamarádovi 200 Kč za zabití jiného chlapce, které se mělo údajně provést utopením v rybníce. Nebyla to legrace. On sám je ve velkém problému, neboť ho agresoři nutili ke krádežím. "Vážně míněné výhrůžky zabitím mající již reálné projevy, třeba věšením z okna, jsou relativně časté," zdůrazňuje Kolář.
Obviněna z onanie
Šikana se neomezuje jen na větší města. Jana je z malého jihočeského městečka, prodělala dětskou mozkovou obrnu a chodila na Střední odborné učiliště, které se částečně specializuje na postižené. Její příběh se na světlo dostal teprve nedávno.
Někteří spolužáci, včetně dívek, si na ni zasedli, ustrkovali ji, brali věci? Šlo to tak daleko, že ji pronásledovali až na záchod. Ve třídě ji obvinili, že na WC onanovala a že trpí sexuální úchylkou!
Rodiče se obrátili na školní inspekci. Ta neshledala nic závažného. Útoky pokračovaly. Ředitel vše důrazně vylučoval. Rodiče opět napsali na ústředí školní inspekce. Dopis, s nímž jsem se měl možnost krátce seznámit, byl pln zoufalství, bolesti a bezmoci. Přitom už jednoho žáka musela škola pro prokázané šikanování vyloučit. Nakonec ze školy raději odešla Jana, agresoři zůstali.
Šéfka inspekce Marie Kalábová rozhodla vyslat do školy druhou, hloubkovou inspekci. "Stížnost (rodičů) byla opodstatněná," konstatuje se ve zprávě pro ministra školství. Kolář a Stejskal se nyní snaží dívce pomoci nalézt jinou školu, aby nezůstala jen se základním vzděláním. Doma sedí již od listopadu 1999.
Dopady na děti týrané dětmi bývají obrovské a trvalé. Kolář a Plšková to hodnotí jedním slovem: zlomení. Dlouho totiž trvá, než šikana na plno praskne, takže "ti slabší co se neumějí bránit a přizpůsobit se kolektivu", trpí měsíce i roky. Stejně jako v případě Jany, se pak běžně stává, že ze školy odchází oběť. "V jedné opustila třídu polovina žáků, ale původci násilí zůstali," dokresluje Kolář.
Učitelé v kotli
Škola se často snaží šikanu co ututlat, zlehčit ji, vinit oběť, nebo si neví rady. "V učilišti, kam chodila Jana, nám sdělilo 16 pedagogů ze 17, že něco jako šikana na jejich škole neexistuje. Proti tomu v anketním šetření potvrdilo 25 procent žáků, že jsou terčem opakovaných ústrků a napadání," uvádí Stejskal. A ředitel? "Je to bublina. S tou rodinou má problémy i okolí, jsou to věční stěžovatelé. Dívce se snaží zametat cestičku až příliš, i když je postižená. Ona je nepřizpůsobivá," řekl mi rozhořčeně.
Podle Koláře se běžně stává, že když jsou učitelé náhodnými svědky tvrdé šikany, ze třídy prostě utečou, či nechtějí uvěřit, okolnosti zlehčují (no tak nechte už toho pošťuchování) či hledají příčinu paradoxně u oběti, dokonce propadají sebelítosti (co mi to proboha děláte?). Někdy se snaží věc zvládnout na oko suverénním postojem (sednout do lavic nebo uvidíte!), jenž nezabírá, neboť žáci ví, že jde o plané hrozby.
"V mé třídě je také jeden chlapec, který ostatní nutí je k úslužbám a neváhá použít i fyzického napadání. Většina se raději přizpůsobí. Stává se, že zcela rozvrací hodiny a je neuvěřitelně sprostý i vůči mně, ale děti raději poslechnou jeho a třeba samovolně odcházejí z vyučování. Jeho rodiče se o tom odmítají bavit a my nemáme žádné pravomoci," krčí rameny dvacetipětiletá učitelka z pražské základní školy.
"Učitelé nejsou připravení, nikdo jim neřekl, jak se zachovat, ani netuší co šikana je," zdůvodňuje Kolář. "Nevědí, jak reagovat nebo raději dělají, že nic nevidí. Je to také dané feminizací školství," tvrdí Plšková. Zaznívá i názor, že si to žáci mají vyřídit mezi sebou.
V ostrém protikladu s předchozími tvrzeními působí Výroční zpráva České školní inspekce (ČŠI) za rok 1998/99: "V základních školách se jednotlivě vyskytla slovní napadení nebo fyzická agrese. Opatření spočívala především ve výchovném působení učitelů." Tečka. O tom, že učitelé neví jak situace zvládat, ani slovo.
Sama ústřední školní inspektorka Marie Kalábová mi bez obalu přiznala: "Šikana je velmi rozšířená. Učitelé ji však zakrývají, protože se bojí, že jim bude dávána za vinu. Ředitelé škol vám obvykle řeknou, že šikana je běžná, ale ubezpečují, že na jejich škole určitě ne. Šikana je však nemoc třídy. Nesmí se zakrývat." Stejskal se v praxi dokonce setkal s tím, že i rodiče samotné oběti žádali zastavení vyšetřování, neboť by to znemožnilo jejich pověst v místě bydliště. Mé dítě a obětí šikany? Nikdy!
Pomůže policie?
"Na policii to často usne, aniž se cokoliv vyřeší. Místní oddělení selhala, kde mohla," tvrdí Kolář. Vyšetřování totiž podle jeho slov někdy probíhá tak, že si policista, ředitel školy či úředník školského úřadu postaví do řady aktéry událostí a postupně se jich ptá jak to tedy bylo. Agresoři vše popřou, svedou to na klukovinu, obět není schopná o traumatech mluvit, případ je uzavřen.
"Oběti mají z agresorů panický strach, takže je neprozradí," uvádí Stejskal. Ředitelé či řadoví policisté však mylně považují vzájemnou konfrontaci za objektivní a jediný způsob šetření. "Na šikanu lze přijít třeba speciálně připraveným dotazníkem, který žáci anonymně vyplní," radí Stejskal.
O většině událostech navíc policie ani neví. Dostávají se k ní až hodně křiklavé kauzy. I ty často končí ad acta - odloženo pro nedostatek důkazů, či nízký věk pachatelů. "Od začátku roku se snažíme šikanu intenzivněji monitorovat, zavedli jsme nový systém evidence. V rámci každého okresu působí na kriminální službě specialista na dětskou kriminalitu, jenž byl měl být více zorientovaný, než místní policisté," říká Želásko. Opatření se výrazně promítla do statistiky: V roce 1999 řešila policie pouhou desítku případů, letos byl jen za jeden měsíc (leden) zaregistrováno již 15 závažných kauz.
"Policejní specialisté na kriminálce mohou pomoci," připouští Kolář. "To, jak se případ vyřeší, záleží především na pohotovosti pedagogů, ředitelů, sociálních kurátorů. Ti mohou zabránit, aby šikana přerostla do obludných rozměrů," říká Plšková.
Jak ze zámku hrůzy
Vidět a nemlčet. "Musíme úplně obrátit zažitý postoj, že je šikana pro školu ostuda. Není. Ministerstvo proto nově deklaruje podporu školám, které se nebudou bát případy otevřít a řešit je," prohlašuje Stejskal. Ministr školství Eduard Zeman vydal pokyn vzdělávacím institucím, aby na šikanu intenzivněji připravovaly nové učitele.
"Snažíme se více připravovat nové výchovné poradce," dodává Stejskal. Kolář navrhuje, aby ve školní inspekci vzniklo zvlášť určené oddělení, které bude šikanu sledovat a řešit.
Když jsem dokončoval tuto reportáž, chystal se na další výjezd: "V jisté moravské základní škole se zhroutila holčička. Je na psychiatrii - těch případů je moc, nestíhám."
Příklady brutálních projevů šikany
Jedná se o způsoby, s nimiž se Kolář opakovaně setkal na učilištích při svých terénních šetřeních. V mnohém připomínají scény z válečných či pronografických filůmů nejhrubšího zrna, zaměřených na sadismus. "Nejhorší je, že to nejsou výjimky," tvrdí Kolář.
Pití moče, pití limonády, do které bylo napliváno, jezení jídla z podlahy, vynucená masturbace - onanie před ostatními, čištění a líbání bot, klečení a prošení o milost
Věšení (do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku), škrcení kabelem, provazem. Nasazení igelitového pytlíku na hlavu při svázaných rukou a pozorování zamítající se oběti, dušení polštářem a ručníkem a měření času, jak dlouho vydrží nedýchat.
Hra na házení z okna - spolužáci drží oběť za nohy například v 8. poschodí z okna, přes zábradlí ve škole. Bodnutí nože do hýždě, říznutí nožem do nohy, naříznutí ucha žiletkou, bodání špendlíků do hýždě až po hlavičku; "malé píchání" špendlíky, kružítkem, až teče krev; házení šipkami na živý terč.
Vysvlečení do naha a bití důtkami; či výsměch, obtisknutí rozpálení šroubové matky na hřbet ruky, do dlaně, pálení sirkami, mlácení kabelem, obuškem, tyčí?
Hromadné kopání ("pojďte si kopnout, je to zadarmo"), anonymní hromadné bití jednotlivce, tzv. "deka", hra na komando SS, rány pěstí do obličeje a do břicha, tzv. "dělo", údery pěstí do "trojúhelníku", fackování (tzv. "flástování"), rány dlaní do týla
Přinucení obětí, aby se praly, tzv. "gladiátorské hry v aréně". Stoupání spolužáků na šikanovaného, chycení za nohy a roztahování, dokud oběť neudělá co je požadováno.
Stříhání vlasů, jejich opalování. Házení kovovou mincí na pupek, tzv. "pupendo", bouchání hranami ruky do břicha, tzv. "pigbelky", násilné sprchování ve studené vodě.
Svazování, "znehybnění", malování propisovačkou na krk, pomalování fixkou
Vyhrožování zabitím ,mučením ("skinský zákon" - nepustím tě, dokud neuvidím tvou černou krev). Anonymní vyhrožování po telefonu, zastrašování oběti zbraněmi: plynovou pistolí, vystřelovacím nožem, "motýlkem", baseballovou pálkou, pendrekem s ocelovým jádrem, břitvou, boxerem, nunčaky, plynovým sprajem...
Braní peněz, ničení oblečení (propálení, rozříznutí ), krádeže, ničení učebnic, sešitů, pomůcek, kreslení fašistických symbolů, braní a poplivání svačin, plivání do bot.
Nucení k činnostem, které by obět jinak neudělala (krádeže, ničení věcí)
Vývoj trýznění
Míru šikany lze rozdělit na pět stupňů.
1. Obět je izolována od okolí, nikdo se s ní nechce bavit, objevují se slovní ústrky.
2. Opakuje se fyzická agrese. První dva stupně jsou prakticky na všech školách, ale lze je ještě relativně bez větších problémů zvládnout.
3. Vytváří se jádro agresorů, útoky se více brutalizují.
4. Většina třídy přejímá normy agresorů, dochází ke krutostem, dlouhodobému psychickému a fyzickému mučení.
5. Šikana se stává propracovaným systémem násilí, jemuž je život ve třídě podřízen. Třída se dělí na otroky a otrokáře, nadlidi-podlidi, dochází k nejhorším projevům týrání.
Šokující mementa
Základní škola v Havlíčkově Brodě: Běžnou zábavou bylo dělání valné hromady. Na Jirku naskákali žáci celé třídy. Když z něj slezli, tak ho někteří kopali. Vyvrcholením bylo bití železnou tyčí. Výsledek? Těžké pohmožděniny, zlomená ruka.
Základní škola v České Lípě: Čtrnáct dnů léčení si vyžádal stav žáka 5. třídy ZŠ. Skupina spolužáků nutila fyzicky slabšího chlapce, aby jim odevzdával svačiny a kapesné. Jakmile se vzepřel, nutili ho pít vodu ze záchodu a vyhrožovali mu orálním sexem. Když se případu ujala policie, byl chlapec agresory surově zbit. Zde šlo o "obrácený" rasismus. Romové napadali bílého.
Sokolovsko: Hanka byla krutě šikanována partou vedenou 14ti letou Alenou. Vyvrcholením bylo "lynčování", kdy osm dětí ve věku 9 - 14 let vylákalo osmiletou Hanku do lesa, kde ji zfackovaly, zkopaly, svlékly, sešlehaly kopřivami a donutily, aby si po obličeji rozetřela lejno jednoho z nich. Potom jí chtěly vrazit klacek do přirození.
Ukázka části autentické zpovědi žáka ZŠ, svědčící o začínající šikaně:
"Nadávaj mi, dělaj mi naschvály, když něco provedou snažej se to svalit na mě, když jsem služba, tak všichni schválně udělaj ve třídě nepořádek, když čteme o nějakém blbci, hned říkají že je to o mě, když je ve třídě smrad, řeknou že jsem si prd, plivnou mi na židli a na všechny ostatní abych si nemohl najít jinou, někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj, že nemaj klíč."
