Skryté půvaby byzantské demokracie
Glosa ke způsobu, jak Česká televize komunikuje s veřejností
Můj oblíbený autor, ruský spisovatel-emigrant Vladimir Nabokov, napsal někdy ve 30. letech, dávno předtím, než se proslavil jako autor Lolity, román Priglašenije na kazň (Pozvánka na popravu). Předkládá tam vizi kafkovského světa, ale místo strohých německých a amerických policistů a byrokratů obsazuje tyto role typickými ruskými (pro přesnost třeba dodat, že předrevolučními) charaktery. Totéž, co u Kafky vzbuzuje existenciální hrůzu, působí v tomto provedení jako snová absurdní fraška: hlavní hrdina Cinncinnat C. vůbec nechápe, co se kolem něj odehrává, ale poslušně dbá pokynů svých věznitelů a vzbouří se až v poslední chvíli, kdy ho přivedli (tedy vlastně: pozvali) na popraviště a má být vykonána poprava. Tím, že odepře poslušnost a přestane dělat, co se od něj očekává, se celý systém zhroutí. Je to výborně napsaný román, vypovídající mnoho o byzantském uspořádání společnosti.
Na tuto knihu jsem si bezděky vzpomněl nad odpověďmi, které poslala redakce zpravodajství v reakci na žádost o dva dokumenty České televize. Přišly vlastně dvě odpovědi: Jiří Hodač poslal Janu Čulíkovi popuzenou reakci, kterou zveřejnily Britské listy v pátek, kdežto já jsem dostal od Hodačovy asistentky Olgy Kopecké e-mail následujícího znění:
Vážený pane Pecino,
prosím spojte se s tiskovým oddělením České televize. Pro zajímavost Vás chci upozornit, že řadu informací najdete na Web stránkách ČT.
Za pozornost stojí už hierarchičnost takového způsobu komunikace: šéf píše šéfovi, kmán kmánovi. Šéf smí prozradit o něco víc (že jeden z požadovaných dokumentů už je zveřejněn), kmán se omezí na kryptickou poznámku, nad jejíž formulací by zajásal každý odborník v teorii společenské komunikace: neodpovídám, protože bych snad měl nebo musel, ale informaci uvádím pouze "pro zajímavost". Že jsme žádali o dva dokumenty, pomíjejí ovšem obě odpovědi.
Jak jsem napsal vloni do v CER:
Several months ago, an American friend of mine who has been living in Prague for about five years, complained about some bad experience or other. In response, I gave her this piece of advice: “This country is nothing but a big theme park; behave like a visitor, not like an exhibit.”
(Před několika měsíci si mi stěžovala jedna přítelkyně, Američanka, která žije asi pět let v Praze, na jakousi nepříjemnost, která se jí zase přihodila. Dal jsem jí tuto radu: "Tahle země je v podstatě jen velký zábavní park: chovej se jako návštěvník, ne jako exponát!")
A nevybírá se vstupné. Příjemnou zábavu, vážení!
