Právní předpisy v českém zdravotnictví jsou v rozporu s Ústavou
Ústavní soud ČR nedávno zrušil část zákona o veřejném zdravotním pojištění.Šlo o paragraf, který zmocňoval vládu k rozhodnutí o cenách zdravotní péče,
pokud se smluvní partneři (lékaři a pojišťovny) na těchto cenách nedohodnou.
Paragraf byl napsán velmi nešťastně, neodpovídal západní praxi, a tak byl
zásah ústavního soudu na místě. Vše však nasvědčuje tomu, že ministr
zdravotnictví Bohumil Fišer nebude schopen příslušnou část zákona o
pojištění zdokonalit tak, aby bylo možno řešit i neshody mezi lékaři a
pojišťovnami.
Jenže nový ministr zdravotnictví by se měl zabývat zdravotnickou
legislativou z mnohem závažnějšího hlediska, než jsou peníze, a to z pohledu
lidských práv. Jinak se mu totiž může brzy stát, že bude ústavním soudem
předvolán k novým sporům, tentokrát vyvolaným pacienty. Občanské sdružení na
ochranu pacientů působící v Praze totiž ústavní soud již upozornilo na to,
že některé klíčové zdravotnické zákony nejsou v souladu s Ústavou ČR, ale
ani s mezinárodními úmluvami, které se týkají lidských práv.
Zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966, ač byl mnohokrát novelizován, stále
ještě obsahuje ustanovení, podle něhož o právech a povinnostech pacientů
rozhodují lékaři a zdravotnická zařízení. Toto ustanovení v praxi dopadá
tak, že pokud pacient podá stížnost proti lékaři u vedoucího pracovníka
zdravotnického zařízení, je o sporu rozhodnuto za zády tohoto občana, bez
osobní účasti pacienta v řízení, bez přístupu pacienta k informacím, které
jsou podkladem pro rozhodnutí o stížnosti. Podle ústavy by pacient měl mít
zaručeno právo na osobní účast v řízení, na nestranné posouzení své věci,
případně na veřejné projednání sporu apod.
Pacient, nespokojený s vyřízením stížnosti vedoucím pracovníkem příslušného
zdravotnického zařízení, se poté zpravidla odvolá k ministerstvu
zdravotnictví. Jenže tento resortní úřad pro šetření stížností využívá
vyhlášku o znaleckých komisích, která je rovněž v rozporu s ústavou. Ani
tato ministerská vyhláška totiž neumožňuje občanovi, aby se účastnil jednání
znalecké komise a aby měl přístup k vlastní zdravotní dokumentaci. Zatímco
lékař, na něhož si občan stěžuje, má v ruce veškeré informace, pacient
dostane pouze stručný závěr znalecké komise, v němž se většinou uvádí:
Nebylo shledáno žádné pochybení... Avšak občan nezná fakta, na jejichž
základě znalci věc posuzovali, neboť nemá žádný přístup k argumentům
ošetřujícího lékaře či znalců. Pacient nemá právo vzít si k jednání komise
např. zástupce organizace pacientů nebo advokáta.
V rozporu s ústavou je také český zákon o lékařské, stomatologické a
lékárnické komoře. V této normě se počítá s tím, že komora bude řešit
stížnosti pacientů. Zákon však opět nedovoluje občanům přímo se účastnit
řízení a neumožňuje jim ani přístup ke zdravotní dokumentaci či jiným
důkazům. Navíc proti rozhodnutí komory není odvolání (profesní komory se
zcela vymkly právnímu řádu ČR, neboť příslušný zákon je např. v rozporu se
správním řízením).
V zákonu o komorách se rovněž vyskytuje střet zájmů, neboť tato norma přímo
vybízí funkcionáře komor, aby ve sporu s pacientem obhajovali (zastupovali)
zájem lékaře - člena komory. Takže o jaké "objektivní" vyšetřování stížností
tu vůbec jde?
Je s podivem, že v ČR tento nesoulad zdravotnické legislativy s ústavou či
mezinárodní úmluvou o lidských právech nevadí ani vládě, ani parlamentu.
Občanské sdružení na ochranu pacientů se tedy zatím pokouší prosadit vlastní
ústavní stížnost.
Nový ministr zdravotnictví B. Fišer je však natolik "naštíru" s lidskými
právy, že od něho nelze očekávat zkvalitnění zákonů, i kdyby ústavní soud
zrušil další zdravotnické paragrafy. Pro názornou ukázku "znalostí" MZ z
oblasti lidských práv uvádím nový zákon o ochraně veřejného zdraví, který
ministr právě nyní vydatně obhajoval v poslanecké sněmovně, ačkoli některé
pasáže této normy jsou v ostrém rozporu s mezinárodními konvencemi k lidským
právům, se stanovisky Rady Evropy atd. Touto novou zdravotnickou normou se v
současné době bude ještě zabývat senát, takže výsledek dosud není zaručen.
Nicméně MZ vytrvale obhajuje tvrdé zásahy do práv zdravých i nemocných
občanů, takže není naděje, že by došlo k brzké nápravě chyb, jež se i do
této nové normy vloudily. Zatímco Rada Evropy doporučuje např. dobrovolné
testování ve vztahu k onemocnění HIV, B. Fišer prosazuje nedobrovolné HIV
testy u těhotných žen a osob v bezvědomí. Zatímco ve světě je léčba HIV
dobrovolná, MZ prosazuje, aby byla nedobrovolná a aby postiženému jedinci
hrozila tvrdá izolace (lékaři na MZ si zřejmě pletou HIV s nejhoršími typy
žloutenky, tbc či s morovou nákazou). Pozoruhodné paragrafy vytvořilo MZ v
návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví i např. ve vztahu k očkování dětí.
Příslušná ustanovení jsou formulována tak, že dětem hrozí násilné převozy do
nemocnice z rozhodnutí lékaře či hygienika a v této nemocnici mají být děti
podrobeny "očkování, případně vyšetřování", aniž by ze zákona bylo jasné, o
jaké očkování a vyšetřování jde, zda je odložitelné, zda má hygienik nejprve
jednat s rodiči dítěte, zda do věci bude zasahovat soud atd.
Myslím, že Ústavní soud ČR bude mít ještě hodně práce.
Vladimíra Bošková
předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů