O volebním zákoně a proporčním a většinovém systému
Vážený pane Čulíku,
k Vaší )poznámce k textu Ivana Hoffmana:
Rozhodně nemohu souhlasit s tím, že vláda ČSSD "skutečně
vládne" díky tzv. opoziční smlouvě. K určitému zlepšení vládnutí
u nás došlo, podle mého názoru zcela přirozeně, tím, že se k moci
dostala strana, která byla delší dobu v opozici a dostala šanci
změnit to, co jako strana opoziční kritizovala. Vytvoření vlastní
vlády bylo pro politiky ČSSD velkou výzvou a motivací, aby přesvědčili
občany o svých schopnostech. Naopak, pokud by ČSSD nebyla smluvně
svázána s ODS - představitelkou předchozího způsobu vládnutí, její
vláda by s největší pravděpodobností dosáhla výsledků ještě výraznějších.
Ohledy na smluvního partnera jí mnohdy brání v razantnějším postupu
(zejm. pokud jde o výměnu některých neschopných vysokých státních
úředníků a členů představenstev a dozorčích rad podniků se státní
účastí - členů ODS, akci "čisté ruce", revitalizační programy
atd.) Tzv. opoziční smlouva sociálnědemokratické vládě pouze zaručuje
setrvání u moci do příštích voleb, avšak "skutečné vládnutí"
jí nijak neusnadňuje, ale naopak ztěžuje.
Nový volební systém, který ODS prosadila, odstraňuje demokratické
výhody systémů většinového a poměrného zastoupení.
Ve většinovém systému může získat mandát i politik, který nemá
podporu celostátně významné strany, ale má širokou podporu voličů
ve svém volebním obvodu a naopak nezíská mandát politik, který sice
má silnou pozici ve velké straně, ale nemá mnoho sympatií u voličů.
V tomto systému může silná strana získat nadpoloviční většinu v
parlamentu za předpokladu, že dokáže voličům nabídnout dostatek
přitažlivých osobností. Oproti systému poměrného zastoupení je
pevnější vazba poslance na svůj volební obvod a slabší vazba na
politickou stranu.
Systém poměrného zastoupení zajiš"uje spravedlivé rozdělení mandátů
mezi politické strany podle jejich voličské podpory. Zda to, že
na základě tohoto systému se do parlamentu dostávají i představitelé
minoritních, avšak ne bezvýznamných, a třeba i extremistických,
politických proudů a zpravidla žádná strana nezíská nadpoloviční
většinu mandátů, jsou výhody nebo nevýhody, považuji za diskutabilní,
osobně si myslím, že by to nemělo být na škodu, předpokladem však
je schopnost politiků dosahovat konsensu mezi různými stranami.
Pro tento systém je typická silná vazba poslance na politickou stranu.
V existujících kombinovaných volební systémech je část poslanců
volena většinovým způsobem a další mandáty rozdělovány poměrně.
Schválený volební zákon, který vytváří podivný a bezprecedentní
hybrid obou systémů. V pěti či šestimandátovém volebním obvodu,
aby strana získala mandát, bude muset získat kolem 15 % hlasů
a strana, která zvítězí výraznějším rozdílem bude podstatně zvýhodněna
(pokud vítězná strana dosáhne 30 % hlasů a žádná jiná strana nepřekročí
20%, vítězná strana získá nadpoloviční většinu mandátů). Tento systém
směřuje k tomu, aby silná politická strana mohla vytvořit "jednobarevnou"
většinovou vládu při zachování silné závislosti poslanců na straně.
To by znamenalo, že o základních politických otázkách se, stejně
jako před listopadem 1989, nebude rozhodovat veřejně v parlamentu,
který bude pouze formálním "odhlasovávacím strojem", ale
v uzavřeném grémiu vládnoucí strany. Rozdíl by byl jen v tom, že
voliči by měli možnost v dalších volbách jednu skupinu oligarchů
vyměnit za jinou, aniž by měli přímý vliv na složení těchto skupin.
Souhlasím s názorem, že přijetí této změny volebního zákona bez
změny ústavního pořádku je protiústavní a pokud bude podána ústavní
stížnost, nezbude Ústavnímu soudu ČR, nebude-li chtít opustit linii,
kterou si vytýčil předcházejícími nálezy (viz např. nález č. 37/97
Sb. NU: "Zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí však
ohrozit demokratickou substanci voleb."), než tento zákon
zrušit pro rozpor s články 5 a 18 odst. 1 Ústavy ČR a článkem 22
Listiny práv a svobod.
Jaroslav Štemberk
