Novináři v České republice: totální ztráta nezávislosti!
Tento titulek nevyplodil žádný notoricky zapšklý kritik českých médií. Jeho autorkou je předsedkyně Syndikátu novinářů ČR Irena Válová a oslovuje jím své ovečky v posledním čísle profesního měsíčníku Mediažurnál (č. 06/2000/červenec).
I některé další formulace jsou pořádně výbušné.
"S novým tiskovým zákonem přestali existovat novináři, editoři, šéfredaktoři." "Pojmy jako novinář, redakce, šéfredaktor, redakční nezávislost byly ze zákonů vypuštěni. [sic] Čeští novináři tím přestali existovat." "Novinářská a redakční nezávislost v České republice vůbec neexistuje."
Podstatou je nový tiskový zákon, podle něhož se všichni novináři v pracovním poměru ke konkrétnímu médiu stávají pouhými zaměstnanci, povinnými "plnit pokyny nadřízených" na základě jediné normy - Zákoníku práce. "Klauzule svědomí není, zaměstnanci plní pokyny. Taková situace nastala v České republice vůbec poprvé v její historii - včetně 1. republiky," konstatuje syndička. "Čeští politici uzákonili totální vazalství českých novinářů na politickou a ekonomickou moc," varuje ve své Výzvě a v úvodníku končí značně pochmurně: "nenašel se žádný nezávislý sdělovací prostředek s odvahou korektně a férově toto říci občanům závislým na informacích. Bohužel, v České republice na začátku léta roku 2000 boj za nezávislost novinářů teprve začíná."
Nejsem zaměstnancem a netroufám si tudíž posuzovat, zda je situace skutečně tak vážná. Syndikát, byť je oficiálním profesním sdružením, není obdobou komor s povinným členstvím, není tedy orgánem reprezentujícím všechny tuzemské novináře a také jeho autorita zdaleka není bezvýhradná. Každé provolání také musíme vidět jako text, který má burcovat a provokovat a který tudíž potřebuje patřičnou míru expresivity. I při všech možných výhradách ale uvedené formulace nelze brát jen jako soukromý názor jednotlivce a zaslouží proto patřičnou pozornost.
Zpochybnění nezávislosti médií není myšlenkou zdaleka novou a značně cynické konstatování, že noviny se tisknou na zadní stranu inzerátů, je toho výmluvným dokladem. Míra ovlivňování obsahu článků a pořadů může být samozřejmě různá a tištěná média vesměs proklamují, že do nich vydavatel nijak nezasahuje.
Kdo chce, příslovečnou hůl na psa si vždycky najde a stejně tak může z tendenčnosti podezírat autory sebelokálnějšího plátku nebo nízkonákladového zájmového časopisu.
Je zde ale jeden starý a dobrý recept - pluralita čili konkurence. A v této souvislosti je možné uvažovat o posílení role internetu jako zdroje informací, neservírovaných pod knutou Zákoníku práce.
Pokud bychom připustili představu - schválně přeženu - "velkých" médií, kde redaktoři-zaměstnanci stojí v haptáku před vydavatelem a píší podle jeho diktátu, můžeme si rovněž představit alternativní zdroje internetové.
Nebezpečí záměrných zkreslení, nedostatečně ověřených informací a jednostranných interpretací existuje samozřejmě i na značně anonymním internetu a nikde není řečeno, že webmaster nemůže být stejným manipulátorem jako inzerentům sloužící vydavatel. Přesto si myslím, že kombinace "mravního zákona" v novinářích s možnostmi, které poskytuje právě internet, a s dostatečně uvědomělým občanem je tou nejlepší zárukou, že konzument médií nebude jen hříčkou v rukou jejich vlastníků a tvůrců.
