čtvrtek 27. července O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize: Stížnost Radě ČT na ředitele České televize: Uveďte postavení organizace Člověk v tísni do souladu se zákonnými požadavky (Tomáš Pecina) Nezdvořilá poznámka o tom, kterak obcovati s Radou České televize, aneb Posílám poníženou supliku... - v informačním věku (Tomáš Pecina) Politický agitátor v Radě Českého rozhlasu? Nestraník Michal Pavlata: Jste hlupáci, nechtějte rozhodovat, důvěřujte ODS! Syndikát novinářů varuje: Čeští novináři ztratili nezávislost. Je to pravda? (Ivan Sosna) Sdělovací prostředky: Mathé byl prozíravý, že nešel do Novy! (Václav Špaňhel) Věda, demokracie a budoucnost: Ještě jednou k démonizaci genetiky Vladimírem Špidlou (Juliana, Jiří Šoler) Právo a televize Nova: Neexistuje právní výklad, podle kterého by Američané byli spoluvlastníky televizní licence (Iva Peringerová) V několika detailech nesouhlasím s Čulíkovou kritikou Práva (František Pillman) Politika: Jakou diskusi ke konsensu (alespoň v zahraniční) politice konsensuální? (Miloš Štěpánek) Ještě k americké nótě - dodatek ke "strašákům a fikcím" versus přemítání Fr. Ročka (Miloš Štěpánek) Alternativní poezie pro návštěvníky pražského metra? Smradlavá Praha (Václav Pinkava) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Na sklonku dubna jsem zaslal do Lidových novin dopis, kde se pro něj nenašlo místo. Otázky k česko-německé "entente cordiale" později laskavě uveřejnily Britské listy, adresáti je i tak ponechali bez odpovědi. Souběžně jsem připravoval návrh jak rozvinout cílevědomou, soustředěnou diskusi ke zkvalitnění společenského diskurzu, o jaké se ani Impulsu 99 nezdálo. U vědomí, že poměrně obecné teoretické zásady "rezultativní diskuse nemohou být dost výmluvné ani skálopevně přesvědčivé, počítal jsem od začátku s jejich postupnou demonstrací na konkrétnějších věcných příkladech.

Šťastná náhoda mi umožňuje oba úhly pohledu spojit tak, že pro další zamyšlení nad praktikami českých diskusích lze použít zahraničně politické téma. Všeobecně platí, že jakkoli ostré a různorodé bývají v ustálených demokraciích půtky politických sil a jakkoliv klesá váha tzv. národního státu, k zahraničně politickým zájmům se přistupuje jako k porcelánu, po špičkách. Předmětem pravdu ostrých (volebních) vnitrostátních politických sporů se stávají řidčeji (jako třeba po Mnichovu v Británii, nebo v USA k ukončení vietnamské války apod.).

Možnost takového spojení mne napadla při zprávě v Radiožurnálu (ve čtvrtek 13. července 2000) o výměně not mezi ČR a USA. Ihned jsem byl zvědav, jak (též ve světle mých nezodpovězených otázek) zareaguje jmenovitě pan Bohuslav Doležal. Jeho zatracení domnělých "strašáků a fikcí" (LN pátek 21. 7. 2000) mne k pokusu o průnik hodnocení přímo ponouklo. Z předchozí "diskuse o diskusi" jen připomenu, že od pravidel debat (sporu idejí, brainstormingu) musíme především odlišit konflikt zájmů socio-demografických skupin lidí, který se za názory může skrývat, odkud bohužel nebyla vymýcena "pravidla" catch-as-catch-can a kde bývá přání otcem myšlenky. V mezinárodních vztazích nutně jsou subjekty sporu o zájmů celá společenství občanů sdružených ve státech, tedy řekněme politické národy.

Všeobecná srozumitelnost diplomatického jazyka je mizivá. Odedávna si myslím, že kdyby noviny otiskly bez komentáře palcovými titulky formuli ultimata (nestane-li se do x hodin to-a-to naše vláda si vyhrazuje přijetí odpovídajících krajních opatření), která fakticky oznamuje zahájení vojenského konfliktu, zůstane veřejnost klidně sedět u televizoru. Ostatně přesně tak se zachovala, když u nás brežněvovská kamarila rozmístila atomové rakety a FMZV o tom dostalo informaci div ne na korespondenčním lístku.

Text noty USA senzacechtivému čtenáři sotva co říká. Mluví se v něm (nudně) o nezpochybnitelnosti historických rozhodnutí, smluv, dohod a deklarací (cituji z americké noty) "jejichž cílem bylo vypořádat se s následky období nacizmu a 2. světové války, včetně otázek reparací a jakýchkoli otázek spojených s opatřeními proti německému majetku v tehdejším Československu". Jádro stanoviska USA mne nijak nepřekvapilo, protože jsem si pamatoval reakci tří vítězů 2. světové války na (řekněme) pohrdavé stanovisko ministra Kinkela k závěrům Postupimské konference tak před pěti léty. Formálně jde jen o legalistickou formalitu v souvislosti s komplexem dokumentů o (pozdním?) odškodnění koncentráčníků a totálně nasazených. Diplomacie menšinové sociálně demokracie (stále ještě neprávem napadaná např. za tzv. řecko-českou iniciativu a i jinak ironizovaná) tu však připravila nejedno pozitivní "překvápko", jehož jednotlivé aspekty nebyly náležitě vypreparovány a rozpitvány.

1. Pozornosti by neměla uniknout nenápadná okolnost, že došlo k výměně not v jeden den. Jen bláhovec si může myslet, že v diplomacii Majdalenka dostane ráno od Honzy čumkartu a "už od čtyř hodin" mu namejlovat přes Oskara odpověď.
2. Nestranný pozorovatel (ať hodnotí samotný obsah not jakkoliv) by neměl přehlédnout dovedné načasování této výměny prakticky na předvečer podpisu rozhodujících odškodňovacích dohod v Berlíně. Jestliže se jednání o odškodnění nacismu táhla půl druhého roku, bylo toto česko-americké jednání jistě kratší, ale sotva trvalo méně než řadu měsíců. Dřívější zveřejnění by mohlo uškodit samotné procesu jednání o odškodnění. A pomocí takového fait acompli se v mezinárodních vztazích prostě "boduje".

Potud k profesionální obratnosti a zvládnutí diplomatického řemesla

3. A nevím, zda ještě vyšší ocenění ještě stále nestranného pozorovatele nezaslouží překvapivost tohoto kroku. Diskrétnost byla zachována i v podmínkách užvaněnosti našeho veřejného života, kdy se lehkovážně (ať to udělal kdo chtěl) poruší i mezinárodní uzance neuvádět jméno navrhovaného velvyslance, dokud neobdrží "agrement" přijímající země. (Navíc, ve spořádaných zemích může být indiskrece důvodem k jeho odmítnutí - doufám, že "leakage" ohledně Jaroslava Bašty nebyla až takto "prefíkaná").

Pokud se jakýkoliv komentátor s těmito rysy akce nevyrovná (s uznáním je nekvituje), nevytvořil si předpoklady pro důvěryhodnost (férovost) svých obsahových námitek.

4. Diskuse by se ovšem nekonala, kdyby jakýkoliv (i zaujatý) pozorovatel nevznášel námitky, nepřicházel s kritikou na různých rovinách. Avšak i kritika má svoje logické meze. V zemi deklarující svůj záměr upevňovat právní stát ani zaujatý pozorovatel si nemůže kaceřovat úsilí (jakékoliv) vlády náležitě přísně ochraňovat a mezinárodně fixovat všechna vlastní práva. Nebo snad byla lichá kritika vlády národní oběti za neúčast (na rozdíl od Polska) v jednání 4+2, kritika následující československo-německé smlouvy, nemluvě o česko-německé deklaraci, na kterou je nicméně v nové notě USA výslovná odvolávka?

Roztřiďme tvrzení B. Doležela s hlediska možností další "rezultativní" diskuse.

Mizivou vypovídací schopnost mají a proto nepředstavují základ pro další spor nadsazené emotivní charakteristiky kritizovaných sdělovacích prostředků (spřátelených médií, spřízněných novinářských duší), které spolu s  MZV a českými diplomaty spustily vítězný ryk resp. silácké řeči. Nebylo by od věcí např. zvláště identifikovat tu Janu Kavanovi nakloněnou "spřátelenou žurnalistiku".

Doležalovu politickou konstrukce prezentuje sled tvrzení, které by měl doložit. Obsahují řadu polopravd, resp. překroucenin, na které upozorňuji polotučným zvýrazněním:

1. existuje německá mnohokrát opakovaná ochota uzavřít problémy kolem druhé světové války a odškodnit oběti nacistického násilí , která za těch 55 poválečných let jaksi zůstala pro nejméně půlmilion našich občanů (doslova) až do smrti utajena. Pochybuje někdo o tom, že pro odškodnění byl rozhodující enormní tlaku zejména americké židovské obce spíše než německé iniciativy(?) v tomto směru?
2. tato (údajná) ochota působí na českou veřejnost, zmítanou strachem a špatným svědomím jako "morální teror"...Česká politika se pak veze na vlně populismu a reaguje na tuto nepřímou (?) výzvu (??) hystericky - vymýšlí strašáky a fikce ...Česká politika a česká veřejnost jsou zahlceny strachem ze sudetoněmeckých majetkových nároků. Nevím jak vůbec zjistit takové nálady národa a politických sil, jak je změřit. Spíše mi tato hodnocení připadají jako fikce, kterou - pod dojmem jednoznačného odporu veřejnosti pokračování v nepřiměřených  omluvách - konstruují zastánci flagelantské (tak ji i sám Doležal již dříve označil) touhy se dále kát. Copak třeba jen čtenářské ohlasy v samotných Lidových novinách, nebo výsledek Přísně veřejné debaty svědčí jen o nedostatku národního sebevědomí?
3. Česká diplomacie....vytvořila další zbytečný pseudoproblém...Proti případnému německému požadavku na odškodnění sudetských Němců chce postavit vlastní reparační nároky, a vlastně jen pro zjevně dost velké obavy na německém ministerstvu zahraničních věcí ...se ministr Kavan ...v Izraeli cítil povinen prohlásit, že považuje vznášení reparačních nároků za vyloučené.

Ne že by dovedností české diplomacie (po letitých nešikovnostech za Zielencova vedení) nebyli němečtí partneři výsostně překvapeni. Z čeho však pan Doležal vyvozuje vládní politický záměr postavit vlastní reparační nároky. Co ho vede ke zpochybňování oficiálních prohlášení a stanovisek české diplomacie v opačném gardu? Co může znamenat jeho tvrzení, že ČR bilionové požadavky vůči Německu prozatím stoicky tutlá, ačkoliv byly dávno veřejně kvantifikovány. V citaci Kavanova sdělení (byť v Izraeli), že česká strana během několika hodin vydá příslušné prohlášení, že nechce oživovat diskuse, dodává Doležal licoměrné slovíčko údajně, ačkoliv již příslušný dokument při uzávěrce LN již na Internetu byl.

4. I když po vzájemných prohlášeních Zemana se Schröderem je skutečně velmi těžko přestavitelné, že by SRN žádala po ČR reparace za zabavený sudetoněmecký majetek, je opravdu tak svatokrádežné v dlouhodobých obecných úvahách zvažovat případný německý požadavek v podobném směru. Navrhuji osvěžit si šokující výroky kancléře Khola v Praze po podpisu česko-německé deklarace. A kdosi nedávno navrhoval alespoň dobrovolnou sbírku v tomto směru.

Jsem si stále vědom dvojúčelovosti tohoto zamyšlení. Ovšem že jde o téma. Ale také o to jak se s dílčími tvrzeními při výměně názorů zachází. Rezultativnost vyžaduje, aby se opustilo kolovrátkovité opakování stále stejných názorů, a rozporné body se postupně doplňovaly novými důkazy a argumenty. Nebo se konstatovalo, že některé jsou vyčerpané, či (pertinentně vzhledem k našemu tématu) třeba vyhaslé.