O čem byl pravidelný výroční seminář Obce spisovatelů pro zahraniční bohemisty
Co je nového v českém jazyce a v literatuře
Jan Čulík
Minulý týden se v Praze a v Hradci Králové konal pravidelný pětidenní seminář pro zahraniční bohemisty, který organizuje Obec spisovatelů pod vedením Antonína Jelínka a Heleny Kudláčkové. Pro mě je to každoročně vítaná příležitost poslechnout si kolegy z nejrůznějších bohemistických oborů, kteří shrnují, co se událo v těchto oborech za poslední rok. Člověk nemůže zaznamenávat systematicky úplně všechno a i pro ty, kteří sledují aktuální vývoj v České republice skutečně bedlivě, jsou tyto informace cenné. Tato pravidelná akce Obce spisovatelů, Českého literárního fondu, ministerstva kultury ČR a Národní knihovny České republiky, je oceňovaným gestem od českých kulturních pracovníků vůči oněm "zapadlým vlastencům", odborníkům českého i zahraničního původu, kteří se snaží v nejrůznějších zemích světa překlady z české literatury i jinými prostředky šířit povědomí o české kultuře, případně budovat mosty mezi kulturami svých zemí a kulturou českou. Atmosféra na těchto setkáních je vždycky velmi přátelská, racionální, věcná a pracovní, i když letos, protože se Obci spisovatelů tentokrát získat finanční prostředky na financování cesty do České republiky pro některé odborníky z východoevropských zemí, kteří si sami cestu do ČR nemohou dovolit, bylo zahraničních účastníků trochu méně než jindy. Semináře se účastnilo přibližně dvacet osob z Bulharska, z Dánska, z Finska, z Francie, z Makedonie, z Německa, z Nizozemí, z Polska, z Rakouska, z Ruska, ze Slovinska, ze Švédska, ze Švýcarska a z Velké Británie.
Organizátorka semináře Helena Kudláčková z Obce spisovatelů kombinuje informativní přednášky s návštěvou zajímavých, nezvyklých a nebo nově otevřených historických objektůs literárním či obecně kulturním významem. Nezapomenutelná byla před časem návštěva barokního divadla na zámku v Českém Krumlově; i tentokrát jsme navštívili několik zajímavých míst. Každému doporučuju návštěvu astronomické věže pražského Klementina, která byla otevřena teprve nedávno, a to při příležitosti oslav roku 2000 jako Prahy - města evropské kultury, a není jisté, že nebude v příštím roce zase uzavřena. Totéž platí i o pozoruhodné barokní knihovně Klementina, kterou si můžete prohlédnout cestou na věž. Pohled na pražské Staré Město z věže Klementina je pozoruhodně krásný - snad i proto, že je netypický: Karlův most, Staré Město i celá Praha se vám seřazuje do neznámých architektonických struktur, na něž hledíte z nezvyklých úhlů.
Jinou pozoruhodnou památkou, kterou jsme tentokrát navštívili, byl nově citlivě a decentně zrestaurovaný pražský letohrádek Hvězda, z něhož byla odstraněna jiráskovská expozice a bude nyní sloužit jako prostor pro výstavy Památníku národního písemnictví.
Jiným skutečně zajímavým objektem Památníku národního písemnictví je zámek ve Starých Hradech u Libáně v Českém ráji na Jičínsku. Prováděl nás tam Karol Bílek, ředitel tohoto detašovaného pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Záchrana zámku byla podle svědectví Karola Bílka skutečně pozoruhodnou akcí, typickou pro aktivní občanskou společnost, avšak činorodost vyvíjeli místní občané už dávno a po dlouhou dobu. Začátkem šedesátých let byl zámek ve Starých Hradech ruinou, byl vyškrtnut ze seznamu českých památek a zbytky rozvalin měly být vyhozeny do povětří, aby neohrožovaly kolemjdoucí. Na základě naléhání místního učitele však začali místní lidé, za pomoci národního výboru, polorozpadlý objekt renovovat. Nejprve obnovili jednu místnost a tu pronajali místnímu podniku jako sklad. Vybíraný nájem
investovali do renovace dalších místností: v jiné renonované části zámku pak zřídili restauraci posléze taneční sál, a z jejich výtěžku renovovali další areály zámku. Kromě místních lidí se na stavebních pracích podíleli i trampové: když byl nedostatek cihel, vstupné na stavbu bylo tehdy každý muž dvě cihly, každá žena jednu cihlu. V době, kdy o zámek projevil zájem Památník národního písemnictví, nebyla ještě značná část Starých Hradů opravena a tehdejší příchozí moc nevěřili, že bude celý zámek uveden do obyvatelného stavu.
Podařilo se: dnes se v prostorách zámku konají koncerty, kulturní akce a výstavy, je tam svatební síň, a Památník národního písemnictví tam uchovává v krabicích pozůstalostřady českých spisovatelů, včetně např. pracoven Jaroslava Vrchlického, Aloise Jiráska a Elišky Krásnohorské (místnost Jaroslava Foglara se buduje). Bohužel není zatím nic z tohoto materiálu digitalizováno (nejsou peníze) a tak není zabezpečen před případnou zkázou: i katalogy jsou zatím, jak se zdá, jen na papírových kartách. Přesto všechno je právě zámek ve Starých Hradech povzbuzujícím svědectvím o činorodosti a entuziasmu obyčejných lidí z českého venkova, kterým se tentokrát podařilo skutečně obdivuhodné dílo.
Nyní pár poznámek k nejzajímavějším vystoupením na tomto semináři, která se týkala českého jazyka a literatury. Mimochodem s námi po část semináře pobýval dr. Josef Šimandl z Ústavu pro jazyk český a ve středu 6.9. nám na Pedagogické univerzitě v Hradci Králově na počítači ukazoval, k čemu se dá či nedá použít Český národní korpus, tedy databáze přibližně 100 milionů slov ve větných kontextech, obsažených v textech literárního, odborného i publicistického původu, shromážděných cca od roku 1990. Snad nejzajímavější funkcí tohoto Českého národního korpusu je možnost ověřovat si distribuci jazykových jevů v současné češtině (výrazu "na internetu" se podle materiálu v korpusu užívá např. mnohokrát častěji než výrazu "v internetu"; zajímavý je i postupný posun užívání velkého písmena na počátku slova internet) - i když bohužel statistika, kterou korpus produkuje, se zatím nedá definovat časově: systém není schopen zatím informovat, jaké bylo užívání určitého jevu, řekněme v letech 1990 - 1992, a pak třeba v letech 1998 - 2000. - V pondělí 4.9. a ve středu 6.9. Jan Čulík s Josefem Šimandlem během cest automobilem, autobusem i při různých jiných příležitostech hovořil celkem několik hodin. Také na základě čtenářských dopisů, které obdržel, Josef Šimandl přislíbil, že bude snad občas psát pro Britské listy příspěvky o jazykové problematice.
Zajímavá byla informace od Josefa Šimandla, že se zaznamenávají a transkribují nahrávky politických debat v televizi a v rozhlase a jazykovědci se je pokoušejí analyzovat z jazykového hlediska. Pokud jsem tomu dobře porozuměl, toto úsilí nepřineslo příliš velké výsledky, protože se ukázalo, že to, co říkají politikové ve sdělovacích prostředcích, není živý jazyk - jsou to bloky stereotypních frází, které nemají s normálním vyjadřováním mnoho společného.
Antonín Jelínek: Je odkaz velkých českých básníků z první poloviny dvacátého století pro dnešní dobu ztracen?
Úvodem k pětidennímu semináři se zmínil Antonín Jelínek, předseda Obce spisovatelů, který vyučuje současné české literatuře na Karlově univerzitě, o české poezii. V Čechách, argumentoval Jelínek, došlo vždy k formulaci nového životního pocitu nejprve v poezii. Shodou okolností měla česká kultura v prvních desetiletích dvacátého století štěstí na celou generaci velkých básníků - vyskytli se Nezval, Halas, Wolker, Hora, Seifert. 26. května 2000 uplynulo sto let od narození Vítězslava Nezvala. Nikdo si toho výročí nepovšiml. Obec spisovatelů uspořádala vzpomínku u Nezvalova hrobu - žádné deníky informaci o tom, že se koná, neotiskly. V Londýně se konala velká výstava o teoretikovi české předválečné avantgardy Karlu Teigem - v Praze nic. Výročí Vladislava Vančury bylo svého času taky pominuto. Trvá snad dosud představa, že tito autoři a básníci byli komunisté, a tak si jejich dílo nezaslouží naší pozornosti?
Totéž se stalo ve Francii: nikdo si nepovšiml výročí básníka Louise Aragona. Znamená příslušnost těchto básníků k někdejší levici, že projednou a navždy skočili v ideologickém propadlišti dějin?
