Existuje čeština devadesátých let?

Jiří Kraus, Ústav pro jazyk český

Toto je shrnutí myšlenek profesora Krause, jak si je na semináři zahraničních bohemistů minulý týden v Dobřichovicích zaznamenal Jan Čulík.

Existuje charakteristická čeština devadesátých let? Je odlišná od češtiny ze sedmdesátých či z osmdesátých let? Odrazila se nějak politika v jazyce? Znamenal pád komunismu a následné politické změny změnu myšlení i v jazyce? V třicátých letech dvacátého století se zabýval problémem vztahu mezi politickými a jazykovými změnami ruský jazykovědec Nikolaj Jakovlevič Marr. Po roce 1948 se pokusila skupina mladých akademiků aplikovat Marrovy myšlenky na české poměry. Vznikla tzv. "stadiální teorie vývoje jazyka", podle níž zásadní politická přeměna zásadně ovlivní národní jazyk.

V roce 1950 Stalin svou statí Otázky jazykovědy zlikvidoval marrismus: argumentoval, že společenské změny se v jazyce odrážejí pomalu. Marrovo učení bylo v Československu aplikováno v degenerované formě. I Stalinův zásah pak vyvolal extrém: přeceňování gramatiky jazyka.

Jsou zásadní jazykové proměny skutečně podmiňovány politickými změnami?

Po roce 1990 došlo v Československu k rozšíření sféry komunikace. Souvisí to s počítači a s finančnictvím. Neznámý jazyk však lidi vzdaluje jistotám a nejistota zaráží lidi.

Čeština se změnila ve sféře veřejné.

Za komunismu napsal někdo politikovi projev, text pak procházel komplikovaným schvalovacím procesem. Výsledná podoba projevu byla pak šedivá, ale bez chyb.

Roku 1990 se vydali politikové mezi lidi: vznikla představa, že bude politik originální a pohotový. Lidé museli změnit způsob vyjadřování. Václav Havel pocházel ze zázemí disidentských seminářů, kde existoval záporný vztah ke spisovnému, tedy oficióznímu jazyku. V této době tedy vznikl rozpor mezi požadavky veřejného projevu, který by měl být spisovný, a touhou vyjadřovat se na veřejnosti hovorovým, neformálním způsobem.

Ke zdůvěrňování jazyka může posloužit obecná čeština. Jenže ta má regionální omezení. Obecná čeština se na Moravě pociťuje jako cizorodost.

Posléze došlo trochu k ústupu od neformálního vyjadřování politiků na veřejnosti: veřejnost si představovala, že budou mluvit kultivovaně. Došlo tedy do určité míry k návratu ke kultivovanému vyjadřování. K hodnotám veřejného jazykového projevu se přičlenila mluvní pohotovost, snaha o originalitu a autentičnost a využívání variant spisovnosti - nespisovnosti. V šedesátých letech se řešila otázka, nakolik smí spisovatel užívat nespisovného jazyka i v řeči autorské. U Škvoreckého či u Hrabala se vyskytovala čeština nespisovná, ale kultivovaná. Vznikla situace, kdy spisovatelé z široké oblasti národního jazyka začali odmítat představu, že by měli být pro společnost jazykovými vzory. Novější slovníky čerpají z jazyka médií.

Do vědeckého a odborného vyjadřování proniká pod vlivem překladové literatury i mezinárodních setkání nekonvenční, subjektivní, někdy i polemicky vyhrocený styl. Vlivem působení elektronických médií se sbližují mluvená a písemná varianta vědeckých textů.

V umělecké literatuře, kde se těší pozornosti čtenářů zejména díla memoárová, mizejí hranice mezi podáním věcným a uměleckým a objevují se esejistické pasáže, vyprávění využívá stylistických možností nespisovných útvarů.

Úzus či tradice?

Mají se slovníkáři řídit tradicí nebo územ? Čeština se od pádu komunismu příliš nezměnila, ale zásadně se proměnily postoje lidí vůči jazyku. Existují dva protikladné způsoby uvažování:

1. doba inženýrského plánování skončila, je důležitý přirozený vývoj. Slovníky nyní více respektují úzus.

2. Devadesátá léta by měla skoncovat s  nedovzdělaností a měla by uživatelům češtiny vnucovat nejvyšší standard.

Nedávno proběhla v České republice živá diskuse o tom, zda je přípustné psát cizí ženská příjmení bez přechylovací koncovky -ová. Televizní reportéři namítají, že mají-li číst seznamy zahraničních sportovkyň, je únavné a zbytečné ke všem těmto jménům přidávat koncovku -ová. To je sice pravda, ale, poznamenává Ondřej Hausenblas, zejména v nepřímých pádech (tedy mimo první pád, nominativ) jsou koncovky -ová důležitým nástrojem pro skloňování, a tedy pro identifikaci, co je ve větě podmět a co předmět, kdo co dělá a kdo je toho terčem. Uveďme příklad:

Susan Sonntag pozvala Shirley Temple do Prahy.

Je vám bez přechylovací koncovky jasné, kdo pozval koho?

Nicméně, český parlament odhlasoval změnu matričního zákona: cizinky smějí používat nepřechýlených jmen.

Značný spor vyvolala Pravidla českého pravopisu z devadesátých let: dochází k dalšímu počešťování slov, takže pokračuje linie z devatenáctého století. Určitou kontroverzi vyvolalo také zjednodušené psaní víceslovných názvů jmen míst a ulic, která se dnes píší všechna s velkým písmenem (V Olšinách) - dříve se muselo hodnotit, zda jsou "Olšiny" samostatný místní název, a jen tehdy by se psalo velké O, jinak by o bylo malé.

Nová slova jsou počešťována denně: "Vypůjčil jsem si novou gamesu."

Vědečtí odborníci v  některých oborech, zejména lékaři, si vymiňují právo na zvláštní pravopis, respektující původní psaní v latině a řečtině: anaesthesie.

Velká část českého vědeckého diskursu se však v současné době odehrává v cizích jazycích, zejména v angličtině, a obrozenského úsilí vytvářet ve všech oborech české názvosloví se zřejmě bude čeština muset vzdát.