Zanedlouho "bude bělošské obyvatelstvo v Británii v menšině". Mají se toho Britové hrozit?
"My jsme budoucnost"
Nová analýza poukazuje na to, že se za několik let v Británii stanou běloši etnickou menšinou. Není třeba se děsit, argumentoval v tomto komentáři zveřejněném v týdeníku Observer v neděli 10. září Darcus Howe. Předsudky starých vládců britských kolonií jsou nyní už mrtvé a všichni, černoši, běloši, Asiaté, vůči sobě navzájem zastáváme daleko uvolněnější a liberálnější postoj než za posledních padesát let.
Trochu to zatrnulo v morku anglických kostí, když byla zveřejněna demografická analýza, z níž vyplývá, že v Londýně a v okolí a bezpochyby i v centrech mnoha britských měst budou běloši za přibližně pětadvacet let už jen menšinou.
Někteří lidé to přijali se znepokojením. Rasová otázka se vrátila na celonárodní agendu a ti, kteří se definují výlučně barvou své kůže, to shledali poněkud nepřijatelným. Barbaři jsou u bran: kulturní hodnoty a zvyklosti outsiderů ohrožují způsob života, založený na rasové nadřazenosti bělochů.
Vůbec není třeba se děsit. V Británii žije dávno usazená přistěhovalecká populace, která jedná uvolněně a sebevědomě a která se rozpouští do nejrůznějších společenských tříd. Kdo může v nynější situaci předpovědět, že bohaté černošské a asijské střední vrstvy a nejbohatší příslušníci dělnické třídy se nezačnou houfně stěhovat na dosud převážně bělošský anglický venkov? Už se nyní děje to, že bělošské střední vrstvy se vracejí do center měst.
Chci poukázat na svou ulici a její okolí jako na příklad. Do černošské londýnské čtvrti Brixtonu se systematicky navracejí běloši s profesionální, univerzitní kvalifikací, přicházejí zpět do čtvrti, která byla dlouho sídlem jen nově příchozích přistěhovalců. Zaměstnanci rozhlasu a televize BBC, architekti, lékaři, novináři a jiní se sem stěhují a tradiční zdejší obyvatelstvo z karibské oblasti se přesunuje do vnějších londýnských čtvrtí Thornton Heath a Croydon.
Tady v někdejší černošské čtvrti v londýnském Brixtonu je v Coldharbour Lane nyní sushi bar, četná kadeřnictví pro bohaté, kavárna specializující se na prodej různých druhů džusu s policemi množství antikvárních intelektuálních knih, hedonistický Dogstar bar je těsně vedle skromných obchodů místních lidí a jamajských jídelních automatů. Možná, že je tento jev, jak se v Brixtonu mísí vysoká a nízká kultura, příliš nedávný na to, aby ho bývalo možno zahrnout do této analýzy. Alternativa je příliš bizarní na to, aby ji bylo možno vůbec brát vážně - že je tato nejnovější demografická studie nějakým obrovskou, záměrnou provokací.
Tolik věcí odvál čas. Stará Anglie, kterou jsem tu poznal asi před čtyřiceti lety, je mrtvá. Koloniální arogance a imperiální krutost byly vážným způsobem ochromeny, až skoro tak, že přestaly existovat. Pro tyto jevy už neexistuje hospodářská základna. Národní kapitál byl rozpuštěn v globální kapitál, a globální kapitál přilákal do Anglie vlny mezinárodního přistěhovalectva, a tito lidé teď žijí v Anglii společně a uvolněně.
Dovolte mi, abych vzpomenul na podrobnosti přistěhovalcova života před čtyřiceti lety. Neustále jsme žili v napětí, nebyli jsme si jisti, zda nám tato malá země poskytne trvalé útočiště. Při každém kroku jsme byli pronásledováni podezření, co se asi skrývá za zaměstnavatelovými dveřmi anebo za sousedovými dveřmi. Rozhodli jsme se pracovat na určitých konkrétních směnách, když se v továrně rozšířilo povědomí, že mistr zastává vůči černochům vstřícný postoj.
Kdykoliv jsme šli někam na veřejnost nakupovat anebo se bavit, vždycky jsme šli rovnou k zaměstnanci s černou tváří, který nám ulehčil jednání, často u jiných zaměstnanců ochromené předsudky. Po desáté hodině večer jsme skoro nikdy nevycházeli z domu, vždycky jsme chodili pod dvou nebo po třech. Vyhýbali jsme se určitým institucím - restauracím, kinům - pokud nebylo zaručeno, že tam bude nějaký černoch.
Shromažďovali jsme se jen sami mezi sebou, v davu, který se ostražitě a negativně vymezoval vůči těm, které jsme považovali za své nepřátele. Nechodili jsme do bank, úspory jsme ukládali na poštu a spořili jsme tradičním způsobem prostřednictvím soukromých "partnerství".
Existovala tehdy obrovská solidarita. Byli jsme doslova na každém kroku pronásledováni obrovskými rasovými předsudky, které dominovaly celé zemi. Obrovské množství energie jsme vydávali na izolovaný způsob života, v němž byla pro nás podstatným problémem rasová zaujatost policie.
Situace se začala měnit s příchodem mladé generace, která přijímala zcela automaticky typické rysy britského života. Škola a obědy ve školních jídelnách, setrvávání ve škole až do odpoledne, nás zbavily izolace - dostali jsme se do přímého každodenního styku s bělochy. Tento každodenní styk s bělochy vyvolal obrovskou poptávku po rasové rovnosti, zejména tehdy, kdy se na mezinárodní scéně začalo projevovat americké černošské hnutí, usilující o rovná občanská práva.
Rasové nepokoje v Británii v roce 1981, které na první pohled vypadaly jen jako hromadné ničení, skrývaly další velmi důležitý faktor - podstatným způsobem se nám podařilo uniknout z izolace generace, která těmto rasovým nepokojům předcházela. Za posledních dvacet let se v Británii objevujeme ve společnosti bělochů na místech, která byla donedávna vyhrazena jen bělochům. Na televizních obrazovkách jsou nyní černošské a asijské tváře, černoši a barevní jsou nyní vysokými policejními důstojníky, šéfy odborových svazů, jsou to biskupové a faráři, spisovatelé, učitelé a ředitelé podniků. Dostali jsme se do všech nejvyšších profesí. A požadujeme stále víc.
Mýtus o tom, že běloši jsou barevným nadřazení a že černoši jsou neschopní, byl během tohoto vývoje velmi silně zdiskreditován. Barva kůže přestává být stále méně determinantou schopností. Vzniká ten okamžik v historii, kdy pojem třídní nadřazenosti je ochromován a likvidován novou meritokracií.
Ale vedle všech těchto změn existuje i opak - zoufalé pokusy přidržovat se starých zvyklostí. Uvolněnost, která charakterizuje novou černošskou a asijskou populaci v Británii, znamená, že využíváme stále méně solidarity barvy kůže. Už se neskrýváme před veřejností - hrdě se na ní předvádíme. Nejenže jsme teď součástí bankovního systému, jsme v dnešní době i řediteli bank.
Ale největší změny vyvolala rodina Lawrencových. Když byl z rasových důvodů zavražděn jejich černý adolescentní syn a policie to odmítala řádně vyšetřovat, Stevenovi rodiče téměř úplně sami odhalili obrovské nedostatky v britské policii, zlikvidovali mýtus o nestrannosti a objektivnosti britského policisty. Jejich nejnovějším stoupencem není nikdo jiný než náš budoucí král.
Samozřejmě vznikla nyní i silná záporná reakce. Někteří lidé jsou šokováni touto nejnovější demografickou analýzou. Černošští chlapci jsou obviňováni, že jsou tvrdohlaví a chovají se sprostě - neuznává se, že jsou v oblasti veřejné zábavy na předním místě! Existují ti, kdo argumentují, že atraktivní přítomnost černochů v televizi není pokrokem, není inspirací, ale že je to důsledkem vulgární pozitivní diskriminace. Přidejme k tomu případy policistů, kteří nyní otevřeně vyhrožují svým černým nadřízeným rasovými hrozbami.
V tisku vede především útoky proti barevným občanům deník Daily Mail, jehož podporuje Evening Standard a Daily Telegraph. Jen před několika dny se Max Hastings, bývalý šéfredaktor deníku Daily Telegraph, který je nyní šéfredaktorem Evening Standardu, rozhodl citovat v článku o autobiografii bývalého britského konzervativního ministra průmyslu a obchodu Michaela Heseltina tento příběh:
Heseltine, když usiloval o regeneraci center britských měst, přesvědčil jednoho bankovního ředitele v Liverpoolu, aby zaměstnal dva černochy. Když se na ně po určité době Heseltine dotazoval, bylo mu sděleno, že jeden z nich banku přepadl s pistolí a druhý ukradl tisíc liber. Tutéž historku jsem slyšel z úst jednoho komika.
A tak to je: v moderní společnosti došlo k obrovským změnám a zároveň dochází k zoufalým, ale marným pokusům navrátit zpět staré časy.
