Opoziční smlouva - vrchol nemravnosti! ?
Reakce na článek Jana Čulíka, BL 18. 9.
Překvapivé řešení povolebního patu v r. 1998, známé jako opoziční smlouva, vyvolává stále vášnivé reakce na straně jejích odpůrců. Na první pohled se to zdá být logické. Dohoda mezi hlavními oponenty je něčím více než překvapujícím a z hlediska voliče snad i podvodným. V poněkud černobílém zjednodušení můžeme říci, že hlasoval-li jsem pro ČSSD, hlasoval jsem tím současně i proti ODS a naopak. Opoziční smlouva a následný "toleranční patent" jsou pak podvodem na voličích, jejichž jediným motivem je touha po moci bez ohledu na ideje a programy zúčastněných stran.
Proti tomuto výkladu můžeme ovšem postavit úvahu o reálných možnostech volby. Na jedné straně ČSSD, která získala ve volbách nejvíce hlasů, ale nikoliv zase tolik, aby to stačilo na ustavení samostatné vlády. V této situaci nabízí ČSSD straně KDU-ČSL rozsáhlé ústupky, včetně místa předsedy! vlády. Avšak ani spojení těchto stran nestačí na parlamentní většinu. Potenciální spojenec US představuje v této situaci dogmatickou stranu odmítající jakoukoliv spolupráci (a to včetně byť i jen tolerance vlády v parlamentu) jak s ČSSD, tak i s ODS.
Situace se zdá neřešitelná, snad s výjimkou suspendování parlamentních postupů a ustavení úřednické vlády na způsob vlády J. Tošovského. Pokud by k něčemu takovému došlo, dostal by český volič nepřehlédnutelný signál o své nekompetentnosti a o nefunkčnosti demokratických postupů. Jediným řešením situace by pak byl zásah moudré autority, v tomto případě prezidenta Havla. Ať již by byly úmysly prezidenta v tomto případě jakékoliv, výsledek takové operace by byl neštěstím pro demokracii. Jediným, kdo by se radoval, by byli příznivci autoritářských forem vládnutí, kterých má naše republika až dost. Vedle KSČM zde nesmíme zapomenout na monarchistické hnutí tzv. Českých dětí, kteří nedostatek veřejného ohlasu a idejí nahrazují přízní vlivných a velice movitých osob.
Opoziční smlouva se mi pak jeví jako jedině možné demokratické východisko ze situace. K tomu je nutno dodat jednu podstatnou věc, kterou politici čtyřkoalice neradi slyší. ODS a ČSSD spolu hlasovali jen ve 3%! schvalovaných zákonů. Faktická spolupráce v parlamentu se tedy nekoná, či přesněji, koná se jen v několika málo případech společného zájmu.
Předpokládáme-li, že obě tyto strany jsou demokratické ( nyní nezáleží na tom, jestli tomu tak skutečně je), pak jejich voliče většina věcí rozděluje, ale přece jen je spojuje zájem na zachování demokracie. Opoziční smlouva a následné, většinou nepřátelské chování těchto stran v parlamentu, se za těchto okolností jeví jako naplňování společného cíle - zachovat rozhodující vliv voleb na utváření moci v České republice.
To ovšem neznamená, že jsem s touto situací spokojen. Nemohu se ale ubránit podivu na energií, s níž je pronásledována opoziční smlouva politiky čtyřkoalice, např. takovým Petrem Pithartem, přičemž jen jaksi mimochodem procházejí kolem afér nesrovnatelně většího významu.
Chceme-li se již dívat na politiku optikou morálky, jak to činí ráda právě čtyřkoalice, musí nás především zarazit následující skutečnost. Za předcházejících vlád došlo k neuvěřitelnému rozkradení státního majetku ve výši stovek miliard korun. Jen poslední odhady peněz ukradených z IPB hovoří o částce v rozmezí 50 až 100 miliard korun. Pro názornost uveďme, že to znamená, při dolním odhadu, 5000 Kč na každého, včetně kojenců a důchodců. Ale to je jen zlomek toho, co bylo ukradeno při budování kapitalismu v Čechách ve jménu jeho "prvotní akumulace". Na tomto neuvěřitelném zločinu se s ODS podíleli i zakladatelé a lídři Unie svobody, KDU- ČSL a ODA. Jen politicky naivní Češi mohou pak uvěřit morálním frázím, tak často plynoucím z jejich úst. Jejich pravým účelem je ovšem zamaskovat politické a finanční zájmy, skutečné to motivy jejich jednání.
Takto rozdané karty naší politické scény je skutečně obtížné zamíchat nějak zásadně jinak. To rozhodující řešení asi nespočívá v rukou politiků, ale v rukou občanské veřejnosti, především v jejím podstatně razantnějším vstupu na politickou scénu. Tento abstraktní požadavek se okamžitě stává konkrétním, když si uvědomíme, že demokratickými prostředky pro tento vstup, jsou jednak decentralizace moci, jednak implantace takových nástrojů přímé demokracie jako je iniciativa a referendum. Avšak takovéto "dary" nikdy nepřicházely shora, ale podobně jako všeobecné hlasovací právo, byly vždy vybojovávány nátlakem zdola.
