Místopřísežné prohlášení
Svědčím o policejním násilí vůči své osobě
Toto místopřísežné prohlášení je v angličtině na adrese
http://www.astro.rug.nl/~jdt/dennett.html
Jmenuji se Jane Dennett-Thorpová. Jsem britská občanka a žiji a pracuji jako astrofyzik v Groeningen v Holandsku.
Byla jsem v Praze a účastnila jsem se tam Countersummitu (Alternativního summitu) a demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Plánovala jsem, že se setkám s jedním svým přítelem, dr. Mattem Pricem, americkým historikem, který působí v Berlíne, s nímž jsem chtěla vypracovat internetový projekt, založený na Countersummitu.
Cestovala jsem do Prahy autobusem se skupinou lidí z Holandska. Během Countersummitu jsem se seznámila s Timem Edwardsem, britským občanem, který pracuje v Anglii a v Indii pro komunitní zdravotní kliniku v Bhópálu.
26. září jsem se společně s dr. Pricem účastnila protestů. Chovali jsme se naprosto pokojně. Odpoledne jsme se sešli s panem Edwardsem nedaleko náměstí Míru.
Večer 26. září jsme byli, pan Edwards, dr. Price a já všichni zatčeni. Měla jsem dohodnuto, že se sejdu s některými lidmi z holandského autobusu nedaleko Hotelu Renaissance asi ve 21.30. Vzhledem k tomu, že tito lidé nepřišli, rozhodli jsme se jít do nedaleké pizzerie na pizzu. Když jsme šli kolem rohu hotelu, dr. Price řekl, že přijíždí autobus s delegáty. Šla jsem po chodníku podél průčelí hotelu, paralelně s autobusem, jak zastavoval, ale byla jsem stále ještě několik metrů od něho. Dr. Price a pan Edwards byli za mnou. Jak jsem procházela mezi policisty, kteří postávali před hotelem, začala jsem volat na delegáty: "Hanba!" Nepokusila jsem se přiblížit k autobusu, ani k vystupujícím delegátům.
Stála jsem bez pohnutí, když na mě zezadu zaútočilo několik policistů. Zkopali mě, zbili mě a hrubě se mnou zacházeli. Hodili mnou proti zdi hotelu a znovu mě kopali. Nebránila jsem se a bez emocí jsem opakovala: "Nebráním se." Viděla jsem, jak leží dr. Price na zemi a nad ním je asi pět policistů. Měl zakrvavený obličej. (Nyní bylo potvrzeno, že mu zlomili nos.) Za ním stála skupinka dalších policistů, pravděpodobně kolem pana Edwardse, který asi tou dobou také už ležel na zemi.
Ruce mi spoutali pouty z umělé hmoty tak pevně, že se po příjezdu na policejní stanici rozšířila bolest až po mé levé rameno a zhmožděniny od pout byly viditelné ještě o 24 hodin později. Všechny nás hrubě strčili ke zdi, rozkopli nám nohy od sebe a prohledali nás. Naše osobní věci byly prohledány na chodníku. Když jsme žádali o tlumočníka nebo pokusili se na sebe vzájemně podívat, tloukli nám hlavou o zeď. Když jsme se pokusili promluvit, kopali nás a řekli nám: "Držte hubu!" Přesunuli nás blíže ke vchodu do hotelu a zadržovali nás tam déle než hodinu.
Pana Edwardse a mě pak posadili na zadní sedadla policejního automobilu a odvezli nás na policejní stanici. Seděla jsem na zadním sedadle uprostřed a očekávala jsem, že prorazím přední sklo, protože řidič jel velmi riskantně a bezohledně. Po příjezdu na policejní stanici nás strčili neurvale dolů ze schodů. Cestou dolů ze schodů na mě pan Edwards zavolal, že se ho chystají zmlátit. Dole u schodů stálo asi půltuctu osob s roztaženýma nohama a nosem na zdi. Kopání a výhrůžky pokračovaly tady jako předtím. Dostala jsem silnou ránu do hlavy, když jsem se tiše zasmála, jak se pan Edwards snažil hláskovat svou adresu strážnému, který neuměl anglicky. Požadovali jsme překladatele a uvolnění pout, ale bezvýsledně.
Asi ve 23 hodin jsem byla předvedena do hlavní místnosti, kde se případy zpracovávaly, a byla mi sňata pouta. Poté, co jsem identifikovala své osobní věci, dvě policistky mě odvedly do vedlejší místnosti a byla jsem donucena sundat si tričko a kalhoty. Pak mě odvedli do cely na druhé straně bloku. Když jsem se pokusila komunikovat s panem Edwardsem a dr. Pricem, strážní mlátili do mříží a vyhrožovali nám. Jako součást všeobecné procedury, jíž se museli podrobit všichni, jsem byla vyfotografována. Byla jsem číslo 11. Následujícího dne jsem viděla, že číslo dosáhlo 148. Zprvu byly na cele tři ženy, ale koncem noci nás bylo v cele 18 a cela byla nesmírně přeplněná. Strážci se pokusili umístit do naší cely další ženu, ale podařilo se mi svými protesty tomu úspěšně zabránit, protože vedle byly ještě prázdné cely.
Hrozby a zastrašování pokračovaly po celou dobu, co jsme byli zadržováni. Během noci nám policie znemožňovala spát tím, že přejížděla obušky po mřížích klece, policisté se hlasitě smáli a dělali i jiný hluk. Čísla policistů nebyla většinou viditelná. Když jsem požádala jednoho policistu, abych se mohla podívat na jeho číslo (na rozdíl od většiny ostatních ho měl na uniformě, ale pokaždé, když se přiblížil celám, složil ruce na prsou) vysmál se mi.
Lidé byli odváděni k výslechu, většinou podle pořadí, ale někteří byli vzati k výslechu mimo pořadí a někteří dvakrát. Zdá se, že tyto výjimky neměly naprosto nic společného s okolnostmi vyslýchaných lidí. Jedna britská neběloška v mé cele byla odvedena k výslechu dvakrát. Byla toho dne zatčena spolu se šesti jinými britskými občany, s nimiž strávila den, a byla požádána, aby podepsala prohlášení, podle něhož se účastnila na násilné trestné činnosti.
V cele proti naší cele bylo několik českých občanů s hladce oholenými hlavami, byli to pravděpodobně extrémně pravicoví aktivisté. Jeden z nich byl přiveden na policejní stanici hned po nás a měl s sebou baseballovou pálku. (V Británii je nošení útočné zbraně, jakou je i baseballová pálka s úmyslem někoho zranit, trestné, pozn. JČ.) Tito čeští občané měli přátelské, někdy dokonce familiární styky s policejními strážemi a byli během několika hodin propuštěni. Zvláště jeden policista (podílel se na počátečním zpracování záznamů o zadržených, ale byl v civilu) jednal s těmito lidmi velmi přátelsky. V jedné chvíli jsem viděla jednoho extrémně pravicového aktivistu, jak se vrací do své cely a zavírá za sebou bránu. Cela nebyla v tuto chvíli zamčená.
Když jsem byla předvedena k výslechu, konečně jsem se dostala do kontaktu s první osobou, která uměla (nebo byla ochotna mluvit) anglicky (nebo nějakým jiným jazykem, jemuž rozumím). Požádala jsem o telefon a o právníka, ale obojí mi bylo odepřeno. Dostala jsem kus papíru s pěti body, napsanými v angličtině. Zdálo se, že z toho vyplývá, že pokud nebudu vypovídat, mohla bych být obviněna z "maření úředního výkonu". Znovu jsem požádala o právníka a bylo mi řečeno, že právníka nedostanu, ale mohu mlčet. Zeptala jsem se, proč jsem byla zadržena, a nedostala jsem na to odpověď. Rozhodla jsem se vypovídat: proč jsem byla v Praze, kdy jsem přijela, jak a s kým jsem přijela, kde jsem byla ubytována a vypovídala jsem také o okolnostech mého zatčení. To nebylo zaznamenáno. Zeptala jsem se, zda bylo proti mně oficiálně vzneseno trestní obvinění a bylo mi řečeno, že "zatím nikoliv".
Asi v osm hodin ráno zařídily ženy v mé cele, aby nás přinesli jídlo. Chleba, margarín a bylinkový čaj, bylo to nakoupeno v nedalekém supermarketu Tesco a ženy to samy zaplatily. Rozdávalo se to také dalším celám, i když bylo jídla velmi málo (každý dostal jeden nebo dva krajíčky chleba). Jedné ženě bylo povoleno vzít si z tašky láhev z umělé hmoty, což nám umožnilo (ženám v naší cele) přinést si vodu, když jsme šly na záchod (i když jednou nám to bylo zakázáno). Až do tohoto okamžiku jsme neměly vodu k dispozici.
V poledne jsem začala vyjednávat ohledně jídla a podařilo se mi přimět, aby přišla překladatelka z místnosti, kde se podílela na zapisování výpovědí. Zdálo se mi nesprávné, že bychom měli za jídlo platit, a tak jsem řekla, že zaplatíme pouze výměnou za číslo policisty, který nám odebral peníze. S tím policie souhlasila. (OPH má číslo tohoto policisty.) Musela jsem rozhodnout, kolik jídla potřebujeme. Požádala jsem tedy o 6 bochníků chleba, o padesát jablek a o 1 kg sýra. Potraviny přišly, jako předtím, z nedalekého Tesca. Chléb, který nám koupili, nebyl ten, který koupili ráno, ale byly to snad nejmenší představitelné bochníky a zjevně to nestačilo pro počet lidí v pěti celách, kteří to měli jíst. Každý jsme dostali jeden krajíc. Řekla jsem, že potřebujeme víc, ale dostalo se mi odpovědi, že budeme muset počkat dalších šest hodin.
Cely navštívil jeden policista zjevně vysoké hodnosti (OPH mají jeho policejní číslo) a hovořil s policisty. Později byl také spatřen v imigračním středisku.
Večer začali být lidé odváženi jinam. Nikdo nevěděl, kam je vezou. Dr. Price odvezli uprostřed večera. Asi ve 22 hodin bylo vyvoláno mé jméno, byla jsem spoutána (znovu pouty z umělé hmoty) a stála jsem v řadě s asi deseti jinými lidmi, včetně pana Edwardse, čekali jsme na dopravu. Jeden strážce (malý, blonďatý, bylo mu asi 35) chodil kolem naší řady, usmíval se, šlehal nás vyčnívajícími kusy umělé hmoty na konci pout, jimiž jsme byli svázáni, a pokaždé, když to učinil, řekl "ping".
Odvezli nás na místo, které bylo pravděpodobně imigračním střediskem v Praze 3. Tam nám sundali pouta a hlídalo nás asi osm pořádkových policistů . Tito muži byli vysoce agresivní a často na nás vytahovali obušky. Poté, co jsme určitou dobu seděli v čekárně imigračního úřadu, nás přesunuli na chodbu a bylo nám řečeno, abychom si sedli na podlahu, která byla nesmírně přeplněná lidmi. Na ilustraci agresivní a výhrůžné amosféry, které tam vládla, chci ocitovat tento příklad: Byla jsem mezi posledními několika lidmi, kteří odcházeli z čekárny na chodbu. Čtyři nebo pět pořádkových policistů s napřaženými obušky tam stálo nad třemi nebo čtyřmi z nás zadržených, kteří jsme sbírali několik odpadků, které tam zůstaly.
Po určité době byly některé ženy přesunuty zpátky do čekárny (výhodou tam bylo víc místa, ale bylo to blíž k agresivním policistům). Lidé, kteří se snažili spát na podlaze, byli kopanci probuzeni a bylo jim řečeno, aby si sedli na židli. Byli přivedeni další lidé z policejní stanice, kde jsem byla zadržována, i z jiných policejních stanic. Jejich osobní věci byly prohledávány: film byl odstraněn z fotoaparátů a některé předměty byly zničeny tím, že na ně policisté dupali. Okno bylo celou noc otevřené, navzdory opakovaným žádostem, aby bylo zavřeno.
Asi o půlnoci jsme dostali balíček suchých sladkých sušenek. Při této příležitosti jsem se zeptala jednoho policisty, co se děje, a řekl mi (německy), že tu budeme čekat tři hodiny, pak strávíme hodinu cestou do tábora, kde budeme zadržováni. To byly jediné informace, které jsem obdržela o tom, co se děje, za celo dobu, co jsem byla zadržena, i když jsem se ptala mnoha strážců. Ukázalo se, že to nebyly informace pravdivé, alespoň nikoliv v mém případě. Skupiny lidí byly odváděny pryč, ale nikdo nevěděl kam. Někteří jednotlivci byli také odváděni pryč.
Asi v 8. 30 ráno bylo oznámeno, že lidé, kteří jsou stále ještě v imigračním středisku, budou propuštěni, že nám bude vrácen pas a dostaneme lhůtu 24 až 48 hodin na to, abychom odjeli ze země. Po 35 hodinách zdržování jsem obdržela výjezdní vízum do pasu, podle něhož jsem měla povinnosti opustit zemi do 24 hodin. Neobdržela jsem žádné vysvětlení, proč jsem byla zadržena, ani proč jsem nyní byla vyhoštěna ze země.
