Oni a my: co je důvodem nynějšího jednání Izraelců

Za poslední měsíc se pravděpodobně díváte na vraždění a chaos v Izraeli, na západním břehu Jordánu a ptáte se, co je to za lidi, kteří se takhle chovají? Že zabíjejí děti,na které se úmyslně zaměřují - co je to za lidi, kteří mohou něco takového páchat? Co je to za lidi, kteří dokáží upírat utlačovanému národu po dlouhá léta základní lidská práva?

Taky se dívám na televizní zpravodajství a jsem stejně zoufalá a deprimovaná, avšak vím docela přesně, kdo stojí za těmi zbraněmi, jací lidé sedí doma v Jeruzalémě nebo v  Tel Avivu, dívají se na tyto události v izraelské televizi a proč nepovstanou v hněvu proti své vládě, která toto všechno páchá jejich jménem.

Cestovala jsem do Izraele několikrát ve snaze porozumět psychologii Izraelců. Když se v Izraeli zeptáte proč, požadujete sice politické vysvětlení, ale otázka je daleko hlubší. Získala jsem tři velmi silné dojmy.

První, a nejlehčí vysvětlit, je mentalita náboženské pravice.Během minulého měsíce jsem mnohokrát četla výrok: "Židi Palestincům ukradli zemi, je to zcela jednoduché." Pro ortodoxní židy je to však přesně obráceně. Oni mají vlastnický dokument na tuto zemi. Pravděpodobně máte jeho výtisk i vy sami doma. Vyndejte si ho z knihovny. Ve Starém Zákoně, v první kapitole Genesis, je první záznam dohody o vlastnictví nemovitosti na našem světě: "A tobě a tvému potomstvu dám zemi, kde jsi cizincem, zemi Kanaán do věčného vlastnictví." A pokud chcete vědět, kde to je, k dispozici jsou i plány, mapa: "Tomuto potomstvu jsem dal tuto zemi, od řeky Egypt až po velkou řeku, řeku Eufrat." Co se týče ortodoxních židů, ti se opevnili na minimální části území, které jim právoplatně patří. A co se týče toho, jak brání svůj právoplatný majetek, a svého Boha, který seslal na Egypťany dvanáct morů a usmrtil jejich prvorozené, to je mimo jurisdikci Amnesty International. Jak je možné proti tomuto postoji argumentovat? Možné to není. Říct ortodoxním židům, že Boží smlouva s židovským národem, která se rituálně opakuje při obřadech obřízky a Bar Mitzvah, je jen mýtus, pohádka, znamená deprivovat lidi, kteří strávili celý svůj život v izolaci, studiem Talmudu a Torah. Tito lidé by přišli nejen o svou víru, ale i o svou samotnou osobnost. Bez Pánaboha by zůstali ve světě nazí, třesoucí se zimou. Jediné, co se s nimi dá učinit, je marginalizovat je, aby neškodili, jak to učinil Barak, když sestavoval svou první vládní koalici.

Když jsem poprvé navštívila Izrael před volbami roku 1999, všichni pořád hovořili jen o ortodoxních židech. Náboženská pravice podle nich totiž získala příliš mnoho moci a zasahovala do každodenního života světských a umírněně náboženských Izraelců, zakazovala jim například chodit v sobotu nakupovat či jezdit veřejnými dopravními prostředky. V četných, opakovaných průzkumech veřejného mínění konstatovalo asi 70 procent izraelského obyvatelstva, že vznikne palestinský stát. Nutně neříkali, že tu představu podporují, ale souhlasili, že vznik takového státu je nevyhnutelný.

Většina Izraelců tedy nervózně přijala blízkost další země, plné lidí, kteří jsou jejich nepřáteli. K tomu došlo částečně proto, že už měli Izraelci dost celé dlouhé nepřátelské války a jednak je přesvědčila izraelská levice, že "mohou Arabům důvěřovat", jak se to tam říká. A tady, myslím, se dostáváme k samému jádru izraelské mentality. Obyčejní Izraelci nechtějí války, už mají dost toho, že musejí pořád posílat své mladé syny do armády, ale jsou si hluboce nejisti tím, zda si mohou dovolit riskovat mír. Problémem je padesát let vyhrožování od arabských národů, kteří tvrdí, že "zaženou židy do moře". Izraelci se strašně bojí, že pokud dají Palestincům, co svět chce, aby jim poskytli, podepíší si tím vlastní rozsudek smrti. "Říkají, že jsme kolonialisti," řekl mi jeden muž, "ale jestliže prohrajeme, kam půjdu? Do Jemenu, odkud můj otec přišel ve třicátých letech?" Svět se dívá na Izrael a vidí obra, monstrum, ale Izraelec se dívá a vidí malou postavičku, jak jde do školy a po cestě ho trápí násilníci.

Když televizní stanice vysílají záběry z Gazy a my vidíme třináctiletého chlapce, který se příliš neodlišuje od takového chlapce, jakého máme sami doma, jak hází kamením, my se díváme na rozhněvané dítě. Izraelci to ale nevidí. Chlapec házející kamení je mlhavá, nejasně definovaná bytost. Izraelci se dívají dál, hledají stíny v oknech činžáků, Tanzim, ozbrojené civilní bojůvky a za nimi Hamas, což je palestinská verze ortodoxních židů, kteří odmítají právo Izraele na existenci. A za organizací Hamas stojí postava Saddáma Husajna, obklopeného čtyřmi miliony Iráčanů, kteří se za posledních pár týdnů dobrovolně přihlásili, že zničí Izrael.

Když jsem poslouchala Izraelce, napadlo mě, jak málo přemýšlení o Palestincích, jak málo se o nich dokonce i zmiňují. A to platí od raných dnů sionismu. Když se zeptáte starých lidí, na pravici i na levici, zda je někdy napadlo, co si asi Arabové myslí o touze židů mít vlast, skoro všichni odpověděli: "My o Arabech vůbec neuvažujeme." Izraelci odmítají vůbec i pomyslet na případné zoufalství Palestinců. Napsal izraelský spisovatel David Grossman: "Izraelci nechtějí ani na minutu uvažovat o situaci Arabů, protože jsou s nimi ve válce a kdyby si dovolili k nim pocítit lítost, kdyby se s nimi ztotožnili, ohrozilo by je to. Andrea Dworkinová líčí ve své nedávno vydané knize Scapegoat: The Jews, Israel and Women´s Liberation, jak ideál židovského muže - vzdělance, který má rád knihy, je jemný a miluje svou rodinu, byl po tragédii židů za druhé světové války záměrně opuštěn. Izraelci se rozhodli identifikovat se s ideálem Ramba z kreslených seriálů. Zeptala jsem se jednoho židovského chlapce v Jaffě, co je podle něho nejcharakterističtější pro žida, zvedl ruku a ukázal bicepsy a pravil: "Je silný."

Někteří Arabové, jako Hezbollah a Syřané jsou pro Izrael vojenským nebezpečím, ale Palestinci jsou jen nepříjemnou nevýznamností. Mám pocit, že Izraelci pohrdají Palestinci, považují je za lidi naprosto neschopné.

Hluboko zakořeněný v židovské duši je postoj, že když zažijeme nějaký neúspěch, musíme se s tím vyrovnat, vystěhovat se třeba jinam a pragmaticky se přizpůsobit nové situaci. Hluboko zakořeněná v arabské duši je vazba na půdu, na trpělivost a na přežívání. Jeden palestinský chlapec líčil spisovateli Grossmanovi, jak vypadá "jeho" dům v Jaffě. Nikdy ho neviděl, ale vyprávěl mu o něm dědeček. A jak vypadá Jaffa, zeptal se ho Grossman. "Jsou tam samé sady," odpověděl mu palestinský chlapec.

Ve skutečnosti je dnes Jaffa součástí městského komplexu Tel Aviv-Yaffo, nedaleko podnikatelské čtvrti, všude jsou tam dnes dálnice.

Proč proboha, ptají se zmatení Izraelci, se nedokážou Palestinci vyrovnat se ztrátou své vlasti, proč nemohou žít pro budoucnost tak, jak to vždycky dělali židi? Židi se v Americe dvacátého století stali tak obrovským úspěchem právě proto, že opustili své kořeny ve východní Evropě, která bývala jejich domovem po staletí a prostě se na minulost přestali ohlížet - zbohatli.

A když se tedy Izraelci ptají, proč nemohou být Palestinci jako my, mají na to vždycky jedinou odpověď - Palestinci jsou neschopní, vždycky prohrají. Ať je jejich strategie jakákoliv, vždycky selže. V roce 1947 doporučila OSN Izraelcům, aby založili nový stát. Ti této šance využili a vyhlásili nezávislost. Palestinci odmítli možnost vytvořit si zároveň vlastní stát a čekali pasivně, až Arabové nový stát porazí. Zaútočili na Izrael a prohráli a výsledkem bylo, že byli vyhnáni nebo utekli a skončili v uprchlických táborech, kde žijí dodnes.

Když si obě strany za studené války vybíraly, na čí stranu se postaví, Izraelci dostali USA a Arabové dostali Sovětský svaz. Ten už neexistuje a nemůže je podporovat. Ve válce v Perském zálivu podporovali Palestinci Saddáma Husajna, který je dnes světovým páriou. Někteří Palestinci s nadšením podporovali historika Davida Irvinga, který popíral existenci holocaustu. A zatímco vršili tedy Palestinci neúspěch na neúspěch, Izraelci, podporovaní jedinou nyní existující světovou supervelmocí, vstoupili rychle do nového věku hypermoderní technologie a připravili se na globalizaci.

Židi prostě usuzují, že jsou lepší než Arabové, a jde to daleko dál do historie než kam sahá deprimující situace vnucená Palestincům okupací či omezováním jejich občanských práv.

První sionisti, kteří přišli na Blízký východ z Ruska po neúspěchu revoluce z roku 1905 se považovali za věrozvěsty, přinášeli na zanedbaný Blízký východ myšlenky sovětského socialismu. Později, když přijeli židé z Německa, neochotně vytrženi z berlínských kaváren ve dvacátých a třicátých letech, považovali se za velvyslance Výmarské republiky v exilu, přinášeli socialismus, feminismus, psychoanalýzu a kubismus do země, která podřimovala ve středověku. Byla to samozřejmě jiná forma kolonialismu, ale byl to kolonialismus kulturní.

Jak se mění mentalita národů? Moc rychle ne.V Británii se pořád ještě vyrovnáváme se zbytky hněvu, že už nemáme impérium. Němcům trvalo až do šedesátých let, pětadvacet let po totální vojenské porážce, než začala nová generace zkoumat, co dělali její rodiče. V Rakousku, argumentuje se, tento proces ještě ani nezačal.

Co může způsobit, aby Izraelci prohlédli a uvědomili si, že jsou Palestinci národem, který je utlačovaný, že jsou obětí židovského rasismu?

Nezpůsobí to ani další fotografie zavražděného palestinského dítěte, ani celé album takových fotografií, ale jenom mír, a právě proto je izraelská levice tak strašně zklamána nynějším obnovením bojů. Instinktivně tito lidé totiž vědí, že Izraelci začnou respektovat Palestince teprve tehdy, až Palestinci už nebudou ohrožovat izraelské hranice, ale budou konkurencí ohrožovat izraelský počítačový průmysl.