Eduard Goldstuecker: Mluvím z vnitřní emigrace
Celá tato debata je v Britských listech na tomto místě.
EDUARD GOLDSTUECKER: Vážení přítomní, možná, že je to tím, že mluvím víceméně z vnitřní emigrace, že mám plné pochopení proto, co pan Čulík tady přednesl. Měla by být totiž zásada, že kritika se má posuzovat podle toho, co obsahuje a ne podle toho, kdo ji přednáší a jakým způsobem ji přednáší.
Co jsme zatím slyšeli, až na diskusní příspěvek paní Richterové a Tondy Liehma a Vančury, to byla kritika tónu. Kritika ne podstaty toho, co nám pan Čulík chtěl sdělit, nýbrž jakým způsobem to přednesl. A to je stará metoda, jak se vyhnout kritice. Jak nebrat kritiku na vědomí, zastavit se u způsobu, jakým byla přednesena a odmítnout ten způsob a tím vylít to pověstné dítě s tou vaničkou.
Podle toho, jak byly tady reakce, by člověk mohl myslet, kdyby tady přijel někdo kdo nás nezná, že je všechno v naprostém pořádku. Že v naší kulturní sféře je to v naprostém pořádku a ten, kdo do toho ryje, nemá pravdu a musí být odmítnut. A limine.
Je to všecko v pořádku? A je to všechno tak rozkvétající intelektuální život v této zemi? Vždyť v této zemi jsme ztratili schopnost intelektuální, racionální diskuse. A to dneska ukázal tento referát. Když je různost názorů, tak se hned jde do napadání způsobu, jakým to bylo předneseno, a napadáním osoby a do vedlejších věcí, ale nestaví se racionální argument proti racionálnímu argumentu. A teď postavení našich intelektuálů.
Už bylo tady řečeno, pan Mlynář to řekl, že slovo ztratilo obrovsky na váze za posledních šest let. Protože slovo v totalitním systému, když se jen jediným písmenkem liší od toho, co je předepsáno, je nápadné a má dopad, společenský. Kdežto v tržně hospodářské společnosti, demokratické, slovo je jako každý jiný jev, může být tisíc slov, jedno proti druhému, bere se to na vědomí a ztrácí to jednotlivé slovo význam. (12)
A to intelektuálové myslím nevzali dost na vědomí, dosud, a nepřizpůsobili se tomu. Ale je všechno tak v pořádku? Není to pravda, že do určité míry, do značné míry v našem veřejném kulturním životě nastalo něco nebo přetrvává něco jako gleichschaltung? Ovšem s jinými znaménky než do podzimu 1989.
Jsme to určité míry gleichšaltovaní. Není tady odvaha se odlišit názorově od toho, co je hlavní proud, co se pokládá za hlavní proud.
Není tady intelektuální odvaha. Není to náhoda a není to jen dědictví totality. Protože v našich nových šesti letech nejčastější věta, kterou jsem četl a slyšel je, citát z Friedricha von Hayeka, o kterém se Antonín Liehm už zmínil, věta v tom smyslu, že to byli intelektuálové, kteří vytvořili ušlechtilé myšlenky, kteří byli příčinou největších katastrof světa.
Čili, jinými slovy, dejte si pozor na intelektuály, protože ti plodí ušlechtilé myšlenky a ty ušlechtilé myšlenky jsou nebezpečné. A to je postoj k intelektuálům. A to je brzda skutečně svobodného intelektuálního života, skutečně svobodné výměny názorů, jak by se na demokracii slušelo.
Proto já jsem rád, že pan Čulík to, co řekl, řekl, a je na nás, abychom si z toho vybrali, co je na tom pravda a o čem bychom měli přemýšlet a co bychom měli do našeho života aplikovat.
