Polemika se Štěpánem Kotrbou
Je řešením srazy neonacistů rozhánět?
Když onemocním chřipkou, nepomůže mi, když si nad postel pověsím transparenty s protichřipkovými slogany a budu skandovat "Chřipka je vůl!". Když chce společnost bojovat s neofašismem a neonacismem, měla by také postupovat poněkud sofistikovaněji, než navrhuje Š. Kotrba; zejména je třeba zaměřit se na příčiny a kořeny, ne na vnějškové projevy neonacistického hnutí.
Různé formy ideologie neonacismu v jeho moderní podobě provázejí evropské demokracie přinejmenším od konce 60. let. Nikdy a nikde v Evropě nedošlo k tomu, že by tato hnutí zvrátila nebo výrazněji narušila demokratický vývoj, ale nikde také nebyla tato ideologie dlouhodobě zcela vytěsněna z politického a názorového spektra země. Pokud existuje sociální skupina, zejména učňovská mládež a mladí nezaměstnaní, vyznačující se zvýšenou susceptibilitou k neonacistické indoktrinaci, budou existovat i neonacistická hnutí nebo politické strany; to je stav, který se v příštích 20-50 letech asi nezmění.
Česká situace je zvláštní dvěma faktory: 1. zřejmě žádný jiný stát v Evropě nemá populaci s takovou mírou latentního rasismu a xenofobie; a 2. nikde jinde není mezi policisty tak silná míra identifikace s extremistickými ideologiemi.
Domnívám se, že stíhat neonacisty za jejich veřejné projevy, rozpouštět radikální strany a hnutí a zakazovat jejich demonstrace, může být politicky populární, ale dlouhodobě to nevede k cíli. Jediným výsledkem takového úsilí bude, že radikálové se přizpůsobí novým mantinelům, budou se vyjadřovat zastřeněji, ale všem bude jasné, o co jde. Už dnes o sobě hovoří jako o "vlastencích" a nepožadují nic než "vládu zákona". Zakážou-li se administrativním zásahem neonacistická hesla jako "Čechy Čechům!" nebo "Nic než národ!", radikálové si prostě najdou jiná, se stejným obsahem.
Neonacismus je nebezpečný zejména v těch svých projevech, které se neodehrávají na veřejných shromážděních: v České republice dochází ročně k několika desítkám vážných rasově motivovaných útoků, přičemž orgány činné v trestním řízení jsou při jejich objasňování značně liknavé. To je první věc, kterou je třeba změnit: jakmile příslušníci hnutí skinheads nebo kteréholi jiného pravicového uskupení přejdou od obecných slov k činům, policie musí zakročit, a to i tehdy, když jde o "pouhé" vyhrožování. V právním státě je nepřípustné, aby jedna skupina obyvatel terorizovala druhou.
Dále by pomohlo, kdyby stát konečně začal uplatňovat účinnější politiku na podporu integrace menšin a vypracoval takový systém sociálního zabezpečení, který bude motivovat žádoucí vzorce chování. Nezmění se tím sice zásadně přitažlivost ideologie neonacismu (žádná ideologie ostatně nemá těsný vztah k realitě), ale poklesne míra společenské akceptance nositelů radikálních názorů.
Nejdůležitějším a asi vůbec nejtěžším úkolem je změnit nálady uvnitř policejního aparátu, jehož mnohé složky se intelektovým i emočním vybavením od pravicových radikálů nijak neliší; to extremistickým uskupením dodává pocitu legitimity - vždyť oni přece nedělají nic nezákonného, pouze "pomáhají" policii v boji s potenciálními pachateli trestné činnosti. Události provázející nedávné zasedání MMF/SB v Praze ukázaly, v jakém stavu místní policie skutečně je: jedenáct let amatérismu a koncepční i personální bezradnosti, kriticky nedostatečné materiální zajištění (viz omezený příděl benzínu a telefonních hovorů), chaos a nahrazování skutečných výsledků mediálními smyšlenkami, to je alarmují obraz stavu české policie v roce 2000.
Demonstrace anarchistů proti srazům skinheads nám mohou nebo nemusejí být sympatické, ale o tom, zda za deset let bude palčivým problémem české politiky nový Miroslav Sládek, se rozhoduje jinde a jinak.
