Blízký Východ
K Davidovi a Goliášovi:
Od počátku byli Izraelci a Palestinci jen objekty politické hry
V souvislosti s poznámkou k problému pana Davida a pana Goliáše bytem v pokřiveném zrcadle (BL 27.10.2000), bych chtěl uvést jednu malou pod - poznámku:
Komplikovaný zrod palestinské autonomie v devadesátých letech a snaha ustavit Palestinský stát prostřednictvím současné kamenoházečsko - bombové hysterie má do značné míry počátek ve vině Britů, kteří stranili z ekonomicko - politických důvodů v době vzniku Izraele Arabům a tehdejšímu vládci Transjordánska, dnešního Jordánského království. Současné krvavé akty mají počátek své historie v likvidaci Palestinského státu samotnými Araby.
Již v roce 1946 se objevil anglický plán, podle kterého měly být arabské části Palestiny přičleněny k novopečenému státu, k (podle tehdejší terminologie) Transjordanii. Ke konci roku 1948 zahájili Izraelci ještě před usnesením OSN jednání o osudu palestinských území s vůdcem jordánského politického uskupení Abdullou.
Izraelci vyčerpáni obranným bojem byli postaveni před tíživou alternativu. Buď se s tehdejším králem dnešního Jordánska dohodnout, nebo vést další vyčerpávající boje na pokraji sil. Díky jednáním měly boje s jordánskou Arabskou legií v dalším období převážně obranný ráz. Také v dalším průběhu války nebyly podnikány útoky proti Abdullovi. Transjordanský král se mohl vychloubat, že on byl jediný, kdo nebyl izraelskou armádou poražen. Zatajil však, že izraelská armáda na něho neútočila plnou silou. Ušetřené síly mohly být využity na egyptské a syrské linii.
Izrael se snažil najít způsob spolužití s Abdullou, přesněji řečeno s Británií, která přes nové státní útvary si chtěla podržet v oblasti určitou moc. Aby toho dosáhl, svolil Izrael nakonec v jednáních, vedených s Abdullou, aby arabské území Palestiny bylo připojeno k Transjordanii.
Když později toto připojení jordánská strana oficiálně provedla, "protestoval" Izrael navenek proti tomuto kroku, ale byl s tím dopředu smířen jako s taktickým řešením situace.
Obsazením části Palestiny Transjordanií (Jordánskem) padl plán OSN na zřízení samostatného arabského státu v Palestině. Politika izraelských vládnoucích kruhů byla podle kritiků pro Izrael děsivě krátkozraká. V parlamentu padla výtka: "Tím, že bylo upuštěno od zřízení samostatného arabského státu v druhé části Palestiny, bude posílena reakce na Středním Východě a židovský národ bude připraven o sousedství spřáteleného národa."
Pravda však je, že mladý izraelský stát se v té době bránil proti arabským útokům s vypětím všech sil.
Generální štáb izraelské armády, když už si byl jist, že Abdulláh nepodnikne žádnou akci proti Izraeli, mohl začít na podzim 1948 soustřeďovat nové síly na egyptské frontě, kde nebylo možno mluvit ani omylem o klidu zbraní.
Nad dodávkami zbraní do Izraele ze strany válečných vítězných mocností panovalo embargo (tedy včetně USA, dnešních kamarádů Izraele). V kritických okamžicích např. pomohly dodávky letecké techniky z Československa, ale to jen proto, že Stalin věřil v prosazení levicové orientace Izraele. Když tato vize se ukázala být snem, východní podpora Izraele skončila...
Tak tomu bude i nadále. Podpora kterékoli strany je především politickou a ekonomickou kalkulací. Palestinci i Izraelci jsou jen politickým materiálem. Bůh (kterýkoli) jim buď milostiv.
