Násilí, média a česká společnost:
Debata o policejní brutalitě v ČR nevznikne
Pavel Černý je právník Ekologického právního servisu v Brně. Podílel se na sepisování trestních oznámení v souvislosti s policejní brutalitou při nedávných pražských antiglobalizačních demonstracích. Tento článek vyjde také v časopise hnutí Duha "Sedmá generace" č. 9/2000.
státní moc - média - prezentace na veřejnosti a vliv na veř. mínění - role OPH - co to vypovídá o české společnosti
V únoru 1989 napsal Ludvík Vaculík v jednom ze svých fejetonů, že "strašidlo komunismu končí u nás svou více než stoletou obchůzku Evropou upřímným projevem své povahy - bitím lidí na náměstí". Masové a veřejné policejní násilí, spojené s tzv. "Palachovým týdnem" v lednu devětaosmdesátého roku, vnímal jako "pokrok ze tmy ke světlu", protože "oni vždycky někoho bili, jenže dělávali to tajně a neveřejně, bez vědomí jiných lidí nebo s jejich zkaženým vědomím." A spisovatel se v závěru fejetonu ptal: "Kde se však vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob?"
Ve světle průběhu a následků protestních akcí proti zasedání MMF a Světové banky v Praze působí tato jedenáct let stará Vaculíkova slova jako provokující, ale zároveň velmi vážná otázka po stavu "polistopadové" české společnosti. Několik desítek osob (převážně cizinců), kteří byli v souvislosti se zářijovými demonstracemi českou policií "předvedeni za účelem podání vysvětlení" totiž tvrdí, že byli policisty biti, týráni, ponižováni a že jim byla upírána četná další, zákony zaručená práva (nebo že byli svědky tohoto jednání policistů vůči jiným).
Jestliže je třeba jen část z těchto výpovědí pravdivá, znamená to, že policejní násilí ve svých nejhorších formách v průběhu polistopadových let zdaleka nevymizelo, pouze se opět ve většině případů ukrylo za zdi policejních služeben. Je-li tomu tak, měla by společnost, jež se teprve nedávno osvobodila od totalitní moci, na hrozbě policejního násilí postavené, s velikou naléhavostí požadovat vyšetření, případné potrestání zodpovědných osob.
Většina této společnosti je však s jednáním své policie spokojena, resp. požaduje, aby se proti demonstrantům příště zasáhlo ještě razantněji (např. s použitím gumových projektilů). Jinak řečeno: většina Čechů se cítí být ohrožena násilím (či pouhými protesty) v ulicích, zatímco násilí policie vůči zadrženým osobám nechápe jako problém: zprávám o něm nevěří, nebo je bagatelizuje. Jaké jsou příčiny tohoto většinového postoje?
Demonstrace: dvojí realita
Základem každého individuálního i společenského názoru na určitou událost jsou nepochybně informace, které jednotlivec či společnost má o této události k dispozici. To, co se zejména 26. a 27. září dělo v Praze, vidělo na vlastní oči možná 50 tisíc, možná o něco více lidí. Naprostá většina ostatních byla odkázána na zprostředkované informace, přičemž oním "zprostředkovatelem" byla samozřejmě z největší části česká media. Je zřejmé, jak velký byl jejich vliv nejen na informovanost, ale přímo na přesvědčení a postoje lidí: pro "normálního občana" se v Praze nestalo to, co se tam skutečně stalo, ale (pouze) to, co odvysílala televize, o čem psaly noviny, případně co se objevovalo v internetovém online zpravodajství.
Kromě novinářů se v místech demonstrací pohybovali i jiní lidé, kteří se protestů přímo neúčastnili. Pomineme-li nezávislé pozorovatele (či prostě zvědavce) - individualisty, šlo především o členy Občanských právních hlídek (OPH). OPH vznikly jako určitá reakce na zkušenosti z minulých protestních veřejných shromáždění (resp. se zásahy českých policistů při nich) a také na informace z podobných shromáždění v zahraničí (kde podobné aktivity již působí).
Smysl jejich existence by bylo možné zjednodušeně parafrázovat starou liberální otázkou - "je-li stát nočním hlídačem, kdo hlídá hlídače ?" Konkrétněji bylo cílem jejich organizátorů (brněnského Ekologického právního servisu a pražského HOSTu) v průběhu demonstrací nezávisle a bez účasti na protestních akcích monitorovat jejich průběh a případné zásahy policie proti jejich účastníkům, pokoušet se v rámci možností působit jako určitý zklidňující prvek proti násilí z obou stran a přispět k dodržování zákonného postupu vůči zadrženým osobám. Po skončení protestů pak práce OPH spočívá ve zpracovávání shromážděných materiálů a svědectví, které by mělo vyústit ve vydání co nejucelenější souhrnné zprávy o průběhu událostí, v případě důkazů o závažných porušeních zákona pak v příslušné právní kroky.
Právě v tomto posledním bodě se činnost OPH protíná s výše uvedenou "zprostředkovatelskou" úlohou medií. Je přitom zřejmé, že z mnoha různých důvodů (technické prostředky, jež mají k dispozici, odlišný poměr mezi požadavky na aktuálnost, vyváženost a "prodejnost" atd.) se nutně musel lišit jak obsah informací, shromážděných a prezentovaných médii na jedné a OPH na druhé straně, tak především jejich společenský dopad. Přesto je zarážející, k jak odlišný obraz reality OPH a media zaznamenaly - a jaký vliv mělo samozřejmě nepoměrně "působivější" podání medií na názory veřejnosti.
Shrnout ve zkratce poznatky OPH o průběhu demonstrací (zejména v "den S26" tj. 26.září) je obtížné, neboť realita, jak ji OPH viděly, byla značně pestrá. Ve zkratce se dá říci, že základním cílem demonstrantů bylo obklíčit zasedající finančníky v Kongresovém paláci, zatímco policisté se rozhodli udržet je za každou cenu v uctivé vzdálenosti. K dosažení svého cíle přitom jednotlivé skupiny demonstrantů používaly odlišné prostředky.
Převážná část demonstrací měla nenásilnou povahu - průvody, hudba, tanec a podobně. Na několika místech (Lumírova a Krokova ulice, oblast pod Nuselským mostem) došlo k potyčkám, při nichž létaly dlažební kostky a zápalné láhve (tzv. Molotovovy koktejly), na což policisté odpověděli vodními děly, granáty se slzným plynem a v některých případech i "zpětnou palbou" dlažebními kostkami. Bylo zapáleno i několik barikád. V důsledku těchto násilných střetů došlo na straně Policie i demonstrantů k několika desítkám lehčích, v některých případech středně těžkých zranění.
I zásah policie se v průběhu dne na jednotlivých místech lišil. U samotného Kongresového centra policisté "drželi své linie" a proti pokojné demonstraci nezasahovali. Rovněž při útocích dlažebními kostkami v Krokově a Lumírově policisté dokázali bez zbytečné eskalace násilí demonstranty zastavit a později z prostoru vytlačit. Poměrně tvrdé vytlačování za pomoci vodních děl, psů a slzného plynu policie v průběhu dne postupně stále častěji používala i proti pokojným demonstrantům (např. pod hotelem Corinthia).
Nejproblematičtější byl zásah pod Nuselským mostem a kolem nádraží Vyšehrad. Zde velení policie situaci příliš nezvládalo, policisté zasahovali značně chaoticky a často nesprávně (bez zákonem předepsané výzvy ve chvílích kdy nehrozilo bezprostřední nebezpečí, za použití dlažebních kostek vrhaných zpět na demonstranty). Důvodem byla mj. skutečnost, že zde proti demonstrantům užívajícím násilí zasahovali i policisté, kteří neměli odpovídající ochranné vybavení (pouze plexisklový štít a obušek).
S ohledem na uvedené skutečnosti a zahraniční zkušenosti lze souhrnně souhlasit s tvrzením že se v Praze do večerních hodin 26. září "nestalo nic, co by vybočilo z běžné normy podobných akcí ve světě" (Tomáš Pecina: Česká média hrubě překroutila demonstrace z minulého týdne, Britské listy 2.10.2000). Chování policistů v průběhu dne hodnotily OPH jako většinou profesionální a odpovídající situaci (ovšem s několika závažnými excesy, jakým bylo např. zcela bezdůvodné násilné zadržení novináře Ekolistu Jana Bouchala a jeho belgické kolegyně; rovněž v řízení a zajištění zásahů bylo možné najít několik slabých míst).
Další kapitolu v průběhu událostí tvořilo večerní rozbíjení výloh "symbolů globalizace" - provozoven McDonalds, KFC, některých automobilových prodejen a bank - na Václavském náměstí. Zůstává stále nejasné, kdo se vlastně útoků na majetek na Václavském náměstí dopouštěl. Jistě šlo především o členy radikálních anarchistických skupin; OPH však disponují několika důkazními materiály o podivných "demonstrantech" jež se podíleli na ničení výloh a pak bez problémů procházeli policejními kordóny či se přímo podíleli na zadržování demonstrantů. A v té době už padla na Prahu i na další chování policie a osudy zadržených tma...
Pohled českých médií na demonstrace, a to zejména v několika prvních dnech po 26. září, se od tohoto (byť zjednodušeného) popisu vycházejícího z poznatků OPH značně lišil. Novináři, kteří před zasedáním MMF ze všech možných, s touto událostí souvisejících témat, dávali jednoznačně největší prostor popisu příprav policie na zajištění bezpečnosti jeho průběhu (a často kritice toho, že vynaložené prostředky jsou přehnané) začali po prvním střetu demonstrantů s policií pěstovat něco, co lze označit termínem "katastrofická žurnalistika": Do éteru se rozběhly zprávy o "válce" v hlavním městě, o "zničeném" centru, večer pak o desítkách "vyrabovaných" obchodů. Televize opakovaly drastické záběry ze střetů, aniž by řekly divákům, že se všechny nepokoje odehrály na malém prostoru a o několik set metrů dál se lidé nerušeně procházeli v parcích" (Tomáš Pecina). Televizní zpravodajství ani komentáře se nesnažily o objektivní analýzu událostí, ale zaměřily se spíše na emotivní reportáže o "hrdinném boji" policistů proti cizím radikálům, kteří se - dle televizního podání - snažili především co nejvíce poničit Prahu a ublížit policistům. Všichni, kdo se jakkoliv podíleli na protestních akcích, byli prezentováni jako viníci, jako vandalové rozbíjející naše hlavní město - a podle toho s nimi také v televizním zpravodajství bylo jednáno (tedy např. bez poctivé možnosti vysvětlit a obhájit vlastní, "alternativní" pohled na průběh událostí).
V podobném duchu o demonstracích, přinejmenším v první fázi, referovaly i nejčtenější deníky. Lidové noviny psaly 27. září v pilotním článku "zuřícím boji" v Praze, Mladá fronta Dnes nadepsala svůj úvodník "V ulicích Prahy propukla válka" a v rozporu s realitou mluvila o "agresivitě asi dvou tisícovek odpůrců globalizace". Silná slova o bitvách a útocích se objevila prakticky ve všech novinách, a to většinou bez bližšího odlišení skutečně násilných i zjevně "mírumilovných" propagačních akcí.
Marně se snažila menší část novinářů informovat o tom, že násilné střety byly spíše lokální a že na bojích s policisty a ničení výloh se podílelo z více než deseti tisíc protestujících jen několik stovek osob.
Žeňte cizáky z Čech!
Je vcelku pochopitelné, že mediální obraz událostí ovlivnil názory "nezúčastněných" obyvatel na dění v Praze. Pozoruhodná je však míra, v jaké se jejich převážná část zcela ztotožnila s dominující mediální (a policejní) interpretací událostí. Poprvé od listopadové revoluce se policie těšila takřka naprosté důvěře a podpoře obyvatel. Její ministr se stal bezkonkurenčně nejpopulárnějším politikem v zemi - a se sobě vlastní politickou obratností toho využíval k populistickým výrokům a návrhům. Policisté byli v očích veřejnosti prostě "ti naši" (Vladimír Železný), obyčejní, avšak stateční chlapci, kteří zachránili Prahu před srovnáním se zemí.
Na druhé straně ve vnímání demonstrantů dominovaly pocity odporu a paušálního odsouzení, jež lze shrnout slovy vandalové, výtržníci, feťáci (či "tupá hovada", jak pravil Miroslav Macek) - a cizinci. To oni zničili naše město.
Názory, že je třeba "výjimečně uplatnit princip kolektivní viny", že "policie má právo bít zadržené, "pokud se dopustili trestného činu" nebo "pokud zastávají zavrženíhodné politické názory" případně agresivním demonstrantům rovnou "odpovědět ostrou střelbou" (opět Macek) jsou jen zdánlivě nepochopitelnou reakcí občanů, kteří před 11 lety odmítli kolektivistické (třídní) pojetí společnosti a přihlásili se k základním principům demokracie a právního státu.
Ve skutečnosti tyto názory odpovídají kulturnímu kontextu soudobé české společnosti; představují dobrou ukázku toho, jak velkou roli v této společnosti, plné pocitů nejistoty a ohrožení různými sociálními riziky, hraje baumanovský koncept dělící čáry mezi "domácími" a "cizinci".
Ještě předtím, než kterýsi z demonstrantů spáchal vržením první dlažební kostky proti policejnímu kordónu první trestný čin, dopustili se všichni ti, kteří do Prahy v souvislosti se zasedáním světových finančních institucí přijeli (a to v tomto případě- včetně finančníků) "zločinu" vpravdě kolektivního: Svou přítomností, svými prohlášeními, svými spory, tím vším mimoděk položili této společnosti otázky, na které neumí odpovědět a kterými nechce být obtěžována.
Demonstranti si však dovolili ještě něco horšího: svůj názor a přesvědčení vyjádřili velmi odhodlaným až tvrdým způsobem, bez ohledu na vlastní riziko a v některých případech také bez ohledu ke zdraví policistů a veřejný majetek. Takovéto jednání se však v zemi, v níž "mít svůj klid" je jednou z nejobecněji přijímaných ("normalizačních") hodnot, muselo nutně setkat s upřímným odporem a paušálním odsouzením.
Médii vyvolaná (a policií již předem úspěšně připravovaná - vzpomeňme na výzvy k nákupům do zásoby k a týdennímu odjezdu z Prahy) psychóza a strach z "cizích", "nebezpečných" a "zfanatizovaných" demonstrantů se na postojích české veřejnosti naplno projevily.
V takovéto atmosféře zněly zejména v prvních dnech i hlasy opatrně kritizující práci policie jako v lepším případě drzost, v horším pak jako útok na samotné základy bezpečnosti České republiky. Zprávy o policejních provokatérech, podílejících se na demolování výloh na Václavském náměstí, odsoudil jako "hovadské argumenty" nejen ministr Gross (doslova přes noc změnivší identitu z liberálního labouristy na "nejtvrdšího s tvrdých", neboť tak velela vůle lidu), ale za "drzé a nehorázné výmysly demonstrantů" je označila i mnohá média. Ministr se pak organizátory OPH nepokrytě pokusil zastrašit hrozbou trestních stíhání pro pomluvu. Není divu, že i z řad veřejnosti se ozvalo mnoho hlasů v podobném duchu.
Postupně se ovšem hlavním tématem další činnosti OPH, stejně jako základním obsahem sporu o interpretaci pražských událostí, stal narůstající počet zpráv o policejním násilí a překračování zákona. Výpovědi zadržených, kteří byli vesměs propuštěni po jednom až třech dnech, strávených na policejních stanicích (v případě cizinců dále v zařízeních cizinecké policie), často obsahují opakující se a s velikou pravděpodobností na sobě nezávislá v svědectví, podle nichž postupovali někteří policisté s neobyčejnou brutalitou, a to zejména vůči cizincům.
Surové bití, často i spoutaných osob, nadávky, ponižování, odpírání spánku, jídla a vody, to byly běžné praktiky, které policisté vůči zadrženým podle těchto svědectví používali. K tomu je nutné dodat, že velké množství osob bylo ve večerních hodinách 26. a pak 27. září pravděpodobně zadrženo bez jakéhokoli zákonem předpokládaného důvodu; že zadrženým nebylo umožněno kontaktovat blízké osoby a právní pomoc; že byli v rozporu se zákonem fotografováni a byly jim snímány otisky prstů; že byli v mnoha případech nuceni podepisovat prohlášení, jimž nerozuměli, bez zajištění tlumočníka; že některým byl podle jejich tvrzení nezákonně ničen osobní majetek; a že policisté na služebnách v drtivé většině případů nebyli v rozporu se zákonem označeni identifikačními čísly.
Oficiální představitelé v čele s premiérem Zemanem a ministrem Grossem podobná tvrzení opakovaně odmítli a naznačili, že jde o cílenou diskreditaci české policie, řízenou pravděpodobně ze zahraničí (že by opět přicházela doba "štvavých kampaní ideodiverzních centrál"?). O výpovědi zadržených a výsledky práce OPH se nicméně zajímají nejen zahraniční média, ale i instituce typu londýnského centra Amnesty International či Human Rights Watch. Na základě několika již podaných trestních oznámení se jimi zabývá i Inspekce ministra vnitra (OPH navrhují zřízení na ministerstvu nezávislé instituce, kontrolující postup vyšetřování). O výsledcích těchto šetření i o celkových výstupech práce OPH bude jistě podrobněji informovat i Sedmá generace
Otázkou zůstává, zda by případné přesvědčivé prokázání pravdivosti obvinění, vznesených vůči policistům, změnilo výše popsaný většinový názor české veřejnosti na průběh zářijových protestů, resp. její pohled na činnost policie. Došli by lidé k závěru, že bití a další nezákonnosti ze strany policistů jsou závažnějším společenským zlem, než jakkoli závažné škody na veřejném majetku? Zastávalo by v takovém případě větší množství občanů názor, že v zájmu veřejného bezpečí je třeba nejen vybavit policii dostatečnými technickými prostředky a pravomocemi ke zvládání agresivních násilníků, ale také podrobit ji nezávislé veřejné kontrole?
Odpověď na tyto otázky, byť prozatím hypotetická, určitě mj. ovlivní hodnocení významu a užitečnosti OPH. Je přitom možné najít argumenty pro obě možné varianty. Např. Tomáš Pecina vyjádřil v Britských listech názor, že události spojené se zasedáním MMF a zásahem policie proti demonstrantům povedou k veřejné debatě o tématech, jež byla prozatím v české společnosti okrajová - o právech menšin (a to i názorových), o občanské kontrole represivních orgánů, či dokonce o důsledcích činnosti globálních finančních institucí. "Optimistický" pohled částečně podporuje i samotný fakt, že OPH nebylo jejich působení znemožněno a že představitelé policejních orgánů byli a stále jsou ochotni s jejich organizátory jednat (ačkoliv jiní představitelé státní moci jim nadávají a ostouzejí je).
Proti tomuto očekávání svědčí především to, že po opadnutí výše popsané mediální i celospolečenské vlny zájmu o násilnou část demonstrací převládá u většiny českých občanů naprostý nezájem o prošetření chování české policie. Zároveň je mnoha českými politiky i některými publicisty neustále podporován obraz policie jako instituce, jež přes všechny případné dílčí chyby se ctí obstála v náročné zkoušce, a jež i do budoucnosti představuje jedinou záruku ochrany mj. před narůstajícím ohrožením ze strany "extremistů" (pročež je také potřeba posílit její pravomoci a omezit svobodu shromažďování). Jakýkoli přehnaný optimismus konečně brzdí i nedávná studie londýnského ústředí organizace Amnesty International, podle níž různé formy mučení používá policie více či méně systematicky ve více než dvou třetinách zemí světa (bez podstatnějšího odporu veřejnosti).
Lidé, kteří považují jakékoli násilí na bezbranném člověku za nepřípustné a barbarské, a kteří se domnívají, že po zkušenostech 20. století je třeba zvláštní citlivosti vůči násilnostem páchaným orgány státní moci, se však nemusí příliš vázat na to, zda je pravděpodobnější. "pesimistická" nebo "optimistická" z uvedených variant. Mohou se inspirovat třeba slovy Jana Patočky o tom, že státy, které se podpisem mezinárodních paktů o lidských právech veřejně zavázaly tato práva dodržovat, se tím zároveň "podřídily suverenitě mravního citu a uznaly nad sebou cosi nepodmíněného, co je pro ně závazné".
S tímto vědomím se pak lze snažit přispět k tomu, aby lidská důstojnost a svoboda nebyly státní mocí potlačovány a znásilňovány nejen ve jménu abstraktních ideologických projektů, ale ani na základě pokryteckých a realitě neodpovídajících tvrzení o ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Jedna bohužel nepříliš známá česká filozofka ve své knize o původu a významu myšlenky lidských práv napsala, že odpovědnost spojenou se svobodou, kterou lidská práva garantují, člověk "splňuje nejvyšší měrou tehdy, když jedná u vědomí osobního rizika proti mocným, aby se zastal slabých". ( B. Komárková: Původ a význam lidských práv. Praha, SPN, 1990, str. 220.)
Když vzduchem létají dlažební kostky (navíc mířící na mnohdy nedostatečně chráněné policisty) není snadné jednoznačně posoudit, kdo je mocný a kdo slabý. Na policejní služebně již odpověď není příliš složitá.
Poznámka TP: Samostatnou kapitolou a trochu nečekanou dohrou zasedání MMF/SB je to, co nyní předvádějí česká mainstreamová média. Protože se svým zpravodajství vesměs přidala na stranu policie proti "vetřelcům" a tím se kompromitovala, není pro ně snadné přinášet zprávy o důkazech policejní brutality. Musejí teď pokud možno věrohodně nasimulovat "překvapení": naposledy se takto blýskly Lidové noviny, když přetiskly z Týdne fotografii policejního násilníka identifikovaného díky fotografiím OPH - bohdá se dočkáme i toho, že noviny nebo televize "objeví" 
