Městopis : 50 autorů, povídek, měst (Svědectví o české literatuře roku
2000)
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000. 289 str.
Ediční záměr a příprava Markéta Kořená a Tomáš Zahradníček
K recenzi poskytl: KOSMAS.CZ
Zkuste vyjmenovat padesát současných českých prozaiků! Málokdo z nás asi dojde
k páté desítce. V knize Městopis je zastoupeno těchto padesát autorů: Josef
Škvorecký, Viktor Fischl, Ivan Kraus, Marie Kubátová, Věra Stiborová, Leon Berger,
Antonín Bajaja, Jaroslav Kuťák, Zdeněk Rosenbaum, Karel Hvížďala, Milena Brůhová,
Pavel Novotný, Pavel Brycz, Nataša Tanská, Vladimír Vondra, Ladislav Verecký,
Pavel Hejcman, Jaroslav Vejvoda, Alžběta Šerberová, Rudolf Merkner, Oldřich
Šuleř, Vladimír Páral, Miloš Doležal, Jaroslav Velinský, Ivan Kříž, Břetislav
Hodek, Jan Šmíd, Jaroslav Veis, Petr Kovařík, Alexandr Kliment, Ludvík Vaculík,
Gustav Krch, Vladimír Preclík, Stanislav Reiniš, Jan Jandourek, Miloslav Švandrlík,
Jiří Just, Milan Uhde, Jiří Suchý, Ludmila Klukanová, Miroslav Hule, Richard
Sobotka, Alexandra Berková, Eva Kačírková, Jitka Henryková, Robert Blanda, Jiří
Gambrinus Havlíček, Viktor Šlajchrt, Milan Andrássy, František Listopad.
Redakce Lidových novin výše uvedené spisovatele vyzvala, aby dodali původní
povídku o českém městě. Přes léto Lidovky denně povídky otiskovaly a na podzim
jsme se dočkali souborného, knižního vydání s názvem Městopis. Přestože slovo
městopis nevypadá cize nebo neústrojně, neobsahuje ho žádný český slovník,
není ve Slovníku neologizmů a dokonce ani v Českém národním korpusu (což je
elektronický soubor textů se sto miliony slovních výskytů). Editoři vysvětlili
pojmenování knihy takto: "Cestopisy ze všech koutů světa se ve sféře last
minute mohou zdát poněkud pasé, ale co takový tuzemský městopis! Kolikrát
za život má člověk příležitost, aby si prohlédl nějaké město v doprovodu slavného
rodáka...?" Sice ne všichni autoři psali o svém rodném městě, to ale edičnímu
nápadu neubírá na půvabu. Antologie Městopis je pestrá, netradiční, obsáhlá
a především tím, co si nese v podtitulu - svědectvím o české literatuře roku
2000. Za to editorům Markétě Kořené a Tomášovi Zahradníčkovi třikrát sláva.
I za to, že před každou povídkou je fotografie autora a krátký medailon o něm.
Jinak mám k editorům několik drobných připomínek. Např. mi není jasné, podle
jakého klíče vybírali autory či jakým způsobem povídky řadili; ediční poznámku
ani úvod Městopis totiž nemá. Možná nejsem sama, koho by to zajímalo. Dále:
proč lákají na zadní straně knihy "Kdo by si nechtěl zajet do Náchoda v
doprovodu Josefa Škvoreckého?", když u Škvoreckého povídky je uvedeno,
že si z českých měst vybral Jihlavu? Překontrolovat město u Škvoreckého si měli
tím spíš, že jeho povídka Cesta za Svatým Grálem byla vybrána jako incipit,
tedy byla zařazena do souboru na exponované první místo.
Hledajíc ve slovnících městopis, našla jsem v Příručním slovníku jazyka
českého zajímavou definici slova město: " nakupení velkého počtu
domů obytných a veřejných budov, uspořádaných v ulice, jejichž obyvatelé tvoří
kulturní a sociální jednotku." O kterých uspořádaných nakupeních s jednotkou
se v Městopisu dočtete? O Jihlavě, Hradci Králové, Ostravě, Vrchlabí, Písku,
Roudnici nad Labem, Zlíně, Pardubicích, Benešově, Chrudimi, Pelhřimově, Kladně,
Praze, Dobříši, Litomyšli, Děčíně, Přerově, Táboru, Mostě, Jihlavě, Valašském
Meziříčí, Mariánských Lázních, Humpolci, Ústí nad Labem, Žďáru nad Sázavou,
Českých Budějovicích, Chebu, Strakonicích, Litoměřicích, Turnově, Uherském Hradišti,
Mělníku, Hořicích v Podkrkonoších, Rakovníku, Olomouci, Kutné Hoře, Jičíně,
Brně, Plzni, Třebíči, Třeboni, Rožnově pod Radhoštěm, Teplicích, Praze, Karlových
Varech, Letohradu, Havlíčkově Brodě, Vejprtech, Opavě - uváděno ve stejném pořadí
jako jména zastoupených autorů, s výjimkou posledního F. Listopada, jehož povídka
Z města do města /Město snů/ zachycuje několik měst jeho života.
Nyní je objasněno "Městopis : 50 autorů a 50 měst". A co těch 50
povídek? Předseda Obce českých spisovatelů Antonín Jelínek řekl: "Tato
kniha je dobrá a v několika povídkách výborná." (LN, 2. 10. 2000, s. 23).
Je samozřejmé, že v tak velkém reservoiru textů je kvalita rozdílná. Osobně
bych knihu hodnotila jako výbornou a v několika povídkách skvělou. (Což nemusí
nutně znamenat, že se s A. Jenínkem lišíme v hodnocení knihy - třeba se lišíme
v užívání hodnotících adjektiv).
Co se děje v českých městech roku 2000? Vzpomíná se na uplynulá léta, zkoumají
se rozličné záhyby lidské duše, řeší detektivní i vědeckofantastické záhady,
občas zavane nadpřirozeno. Také se využívá internet a poměrně hodně se cestuje.
Vystupuje tu učitel, myslivec, terorista, prezident, právník, sochař, kriminální
živel, spisovatel, transvestita, modelka, Švanda s Vocílkou, Máchova Lori...
Jaký je jazyk (post)moderní umělecké prózy? Tak třeba "Podělanej účes,
něco tak vratkýho mi mohla nafoukat jen ta plochá čůza." (Gustav Krch:
Maminka neblázní). Nebo taky "To se událo na den sv. Viktorina, hrozně
zamordovaného, L. P. 1346. V den, kdy do předem prohrané bitvy nastoupil český
král Jan Lucemburský, protože nechtěl porušit svůj rytířský slib pomoci francouzskému
králi, který mimochodem právě z bojiště prchal." (Jan Šmíd: "To bys
nepochopil").
Podělím se s vámi i o jedno originální přirovnání, které se objevilo v Návratu
s odbočkami od Ivana Krause. Protagonista povídky vzpomíná na Ostravu, vzpomínky
se mu odvíjejí před očima jako film. Ten se na moment zacuká a k popsání délky
"výpadku" filmu použil vypravěč větu: "Je to jen chvilka, kratičká
jako zdejší dialekt."
Říká vám něco jméno Pavel Brycz? Možná ano, loni Brycz dostal za povídkovou
knihu Jsem město Cenu Jiřího Ortena. Až budete listovat Městopisem, jeho povídku
Den svatební, muž a bláznivá duše jeho rozhodně nepřeskakujte. Nevynechejte
ani Miloše Doležala, resp. jeho povídku Původu jednoho. Je opravdu umně zhotovená.
Uspokojí vás sevřená kompozice, rozesměje dětský pohled na svět a vychutnáte
si obraznost (vypravěči připomínají humpolecké Horní a Dolní náměstí na kopci
laloky plic). Žena této sezony je od Ludvíka Vaculíka, jehož jméno vám něco
říká dozajista. Třeba vám ale po přečtení jeho povídky o vztahu učitele a studentky
bude říkat ještě něco jiného. Povídek, na které by se dalo kladně poukazovat
je v Městopisu opravdu kvantum. Slabotina je výjimka, ale je - i ta ukazuje
českou literaturu posledního roku tisíciletí - chcete-li se zasmát, vyhledejte
si povídku Den rekordů a kuriozit /Pelhřimov/ od Mileny Brůhové. Děj by se dal
převyprávět takto: Dva mladíci se rozhodnou unést dceru policisty, aby ji jeden
z nich mohl znásilnit. Dívku odvážejí autem na odlehlé místo, ta dostane po
cestě strach, chytí nenápadně za ruku toho méně zlého mladíka a pokouší se "pravidelnými
stisky" vyslat v morseovce "P-o-m-o-z m-i." To jí není nic platné,
avšak ve správnou chvíli se vynoří otec-policista a nejen že dceru zachrání,
ale také zajistí odcizenou felicii, "což vůbec neměl v popisu práce."
I vás se jistě ve škole ptali, jakou funkci má krásná literatura. Možná, že
jste naučeně vychrlili: estetickou, poznávací, výchovnou.... Zamysleli jste
se ale někdy upřímně nad tím, k čemu ta beletrie je? Proč čtete vy? V jedné
diskusi na toto téma na akademické půdě jsem slyšela neakademickou odpověď od
učitele středního věku. On čte proto, že mu literatura umožní vhled do psychiky
jiných lidí. Jak jinak by se mohl dozvědět, co cítí lisovač ve sběrně starého
papíru nebo matka, které zemřelo dítě? Chcete-li nahlédnout do duše bezdomovce
těsně před smrtí, přečtěte si v Městopisu Vodoměrku od Miroslava Huleho.
Celkové hodnocení: Městopis je kniha, která rozhodně stojí za
přečtení.
Odkaz na knihu (KOSMAS.CZ): Městopis