Česká republika: cesta vlakem plná problémů

Úplatky vojákům a schovávání se na záchodě během šestihodinové cesty, která trvala věčně

Tento článek vyšel 29. 10. v turistické příloze deníku Los Angeles Times.

Kathleeniny hluboké modré oči byly znepokojeny, ale nikoliv šedivou oblohou a studeným deštěm, který bil do oken našeho vlaku. Podívala se na mne, svého manžela, a zašeptala: Myslíš, že v těchhle zemích ještě vyhazují lidi za jízdy z vlaku?"

Cestovali jsme mezi dvěma městy v zemích bývalého Varšavského paktu: z Prahy v České republice do Bratislavy, hlavního města Slovenska. Bylo to v roce 1997, nikoliv v roce 1977, takže to nemělo být znepokojující, že jsme na druhé straně bývalé železné opony Ale byla to naše první cesta do východní Evropy a - teď přijde to nejdůležitější - neměli jsme platné jízdenky.

Nebyli jsme černí pasažéři, jen turisti, kteří byli příliš samostatní při plánování své cesty. Zdálo se, že jde o maličkost, drobný problém, kterému často čelí samostatní turisté, kteří se vyhýbají bezpečí organizovaných túr. Předchozího dne odnesla naše hotelová recepční v Praze naše železniční permanentní jízdenky na nádraží Holešovice a vrátila se s oficiálně vyhlížejícími místenkami. Zdálo se, že je všechno v pořádku.

Ale během naší šestihodinové cesty do Bratislavy jsme se, Kathleen i já, octli uprostřed naší Neuskutečnitelné mise, museli jsme se vyhýbat nepříjemně vyhlížejícímu průvodčímu, schovávat se na záchodě a nakonec jsme byli eskortováni slovenskými vojáky bůhvíkam.

Naše dobrodružství začalo 30 minut poté, co jsme vyjeli z Prahy, když průvodčí vlaku EuroCity pomalu kontroloval naše jízdenky. Jeho systematické zkoumání odhalilo nedostatek. Naše permanentní jízdenky nebyly opatřeny železničním razítkem.

Nikdy předtím jsme nepoužili železniční permanentky. Domívali jsme se, že předem zakoupená dlouhodobá železniční permanentka a místenky, které nám obstarala recepční z hotelu, musejí stačit, a tak jsme šli rovnou na nástupiště a nezašli jsme předtím do nádražní pokladny, kde měli to všedůležité razítko.

Průvodčí hovořil směsicí němčiny, francouzštiny a několika anglických vět a důrazně nám vysvětloval, že všechny železniční permanentky musejí být orazítkovány. Měl tmavé oči, které se na nás dívaly zpoza opony hustého obočí a vypadal jako typický komunistický byrokrat, který stále používá zvyklosti z minulosti. Poučka z kapitalismu - že má zákazník vždycky pravdu - zcela zjevně tady neplatila.

"Ale museli bychom vystoupit z vlaku, abychom si mohli jízdenky nechat orazítkovat," řekla Kathleen. Dodal jsem, že vlak zastavuje vždycky jen na dvě minuty a to nestačí, abychom vyběhli do nádražní budovy, získali razítko a zase nastoupili. Další vlak, pomalá lokálka, jela až za několik hodin. Ale průvodčí pokrčil rameny a odešel.

Náhle začal rychlík brzdit před stanicí. Vzal jsem Kathleen za ruku. "Schovej se během zastávky na záchodě," zašeptal jsem. Vznikal plán.

Rozdělili jsme se a zamkli jsme se každý na jednom záchodě. Slyšel jsem, jak z vlaku vystupují cestující. Někdo hlučně zaklepal na mé dveře. Byl to průvodčí? Opřel jsem se o dveře pro případ, že by zástrčka nestačila.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, se vlak zase dal do pohybu. Když jsem otevřel dveře, na záchod vešel kolem mne rozčilený cestující.

Sedl jsem si na své místo do kupé, ale Kathleen tam zatím nebyla. Vlak jel už plnou rychlostí, když opatrně pootevřela dveře svého záchodu a když neviděla průvodčího, spěšně se vrátila na své místo.

Další stanice bylo Brno, poslední stanice, než vlak opustil Českou republiku a vjel na slovenské území. Posádka vlaku se měla změnit a také, jak jsme doufali, i naše situace.

"Ještě jednu stanici a vyhráli jsme," řekla Kathleen.

Její optimismus se rozložil, když se znovu objevil průvodčí. "Necháme si to orazítkovat v Brně," slíbil jsem tentokrát. "Je to daleko větší stanice než Havlíčkův Brod."

Průvodčí byl na okamžik poražen a odešel.

"Dobře," řekla Kathleen. "Ale jak se dostaneme přes Brno? Tohohle chlapa už neobalamutíme."

Lehce, řekl jsem jí. Plán pozměníme. Kathleen zůstane sedět na místě a já budu předstírat, že s ostatními cestujícími vystupuji. Na poslední chvíli se schovám na záchodě. Jestliže se objeví průvodčí, Kathleen mu řekne, že jsem na nádraží. Jestliže to vydržíme, než se vlak zase rozjede, nový průvodčí bude mít dvě možnosti: buď nás ve vlaku nechat anebo nás vyhodit za jízdy.

"No," řekla Kathleen, "co když zatáhne za záchrannou brzdu, zastaví vlak a vyhodí nás uprostřed polí?"

Má reakce: "Žádný plán není dokonalý."

Nevím, co bylo ubožejší, náš zoufalý plán anebo to, že fungoval. Když jsem se po zastávce v Brně vrátil zase na své místo, vlak ujel asi 50 kilometrů k Břeclavi, kde čekala slovenská posádka.

Ale než jsme tam dorazili, objevil se průvodčí. Řekl jsem mu, že jsem během krátké zastávky nikoho na nádraží nenalezl, kdo by nám naše jízdenky orazítkoval. Zlobil se. Ale když vlak zpomalil před zastávkou v Břeclavi, jen si vzal svou tašku a odešel. Vítězství, pomyslili jsme si.

"Problém," řekla Kathleen.

Na nástupišti v Břeclavi ukázal průvodčí na naše okno a živě při tom hovořil s dvěma slovenskými vojáky ve fádních vlněných uniformách. Oba měli čepici s rudou hvězdou, znakem, že Slovensko zůstává jednou z nejvíce socialistických zemí z bývalého východního bloku.

Jen několik minut po odjezdu z Břeclavi se objevil nový průvodčí za doprovodu vojáků a chtěl naše jízdenky. "Příště pojedeme se zájezdem?" zeptala se Kathleen tiše. Slovenský průvodčí zaujal nový přístup. Naše česká permanentní jízdenka neplatí na Slovensku, tvrdil, protože se obě země rozdělily. Chtěl ekvivalent 48 dolarů jízdného do Bratislavy.

Neměli jsme slovenské koruny a průvodčí odmítl přijmout české koruny. Vojáci mi dali najevo gesty, abych se postavil. Průvodčí nás odvedl do jídelního vozu, kde se prý dalo platit úvěrovými kartami.

Pochodoval jsem mezi vojáky a průvodčím do jídelního vozu. Kathleen se mi brzo objevila po boku. "Chci vidět, jak tohle skončí," řekla.

Došli jsme do jídelního vozu a zjistili jsme, že je prázdný. Nebyl tam číšník, nebyl tam stroj na úvěrové karty.

Učinil jsem snad nejinteligentnější manévr za celý den. Otevřel jsem peněženku, vytáhl dvacetidolarovou bankovku a zeptal jsem se: "Vyhovovalo by to v hotovosti?"

Průvodčí si dal bankovku do kapsy. Kathleen, a to nebyl zrovna nejinteligentnější manévr za celý den, ho požádala o stvrzenku. Průvodčí předstíral, že neslyší.

"Ale to je úpla..." řekla Kathlen než jsem ji chytil a zabránil jsem jí, aby větu dokončila. Druhého dne, po přenocování v Bratislavě, jsme nastoupili na loď do Budapešti, ale Kathleen neztratila smysl pro humor. Věděla, že jsem lístky na loď koupil v Kalifornii, a tak navrhla, abychom si vzali záchranné vesty, "pro případ, že v těchto zemích házejí lidi přes palubu.

Předal jsem jí lístky na loď. Byly plné nejrůznějších razítek - černých, červených, modrých, kulatých, hranatých. Správa bratislavského přístavu vyšla velmi vstříc Američanvi, který "sbírá pro přátele doma oficiálně vyhlížející zahraniční razítka".