Neznalost žánru neomlouvá
Více než půl roku se snažím o osvětu, co se týče kultury diskuse. A žurnalistický "úhor" se ne a ne změnit v "novinu" či "osetek" - (viz Jiráskovo U nás) - spíše se rodí rovnou "zeměžluč".
Docela nedávno se zostudili nejméně dva dopisovatelé Literárních novin, když nerozpoznali (v kurzívě Pavla Kohouta "My blbečkové" a přecházejících) fejeton a začali ho analyzovat jako historickou studii. Zvedlo mne to ze židle a zaslal jsem do redakce obdobně stylizovaný (nejsem ovšem věhlasný literát), níže reprodukovaný ohlas
My opravdu staré struktury
Tak nám to zase prochází. Do trika opětovně dostávají ti "poťouchlí" intelektuálové, co inspirovali rebelie prý pro nějaké světlé zítřky u víře, že to mají v popisu práce. Takže jaksi ani není prostor, tím méně potřeba se nějak šťourat ve starých osvědčených dobrých pořádcích z dob před těmi rebeliemi. V Lize proti bolševismu a Vlajce jsme přesně věděli co a jak. Ubozí pisálkové jako Swift, Dickens, London (Železná pata) či jen Arbes (ve Štrajchpudlících) si jen bohapustě vymýšleli. Na jejich soucit a na otázku "Kdy bude líp?" dávno prozíravě odpovědělo Rádio Jerevan: "Už bylo!". Na nešťastně položené otázky jsou dávno připravené odpovědi, které se dají tak snadno modernizovat. Když si lid (nic to, že jde o "třetí svět"!) stěžuje, že nemá chleba, jistě se současná Maria Antoineta podiví, proč si neobjedná pizzu po Internetu.
Ale teď vážně: Odezva Jakuba Polákovi (LitN 43) na fejeton Pavla Kohouta (LitN 41/2000 dne 4. října) "My blbečci"- lidé zvláštního ražení svědčí, že tradovaná vtipnost českého národa (a povědomí o licencích žánru) nejsou tak vysoké, jak se traduje. A platí to i o současně otištěné polemice Hany Librové "Kdo není bezbranný?". Nebo byla Kohoutova persifláž příliš subtilní a jeho plášť tu byl zase jednou dříve než vítr.
Podobně málo duchaplná je i
z pera Jiřího Jírovce. Uniklo mu, že Žák nepsal poučný článek o americkém volebním systému (nepřímý, většinový) ani o volební taktikách a zákulisních manévrech. Postavil zajímavě do kontrastu způsoby práce novinářů, zejména v televizních debatách. To Jírovec přehlédl, takže "druhou část článku" prostě ignoroval. Ať je zen-buddhismus jakkoliv populární, tleskání jednou rukou nemůže být úspěšné.
Vzhledem k tomu, že Britské listy věnují vývoji v televizi, čekal bych, že Žákův komentář bude uveden právě do tohoto kontextu. Zařazení do rubriky "Spojené státy je pak i nedorozumění na straně redakce.
Umění diskuse na nás nesestoupí shůry. Musíme se mu naučit - a rozeznávání žánru je při tom nesmírně důležité.
