Miroslav Mareš, mezinárodní problémy a přejednoduchá česká politická scéna
Jan Čulík
Včera jsme v Britských listech publikovali článek Miroslava Mareše, předsedy Rady České televize, "Globalizace, intelektuálové a levicový extremismus", který vyšel v brněnském časopise Proglas a v němž autor reaguje na nedávné protiglobalizační demonstrace v Praze.
Článek je nepřesným a černobílým, ideologickým zjednodušením dosti složitých problémů, jimiž se v současné době - většinou rozumně a dost neideologicky - potýká svět a s nimiž - přiznejme si - si lidé v různých zemích světa moc nevědí rady.
Vracím se k Marešově článku nerad, protože představuje ve zhuštěné esenci snad všechny nešvary, na které se od počátku své existence snaží Britské listy poukazovat. Hrubě zjednodušující a zavádějící - až policejně paranoidní - ideologické soudy pronáší ještě jedenáct let po antikomunistické revoluci, kdy by člověk doufal, že snad už v ČR vznikne pluralitní společnost, univerzitní pracovník a držitel dosti významné funkce - předseda Rady České televize, který by měl v této své funkci dohlížet především na kritickou nestrannost a pluralitu vysílání této významné veřejnoprávní instituce. Může toho být autor takto jednoduchého článku schopen?
Marešův článek je zhuštěním klausovské ideologie. Stejně, jak to činívá Václav Klaus, i Miroslav Mareš se snaží natáhnout složité mezinárodní problémy na prajednoduché kopyto domácího stranickopolitického zápolení. Výsledek je tragikomický.
Mareš nechápe: V Praze proběhly dva mimoběžné diskursy
Ať už zastáváme na všechno to, co se v Praze událo koncem září letošního roku při příležitosti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, jakýkoliv názor, snad bychom ze měli shodnout na jedné věci: v Praze proběhly dva mimoběžné diskursy, které se navzájem nesetkaly.
To, že se konalo letos na podzim zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky zrovna v Praze, znamenalo, že dočasně, na pár dní, se do Prahy přenesl mezinárodní spor mezi MMF a Světovou bankou na jedné straně a jejími četnými, velmi rozličnými odpůrci (mezi něž jistě patří i mnozí naivní, ano, i extrémně levicoví idealisté, avšak značná část kritiků a účastníků diskuse o efektivnosti politiky MMF a Světové banky zdaleka nejsou jen tzv. "levičáci"). Praha, která se tohoto sporu předtím ani potom vůbec neúčastnila a zůstal pro ni neviditelný a nesrozumitelný, ho prostřednictvím médií začala vnímat sebestředně a zjednodušeně jako heroický boj české policie a cizích vetřelců, narkomanů a násilníků, kteří se z nesmyslných iracionálních důvodů rozhodli "zničit naše krásné hlavní město". Vliv tohoto sporu na českou politickou scénu byl komický.
Jak sebestředný a nechápající byl postoj českého domácího obyvatelstva, kterému hověl médii vytvořený nacionalistický mýtus o cizích násilnících a hrdinné "naší" policii, jsem si uvědomil, když jsme seděli minulý týden v jedné glasgowské restauraci se spisovatelkou Ivou Pekárkovou. Ta také v konverzaci nedokázala projevovat od politických událostí nezávislý, kritický odstup. Uvedla, že byla naprosto uražena, když viděla v září v Praze skupinu jakýchsi italských demonstrantů, kteří v ulicích skandovali heslo "Revoluce". Agumentovala, že Češi přece mají komunismus ještě v živé paměti a že bylo od "cizinců" netaktní, že si dovolili (teprve jedenáct let po jeho pádu! pozn. JČ) skandovat slovo, které komunismus mohlo připomínat. (Zajímavé bylo i to, že tímto výrokem Pekárková vůbec nechápala, že v ČR mohou existovat třeba i občané, kterým může být "levicové přesvědčení" sympatické. Co Čech, to pro ni byl pravičák, podobně jako Václav Klaus se po prvním kole nynějších senátních voleb vyjádřil výrokem, který pobavil (cituji po paměti), že "národ je zděšen, jak velkou volební podporu dostali komunisté". (Kdo ty komunisty tak silně volil, když ne "národ"?)
Skutečnost je ovšem jiná, a obávám se, že pro českého občana docela brutální. O ČR se nikdo nezajímá. Diskurs MMF a Světové banky a demonstrantů na jedné straně a diskurs domácího českého obyvatelstva na druhé straně, byl mimoběžný, protože český občan nebyl schopen vnímat nic jiného než domácí českou politickou realitu a zahraniční delegáti a demonstranti zase nebyli schopni vnímat než mezinárodní politickou realitu.
Česká republika je v mezinárodním kontextu bohužel nezajímavou kulturní i politickou enklávou - protože je malá, je kdesi na Divokém východě, nikdo o ní nic neví. Pro dnešní světový diskurs je určující angličtina a anglosaská kultura - ať už je to dobře nebo špatně, ať je to férové nebo neférové, je to fakt. (Jedna česká literární historička vydala nedávno v jednom britském univerzitním nakladatelství v angličtině studii o Karlu Čapkovi. Prodalo se jí - sto padesát výtisků...) Demonstranty ani delegáty MMF a SB kulturní a politický kontext české zemičky nezajímal, neznali ho. Jediným cílem demonstrantů bylo úspěšně realizovat další kapitolu v jejich kontroverzi týkající se MMF a SB, a to tím, že jejich zasedání zpochybní - tak, že se do světových sdělovacích prostředků dostanou informace o protestech proti zasedání. A tyto informace by se to světových médií zřejmě vůbec nedostaly, kdyby nedošlo k určité - dost kašírované - míře násilí; rozbití asi deseti výkladních skříní, zapalování billboardů a házení dlažebními kostkami a několika Molotovovými koktejly. Interpretuje-li Miroslav Mareš to, co se stalo v září v Praze, v rámci české politiky, je to myslím mylná interpretace.
Marešův jazyk: komunistický týdeník Tribuna; komunistický vylučovací princip
Britské listy opakovaně analyzovaly způsob vyjadřování Václava Klause, v němž dodnes zůstaly hojné obraty z dřevěné marxistické ideologie.
Zřejmě pod vlivem mistra podléhá tomuto žargónu stoprocentně i Miroslav Mareš. Jeho článek je psán tak intenzivní ideologickou řečí, na jakou by mohl být hrdý i normalizační ideologický týdeník Tribuna Komunistické strany Československa ze sedmdesátých let.
Osoby, které dodnes používají komunistického žargonu, obyčejně obrátily ve svém vyjadřování znaménka: tam, kde totalitní režim útočil na "kapitalisty", kritizují tito lidé dnes "komunisty". Jenže u Mareše neproběhlo ani to! Některé jeho formulace jsou jako přímo vytržené z ideologických publikací někdejší KSČ. Viz například hned v úvodu:
Násilné události, spojené s protestními demonstracemi v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, narušily snahy některých českých "humanistických" intelektuálů vytvořit z tzv. "diskuse o globalizaci" širokou základnu pro prezentaci svých názorů a prosazování svých mocensko-politických cílů a zájmů.
Jsem si docela jist, že kdyby Miroslav Mareš zašel do knihovny a zalistoval si tam zažloutlými stránkami Tribuny tak z roku 1969 - 1970, tuto svou větu tam skoro určitě najde - nebude se tam sice asi psát o globalizaci a o SB a MMF, ale třeba o vystoupeních "některých českých ´humanistických´ intelektuálů" při demonstracích v souvislosti s upálením a pohřbem Jana Palacha.
Mareš byl v době pádu komunismu teprve v období dospívání. Jak je možné, že člověk, který totalitní komunistický režim tedy už vlastně nepoznal, dokáže ještě dlouho po jeho pádu tak autenticky využívat ve svém vyjadřování totalitní komunistický žargon? Znepokojivě to svědčí o tom, že některé civilizační a kulturní zvyklosti mají v českém prostředí i jedenáct let po pádu komunismu skutečně houževnatý život.
Všude jsou spiklenci
Jiří Pehe a Jiřina Šiklová se pokusili k antiglobalizačním demonstracím učinit v tisku pár poznámek. Je přesvědčivé vytvářet z toho policejním způsobem umělé struktury dalekosáhlých politických spiknutí? Přesně tímto způsobem budovalo za komunismu Rudé právo představy o tom, jak západní kapitalisté "zuří" a intenzivně plánují likvidaci "světa reálného socialismu. Ve skutečnosti se západní svět o sovětský blok v podstatě vůbec nezajímal.
Ekologismus -"extrémně levicové politické přesvědčení"
V neděli večer jsem viděl v televizi BBC kvalitní padesátiminutovou monotematickou reportáž v pravidelném publicistickém pořadu Panorama, která se zabývala širšími souvislosti rozsáhlých a drastických povodní, které v posledních třech týdnech postihly velké části Anglie. Film podrobně ukázal, jak většina postižených oblastí byla na případné povodně relativně dobře připravena - na jednom místě byl například před nedávno vybudován velký povodňový rezervoár, do něhož se v případě nutnosti měla nechat téci přebytečná voda z rozvodněné místní řeky. Jinde byly právě úspěšně dokončeny moderní protipovodňové hráze. Žádná tato opatření nestačila: povodně, k nimž došlo v Anglii v minulých týdnech, byly svým rozsahem a svou drastičností bezprecedentní. Vědci drtivou většinou argumentují, že je to důsledek skleníkového efektu. Prokazují, že v následujících padesáti letech dojde v Evropě k velmi výrazným podnebným změnám, které už začaly. O tomtéž se v současnosti jedná na mezinárodní politické a klimatologické konfrenci v holandském Haagu. I kdyby svět nyní rozhodl drasticky snížit emise kysličníku uhličitého, uvedl pořad televize BBC, k návratu podnebí k normálu by stejně došlo až cca za padesát let. Jinými slovy, nynější generace bude postižena v Evropě velmi dramatickými podnebnými změnami v následujících desetiletích, ať se děje, co se děje. Vlády většiny zemí světa si jsou vědomy, že je toto nezvratitelný, dokázaný fakt.
Těžko mohu označit televizi BBC za "extrémistickou levicovou organizaci", když svým pořadem varovně vytvořila u diváků vědomí, že jde už skutečně do tuhého a ekologická tematika bude v nadcházejících letech velmi vážným tématem, tvrdě ovlivňujícím životy lidí. Odpusťte, ale jestliže zároveň píše v Brně Miroslav Mareš, že ten, kdo má starosti o stav Země, je "extrémně zelený", je to komické. V ČR v podstatě neexistují ekologičtí extrémisté, jací existují na Západě. Takzvaní "političtí" i "ekologičtí" extrémisté jsou v českém kontextu ve skutečnosti lidé velmi umírnění - to, že je zglajchšaltovaná česká společnost nesnáší, je jiná věc.
Potřeba dialogu?
V další části svého článku uvažuje Miroslav Mareš nad tím, zda by se v českém kontextu měl poskytovat prostor nositelům extrémně radikálních názorů. Jde opět o zjednodušení složité mezinárodní problematiky a o její zploštění na pimprlovou domácí scénu. Představitelem opozice vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance NENÍ celosvětově INPEG, to je organizace místní a zcela nevýznamná. Alice Dvorská je snad příslušnicí Československé anarchistické federace, ale ani tuto federaci, ani Alici Dvorskou v mezinárodním kontextu nikdo nezná a nemá na mezinárodní vývoj žádný vliv.
Marešovi ovšem nejde o mezinárodní vývoj: vytváří policejní teorie o tom, jaká "podvratná spiknutí" vznikají údajně na české domácí scéně. Jenže, to, co se děje na české domácí scéně, nebude vývoj v České republice ovlivňovat, leda záporně - možné neumětelství politiků, kteří snad v ČR budou vládnout, zdrží začlenění ČR do mezinárodních ekonomických a politických struktur; toto nebezpečí už hrozí. Pozitivní - a možná i negativní vývoj v ČR bude vždy přinášen ze zahraničí - už prostě proto, že v současnosti existují daleko významnější politická a ekonomická mocenská centra, než je Praha či Brno...
Proč jsou kritizovány MMF a SB
Mareš kritizuje české anarchisty, že prý pojmenovávají "zločiny" MMF a SB "velmi zřetelně - požadují totiž při poskytování půjček rozvojovým zemím deregulaci, liberalizaci a privatizaci". A pak znovu se Mareš vrací k policajtským spiknutím:
Je zřejmé, k jaké části politického spektra se strach z těchto a podobných opatření váže a kde má "antiglobalizační" kampaň své ideové kořeny.
Když mě jako studenta na jaře roku 1977 vyslýchali v Bartolomějské estébáci ohledně Charty 77 a když jsem jim namítal, že přece jde o normální občanskou iniciativu, vysvětlovali mi, že je to mezinárodní imperialistické spiknutí, zosnované CIA, skoro stejným jazykem, parafrázuji:
Je zřejmé, k jaké části politického spektra se tito "Chartisté" váží a kde má kampaň "za údajná lidská práva" své ideové kořeny.
Na světě neexistuje jen jediné, pravicové, klausovské řešení aplikací "čistých volnotržních vztahů". Mezinárodní měnový fond a Světová banka nejsou v první řadě kritizovány pro to, že chtějí aplikovat v zemích, jimž se snaží pomáhat, "volné tržní vztahy".
MMF a Světová banka jsou hlavně kritizovány proto, že to jsou nástroje (ano,nástroje, tyto instituce samy o sobě o ničem nerozhodují, agendu jim určují ministři financí nejvyspělejších světových ekonomik) sobectví nejbohatších zemí světa, nikoliv proto, že zosobňují "volné tržní vztahy". (Spojené státy jsou například velmi ochranářské.)
Hlavní kritika Světové banky a MMF se soustřeďuje na nedemokratičnost těchto institucí: jsou nástrojem prosazování sobectví nejmocnějších zemí světa, aniž by podléhaly demokratické kontrole.
Úroveň
Britské listy přinesly několik příspěvků z debaty o globalizaci a o roli mezinárodních finančních institucí: prosím, srovnejte úroveň debaty třeba v tomto a v v tomto článku z deníku Guardian s argumentací Miroslava Mareše, předsedy Rady České televize.
Skláním se před tím, že byla moderní historie Československa za posledních přibližně padesát let tragická a že v důsledku zotročení Čechů a Slováků nelze dosud očekávat profesionální, všestrannou a informovanou argumentaci od lidí, kteří v ČR vystupují na veřejné scéně.
Co je však moc, to je moc. Jedenáct let po pádu komunismu by se snad v České republice už mohly začít objevovat alespoň první známky pluralitního, tolerantního a informovaného myšlení. To, že píšeme v tajném jazyce češtině, by nemělo znamenat, že na papír vyplodíme vůči sobě nekriticky každou nezřízenou pošetilost, za kterou bychom se museli stydět a která by nás ztrapnila, kdyby byla prezentována v kritické atmosféře mezinárodního diskursu. Měli bychom si před publikací vždy ukládat stejně přísná měřítka, jako kdybychom hovořili na otevřené mezinárodní scéně. To by měl být také důsledek probíhající globalizace.
