Splňuje vězení svůj účel?

V Británii žije ve vězení asi 63 000 lidí. Jsou zavřeni naším jménem, ale lidé všeobecně skoro vůbec nevědí, jaký vedou vězňové život. Jsme na vězně příliš přísní, anebo - jak často píše bulvární tisk - příliš měkcí? A co je daleko důležitější - splňuje vězení svůj účel? Deník Guardian zahajuje seriál článku o životě ve vězení svědectvím Erwina Jonese, svého odborníka na vězení, o tom, co pro něho znamenalo strávit 16 let pod zámkem.

Vzpomínám, jak jsme v roce 1990, poté, co jsem strávil ve vězení už šest let, debatovali se soudcem lordem Wolfem o tom, jaké to je být ve vězení. Navštívil naše vysokobezpečnostní vězení v Midlands jako součást své přípravy zprávy o nepokojích ve vězení Strangeways.

Tou dobou byli v tomto vězení většinou "nejtěžší" zločinci. Dlouhé tresty a přeplněná vězení vyvolávaly tísnivou atmosféru. Život byl nebezpečný, k pobodání nebo k opaření docházelo téměř každý den.

Sedělo nás tam při té diskusi asi třicet, s rozsudky od pěti do pětatřiceti let. Lord Woolf vysvětlil, proč přišel: " Potřebujeme zjistit, jaké to vlastně je, když je člověk ve vězení." On to nevěděl? Samozřejmě, že ne - jak to mohl vědět. Ale poprvé od začátku trestu jsem uvažoval nad tím, že lidé, kteří nás posílají do vězení, vůbec netuší, jaké to tam je. Možná to byl právě ten problém.

Muži se to snažili definovat. Je to dost "poučné", řekl jeden. "Jakým způsobem," ptal se soudce. "No, dovíte se leccos sám o sobě," zněla odpověď. "Trávíte tolik času ve vlastní hlavě." Ostatní hovořili o samotě, o strachu, o paranoických pocitech.

Připomněl jsem si den, kdy jsem byl poprvé přiveden do vězení. Vedli mě na večeři. Sešli jsme do přízemí, kde roznášela řada věznů v bílém jídlo. Než jsem tam došel, zastavil mě výkřik: "Jako by byl mrtvej! Jako by byl mrtvej!" Dva muži, jeden s tyčí od mopu a druhý s kovovým kyblíkem, bili těmito nástroji třetího muže, který se bránil ve dveřích cely.

Náhle jsem si uvědomil, že na to nikdo nereaguje. Nikdo nezasáhl. Málokdo dokonce i pohlédl směrem k násilné scéně. Pochopil jsem, že první prioritou tady pro mě musí být přežít.

V diskusi nyní jeden vězeň říkal soudci, že je život ve vězení "válkou o přežití". Byl to John, který bydlel na mé chodbě. Před několika měsíci vedl pokus ů upálit zaživa pachatele sexuálních trestných činů. Po těchto nepokojích byl jeho komplic převeden do jiného vězení, ale John zůstal a jeho autorita tak vzrostla.

Začal jsem se nad celou věcí v důsledku soudcovy návštěvy zamýšlet. Vězení je bezpochyby nutné. Ale je znepokojující, že je život ve vězení pro normální lidi taková záhada. Mnoho lidí venku si myslí, že lidi ve vězení jsou nějak odlišní.

Pomyslel jsem na lidi, s nimiž jsem se seznámil ve vězení. S Davem, který býval pošťákem, s Howardem, který býval studentem, s Tamem, který pracoval na komunálním úřadě. Howard trávil svůj čas ve vězeňském oddělení pro vzdělávání, studoval a doufal, že se stane učitelem.

Vězení je většinou jen neustálé opakování téhož dne, znovu a znovu. Najít smysl a význam kromě toho, že jde o "trest", bývá obtížné. Lidi často nejsou ve vězení dostatečně dlouho, a tak si jen vytvoří nové zločinecké aliance. Anebo lidé jsou ve vězení tak dlouho, že veškeré poučení, které si z toho mohli vyvodit, je ochromeno trpkostí a hněvem.

Paradox věznění spočívá v tom, co od něho společnost očekává: společnost si přeje trest, ale také rehabilitaci. Mnoha lidem nestačí jen poslat vězně do vězení: musejí ve vězení trpět. Ale jen někdo, kdo nikdy ve vězení nebyl, si může myslet, že je to ve vězení lehké.

Vzpomínám, jak probíhala před několika lety kampaň, aby se režim ve vězeních "zpřísnil". Tito lidé si neuvědomovali, že čím silnější dojem získá vězeň, že se s ním zachází krutě, tím méně bude pociťovat povinnost respektovat pravidla společnosti a tím pravděpodobněji vzniknou po jeho propuštění nové oběti. Oficiální údaje o tom hovoří výmluvně - více než polovina propuštěných vězňů spáchá do dvou let po propuštění další trestný čin.

Viděl jsem to na vlastní oči: mladý muž byl odsouzen na čtyři roky a nebyl ochoten respektovat vězeňský režim. Proč nesmí jít na cvičiště, když prší? Proč nebylo jeho matce dovoleno ho navštívit jen proto, že si omylem přinesla starou navštívenku? Mladý muž proslul jako "buřič", a byl často trestán. Dva roky po propuštění byl znovu odsouzen, tentokrát na pětadvacet let.

Férová odpověď lordu Woolfovi by neměla být úplně deprimující. V britských vězeních je spousta příležitostí pro další vzdělávání. Nikdy jsem nebyl ve vězení, které by nemělo vzdělávací oddělení, knihovnu, tělocvičnu, kostel, psychology a nejrůznější poradce. Když jsem poprvé usedl před 17 lety na vězeňskou postel, netušil jsem, do jak obrovské míry se změní můj život. Sotva jsem byl schopen tehdy dát dohromady souvislou větu, Teď tady sedím s obrovským množstvím kvalifikace: mj. umím číst i Braillovo písmo, mám sportovní kvalifikaci, maturoval jsem z celé řady předmětů a vystudoval jsem vysokou školu.

Ve vězeních pracuje mnoho velmi slušných lidí. Vzpomínám na onu učitelku vaření, která zařídila, aby všichni členové její třídy měli možnost upéct vánoční dort a poslat ho domů, i když se nemohli dovolit nakoupit potraviny na pečení. Vzpomínám na učitele, který naučil svou skupinu milovat Shakespeara. Na mladého vězeňského dozorce, který se choval vůči vězňům s takovým respektem, že když náhle zemřel, shromáždily se v řadě desítky vězňů v nejlepší košili, aby mu vzdali při pohřbu poslední poctu. I na ředitele věznice, který měl odvahu říci muži, odsouzenému za brutální zločiny, že podle jeho názoru, vzhledem k zázemí, z něhož ten muž pocházel, je i on sám obětí, stejně jako jeho oběti. Avšak faktem zůstává, že jsem nikdy nebyl ve vězení, kde by bylo prioritou, aby se tam vězni cítili dobře.

Mnoho vězňů se zprvu dívalo na soukromá vězení velmi skepticky. Morálka vydělávání vězněním se zdála být pochybná. Ale brzo se začalo šířit povědomí, že jsou lepší než státní vězení. Vysvětlil mi to jeden dozorce, který převážel vězně do soukromého vězení. "Uvidíš hned ten rozdíl," řekl mi. "Jakmile vězni vystoupí z antonu, uvítají je slovy: ´Dobrý den, pane Smithi, pojďte prosím tudy.´" S vězni je tam zacházeno, jako že jsou to v první řadě lidské bytosti a teprve až pak vězni. Dochází k tomu, že se i sami vězni chovají úplně jinak. Jsou zdvořilí vůči dozorcům i vůči sobě navzájem." Musel jsem přiznat, že jsem nikdy v takovém vězení nebyl.

Účelem vězení je učinit vězně bezmocným. Všichni ve vězení jsou do určité míry zranitelní. Vězni žijí napospas těm, kdo vězení řídí, napospas sobě navzájem a lidské důstojnosti je jen málo. Jestliže ve vězení vládne takový postoj, že to ochromuje vězňovu sebedůvěru a likviduje to jeho osobní pocit důstojnosti, pak jsou všechny deklarované dobré úmysly k ničemu.

Během svého šetření navštívil lord Woolf 43 vězení. Když byla publikována jeho šestisetstránková zpráva, vězeňským systémem se rozšířil optimismus. Ale v polovině devadesátých let byla reforma zrušena - byl přijat argument, že "vězení fungují". Podle této teorie bylo zapotřebí poslat do vězení co největší počet osob, a tak se omezila zločinnost na britských ulicích.

Než se tento postoj rozšířil, řekl mi kněz v mém vězení: "Dávej pozor, v budoucnosti se z vězení stanou skladiště." Byl jsem pak toho svědkem. Během dvou let se zdvojnásobil počet osob ve vězeních, rozpočet na vzdělávání byl seškrtán o padesát procent. Mezi dozorci i vězni se rozšířila deprese. Od té doby se stále zvyšují počty vězněných osob, stejně jako počty vězeňských sebevražd, ale politika zůstává stejná.

Vězení mohou plnit svůj účel, ale nikoliv, je-li systém přeplněn a bez finančních prostředků. A mají-li vězení fungovat co nejoptimálněji, je důležité, aby byli vězněni jen ti, kdo skutečně musejí být pod zámkem, a aby se všechna vězení snažila o pozitivní režim, kde je dodržován respekt pro vězněné i jejich lidská důstojnost.