Polemika muži - ženy:
Proč se jí ženy neúčastní
S jistou nechutí se vkládám do polemiky „muži vs. ženy“ a dělám to zejména proto, že zde padlo pár poznámek o nízké účasti žen v této diskusi, což je skutečně paradoxní, vzhledem k tomu, že jde o naše postavení ve společnosti a měly bychom se tedy za ně rvát jako lvice. V následujících řádcích se však pokusím objasnit příčinu své nechuti a dovozuji, že i nechuti dalších žen se ve věci angažovat.
Přiznávám, že mě již unavuje a otravuje vést polemiky s názory, snažícími se dokazovat méněcennost ženského pohlaví, případně společensky destruktivní dopad nerespektování tzv. rolí muže a ženy v rodině, společnosti atd. Namátkou uvádím, co všechno ženy třeba neumějí: pít z lahve, škrtat sirkou, nemají smysl pro humor … Slavná Kámasútra dokonce upírá ženám schopnost plnohodnotného sexuálního prožitku (zatímco křesťanství naopak ocejchovalo ženu jako nádobu hříchu). Polemizovat s těmito postoji je srovnatelné s házením hrachu na stěnu, nabírání vody sítem apod. Zvláště pošetilá je snaha poctivě dokladovat ženské schopnosti na základě jejich výsledků v tom či onom. V nejlepším případě se taková věc prohlásí za zcela okrajovou a nepodstatnou, výjimku potvrzující pravidlo, nanejvýš dokazující zpupnost těch, kdo si takto vyskakují a snaží se narušovat všeobecný řád. V horším případě vyvolá nenávist a obrannou reakci neboť připustit pravdivost takového důkazu se rovná totálnímu rozpadu něčího mikrosvěta, zpochybnění všech hodnot, zmatení a nejistotu.
Důvody, proč lidé v tomto sporu zastávají konzervativní postoje bez ohledu na prokazatelné skutečnosti dokazující opak, totiž nijak nesouvisejí se skutečným stavem věcí – oni jednoduše prosazují to, co se jim líbí. Chtěli by, aby svět takto vypadal, a snaží se, aby takový byl. Kdyby chtěli hledat pravdivý obraz, mají dostatek indicií, na jejichž základě by museli své postoje přinejmenším pozměnit. Ale oni to neudělají, naopak každý pokus o narušení jejich představy odrážejí s tvrdostí a důsledností hraničáře střežícího Železnou oponu. Proč se například pan Škuba a spol. snaží mocí mermo dokázat, že ženy (=celá ženská populace) nemají talent pro matematiku, když sami připouštějí, že některé ženy tyto schopnosti mají. (Poznámka – „já jsem na naší průmyslovce o žádné takové neslyšel“ – matematicky nadaná děvčata jdou obvykle na gymnázium).
Proč si souběžně nepoloží otázku, jak velké procento mužů matematické schopnosti má? Neznám přesná statistická data, ale dovolím si odhadnout, že lidí s vysokoškolským vzděláním je méně než 20%. Z toho specializace s matematickou orientací mohou tvořit řekněme 10%. I kdyby všichni matematikové byli muži, jednalo by se o cca 2% celé populace. Přesto „muži jsou talentovaní matematici, zatímco ženy ani trochu“.
Zde bych chtěla poukázat na jistou nepřesnost v celkovém vymezení sporných stran – nejedná se podle mého názoru o spor ženy vs. muži, ale spor lidí vyznávající „tradiční hodnoty“ a těch, kteří v tradičních schématech naopak vidí slabiny. Patriarchát totiž není jen mužskou záležitostí, ale ženy na něm v mnoha směrech aktivně participují. Ze strany mužů je příklon k názoru potvrzujícímu jejich dominanci celkem pochopitelný, na straně žen (ano jsou i antifeministky) se jedná o přijetí role, která některým vyhovuje. V představě těchto žen je svět ovládaný muži báječné místo, kde nemusím nic umět, nemusím nic řešit, stačí se jen zalíbit, zvolit vhodnou manipulační techniku a svět je můj. Šéfová neocení mé pěkné nohy a nepozve mě na večeři. Dále některé ženy dělí ženskou populaci na sebe a ty druhé. Ostatní ženy jsou slepice, nebezpečné na silnici, nezvladatelné hysterky atd. zatímco já patřím do toho správného mužského světa a taky jediná těm chlapům rozumím. Je tedy zcela zřejmé, že věcnou argumentací spojenou s různými příklady se nedá takový postoj nijak zvrátit. Tomu muži se prostě líbí jeho pocit nadřazenosti, té ženě zase pocit, že toho dominantního chlapa zcela ovládá, je nejlepší ze všech atd.
Jak plyne z výše uvedeného, „klasický model“ vyhovuje spíš jedincům průměrných schopností, případně trpícím nějakým komplexem, kterým je nepříjemné být vystaveni konkurenci. Lidé nezávislého myšlení a výraznějších schopností se nutně musí cítit oním modelem svázaní a omezovaní. V případě žen je to zřejmé, u mužů vzniká potřeba mít plnohodnotnou partnerku namísto předmětu použití. Krásný příklad můžeme najít v Jirotkově knize Saturnin, kde autor praví, že „…si dovede představit svoji partnerku bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání… “ a také „mu nevadí, že jeho milá vyhrála lyžařský závod v alpské kombinaci“.
V tomto krátkém textu nemohu pochopitelně rozebrat toto téma do všech podrobností, ale snad jsem nastínila dostatečně zřetelně hlavní myšlenku a budu ráda, když se nad takto postaveným problémem někdo zamyslí (snad dokonce i stoupenci opozičního tábora).
Přece jen ale zvednu jednu rukavici, hozenou Ferdinandem:
„V praxi to znamena asi toto: pokud zlikvidujete klasickou polarizaci rodiny a vymazete z ni muzsky a zensky archetyp (v astrologicke terminologii by jim odpovidal Mars a Venuse, v rodicovskych rolich take dvojice Slunce-Luna), a nahradite je dvema univerzalnimi rodici (prevdepodobne zaujmou roli, kterou v astrologicke terminologii zaujima Merkur - Hermes, v nekterych pripadech snad Zeus-Jupiter), napachate na vyvoji jedince dost zasadni skody, ktere pro nedostatek precedentu ani nedovedu odhadnout. Nepoznane, nezpracovane a neprozite archetypy vybublavaji na povrch v nejneocekavanejsich situacich a projevech, zpravidla ve forme jevu pro jedince destruktivnich. “
Ani v nejmenším nehodlám zpochybňovat existenci mužského a ženského archetypu, Ferdinande.
Problém je však v jeho přesném vymezení. To, jak ho vymezují stoupenci vaší doktríny, má ke skutečnosti hodně daleko a možná by stálo za to začít na tom pravdivém obraze pracovat.
Ve vašem příspěvku lze také zaznamenat velmi častý omyl, že vaši oponenti se snaží zrušit rozdíly mezi pohlavími, místo muže a ženy vytvořit nějakého nivelizovaného člověka – viz „nahradit dvěma universálními rodiči“…
O nic takového neusilujeme, ostatně to ani není možné. Existuje-li archetyp, je-li mužský a ženský fenomén realitou, pak ho žádné společenské konvence a zvyklosti nemohou zcela potřít.
(Mimochodem to je také základ odvěkého sporu mezi konzervativci a liberály – konzervativci mají potřebu za každou cenu ochraňovat - nejčastěji represivními metodami, podle nich domněle ohrožené hodnoty, o nichž liberálové vědí, že nikdy skutečně ohrožené být nemohou).
Cílem „feministických snah“ je jen odstranit nejkřiklavější deformace v této oblasti. Vůbec je zajímavé, že názorový proud, kladoucí si cíl alespoň trochu vyrovnat značně nevyvážené postavení mužů a žen se nazývá feminismus. Tento název hovoří sám za sebe – nerovnost pohlaví je normální – snaha o vyváženost je ismus!
Chci se ovšem distancovat od militantních forem feminismu a poukazuji na to, že se pod pojem feminismus řadí velmi široké názorové spektrum, což je mnohdy matoucí. Zoufalá snaha feministů a feministek přinášet důkazy o tom, co ženy všechno dovedou, je motivována právě potřebou dodat ženám alespoň nějaký kredit ve společenském povědomí.
Ony totiž ty rozdíly, které někteří s takovým gustem vyhledávají a často i konstruují, většinou slouží právě k dokazování ženské méněcennosti. A to je důvod, proč se ti, jimž jde o nápravu, snaží dokázat, že to není pravda. Zeptejme se jinak – musí žena dokázat stejně kvalitně vykopat pařez, aby někdo uznal, že je taky člověkem?
Komu se zdá, že přeháním a líčím situaci ve společnosti moc černě: již mnoho let se lká nad příliš feminizovaným školstvím (opět upozorňuji na existenci samotného pojmu „feminizace“ – nezdravá přemíra žen) a dokonce byla tendence přičítat tomuto faktu většinu problémů ve školství.
V týdeníku Respekt dokonce vyšel článek s názvem: „Výchova dětí je již čtyřicet let v rukou žen!“ Co proboha nám ženským zbývá, když i výchova dětí je v tomto případě v nesprávných rukou! (co tomu říkáte Ferdinande? co archetypy?)
V době, kdy byli učiteli převážně muži, tento fakt nikoho neznepokojoval. Proč se třeba nikdo nezeptá, zda žalostný stav naší armády není způsoben její „přílišnou maskulinizací“ ? a jestli by nepotřebovala trochu ženského prvku, který by jako čerstvý pramen osvěžil její vadnoucí zeleň?
Teď opravdu žertuji a přeháním, prosím, aby mi nikdo nepsal, že ženy v armádě jsou a zda je to dobře nebo ne….
Před časem se tuším pan Čulík pozastavoval nad tím, proč je feminismus v ČR tak okrajovou a dokonce ostrakizovanou záležitostí. Inu jednak je u nás prezentován jako atak šílených frustrovaných ženských na samou podstatu mezilidských vztahů. Za druhé jen málo lidí je ochotno si utvářet vlastní názor a prosazovat ho (jak už jsem párkrát ve svých příspěvcích konstatovala), zvláště když to někdy znamená postavit se vlně opovržení a občas i nenávisti. Mimochodem nemáme něco takového i v národních legendách? Libuše po Chrudošově urážlivém výpadu také sklapla podpatky a provdala se raději za Přemysla….
