Britské listy

Poslanecká sněmovna bude volit prozatímního ředitele. Byl jsem se ve Sněmovně na volbu podívat. Když jsem si přečetl reakce v BL, poněkud jsem zesmutněl.

(1) Je lež, že se za Mathého v televizi utrácely peníze. Naopak, Mathé prosadil zavedení solidního informačního systému, který dokázal měřit náklady na pořady a zajišťoval naprostou transparenci výdajů. Žádný šéf, který chce provozovat čachry, takový informační systém nechce.

(2) Karel Kochman měl velkou zásluhu na tom, že televize financovala tvůrčí činnost nekorupčně. On, člověk s mravní i profesionální autoritou, a finančně zajištěný, dokázal lépe než kdo jiný ten obtížný úkol zvládnout. Stálo by za to otiskout seznam projektů, které ČT v té době financovala, aby si o tom čtenáři mohli udělat úsudek.

(3) Televize nejsou kasárna. Paní Bobošíková předvedla, že by bez problémů mohla řídit rotu kyrysarů. Že ji za to budou někteří obdivovat, to pro mne je šok a další důkaz, že to s demokracií nebudeme mít jednoduché.

Demokracie spočívá na MOTIVACI svobodně jednajících subjektů. Televize musí být plná tvůrčích, samostatně jednajících lidí, kteří se DOBROVOLNĚ podřídí autoritě.

(4) Nápravu situace ve zpravodajství nejde udělat přes noc. To bude vyžadovat čas a trpělivost.

(5) Ze všech lidí, kteří se v úterý představili, byl Karel Kochman zřetelně nejlepší. Nezalhal ani v jednom bodě, přesně odlišoval to, co může udělat prozatímní ředitel. V podstatě to je jediný člověk, který může vrátit do televize důvěru a pod jehož vedením existuje šance, že se věci začnou zlepšovat.

(6) Poslanci si musí vybrat (mluvím o ČSSD a 4K, ODS Kochmana volit nebude - ke své vlastní škodě). Buď propadnou touze vyřídit si to se "vzbouřenci", pak uvrhnou televizi do křečí, na kterých nevydělá nikdo, ani oni. Nebo zvolí prozatímním ředitelem jediného člověka, který má neformální autoritu a dokáže situaci v televizi stabilizovat.

Lidé s mindráky by si je měli léčit jinak než psaním o věcech, jimž mnoho nerozumějí.

Poznámka JČ: Přijímám argument Václava Žáka o potřebě kompromisu, zároveň jsem však nucen poukázat na to, že pan Žák píše pod vlivem informací od svých blízkých kontaktů z České televize a je známo, že televize chce Kochmana, Mathého člověka, který v ČT dával volnou ruku interním neformálním řídícím vazbám.

Ivo Mathé a pan Kochman byli, jak se zdá, "dobrými manažery" jen ve velmi nedokonalém a velmi "postkomunistickém"smyslu. Mám velké pochybnosti, zda konzervativní Karel Kochman má dostatečně silnou vizi na to, aby dokázal přivést Českou televizi do jednadvacátého století a proměnit ji z postkomunistického molochu s omezeným étosem v pružnou a efektivní organizaci, schopnou čelit problémům nadcházející globalizační a digitální éry. Všechno je to začarovaný kruh: pokud se nepodaří reforma, přibližně v tom smyslu, jak se to snažila prosadit minulá Rada ČT, dojde stejně dříve nebo později k likvidaci České televize. Tato instituce totiž nebude mít dostatečně velkou sílu a schopnost odolat vznikajícím technologickým tlakům, mj. i ze zahraničí a od jiných, rychle se rozvíjejících elektronických médií. V nastávajícím chaosu přežije jen nejprůraznější, nejprofesionálnější a nejkvalitnější vysílatel. Že by se jím dokázala stát Česká televize za Karla Kochmana, velmi pochybuji. Ten navrátí situaci tam, kde byla za Mathého, k dočasné spokojenosti zaměstnanců ČT, kteří si budou chvíli myslet, že vyhráli. Jenže není možné dvakrát vstoupit do téže řeky a Česká republika ani Evropa už není v první polovin devadesátých let. Zanedlouho bude následovat rozklad ČT. Jsem velmi skeptický - dospěl jsem k názoru, že Česká republika nemá na veřejnoprávní televizi (to, co, o čem nyní ČT předstírá, že je to veřejnoprávní zpravodajství, je vesměs odporná propaganda) a Česká televize nemá na to, aby v nadcházejících technologických kataklysmatech přežila. Rebelií si nad sebou zaměstnanci televize podepsali ortel. Nebude vykonán možná v tomto roce, ani v příštím, ale dlouhodobou existenci bych se jako případný zaměstnanec ČT plánovat tedy neodvážil.

Nikdy jsme nedostali informace o tom, kolik stojí výroba jakého pořadu v ČT, ačkoliv jsme o ně opakovaně žádali, nejnověji na základě novelizovaného zákona č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o údaje týkající se hospodaření České televize, viz tento text. Také chceme od ČT vědět, za jakých finančních okolností v ní působí organizace Člověk v tísni, viz zde. Zatím z ČT nepřišla žádná odpověď.

Co se týče údajné otevřenosti financí v ČT za Ivo Mathého, dovoluji si citovat ze zkušenosti Ivana Kytky:

Finance v České televizi

2. 9. 1998

Závěrem ještě k financování. Tak jsme požádali pana Puchalského, aby zveřejnil rozpočty jednotlivých zpravodajských pořadů, on nám odpověděl, že to zatím není k dispozici. Nový finanční systém teprve začíná být realizován. Na to reagoval velmi ostře Ivo Mathé, který uvedl, že naopak ty finanční údaje k dispozici jsou. A některá čísla dokonce konkrétně citoval. Jakou máte vy zkušenosti s ekonomickou stránkou zpravodajství a jeho financování. Pozitivní nebo negativní?

Na můj záměr být skutečným manažerem byly finance ve zpravodajství ČT poněkud nepřehledné. Myslím si, že pan Mathé se svými spolupracovníky měli docela dobrou představu o televizních makročíslech. Dalo se vysledovat i zpravodajství, u zpravodajství náklady na jednu minutu přípravy zpravodajských programů. Totéž asi platilo i pro ostatní útvary ČT. Říkat, že televizní financování bylo úplně nepřehledné nebo úplně neprůhledné není myslím úplně spravedlivé.

Na druhou stranu, pokud chtěl člověk jít třeba ve zpravodajství do mikročísel a zjistit, kolik přesně stojí zahraniční redakce, bylo to obtížné. Nerozpočtovaly se jednotlivé pobočky. Z Londýna jsem se dožadoval informací, kolik příští rok můžu utratit. Myslím si, že by veřejná televize měla být schopna jít až do takových pdorobností. Nerozpočtovaly se přesně nebo se pracovalo s takovým údajem, jako jsou náklady na přenosy příspěvků ze zahraničí.

Myslím, že pan Mathé by proti tomu velmi ostře protestoval.

Bylo známo celkové hrubé číslo, kolik se celkově utratí za zahraniční síť. Bylo to někde kolem pětadvaceti nebo teď kolem třiceti miliónů korun. Nikde se ale předem neregistrovalo - kdyby zavolal licenční poplatník a chtěl vědět, kolik pan Kytka utratí v Londýně ročně za benzín nebo kolik má náklady na telefon, tak ten údaj jako takový nebyl okamžitě dostupný.

Myslím si, že to byla chyba. Financování zahraničních poboček mělo být transparentní, až do účtů za telefon, do účtů za faxy, do účtů za unilaterální přenosy.

Tam byla jedna položka, která se jmenovala obecně "spoje", a jestli těch x miliónů redakce protelefonovala, nebo jestli za ně dodala přímé přenosy nebo zpravodajské příspěvky prostřednictvím unilaterálních spojení, to z toho nebylo jasné.

A taky nebylo možno určit, kolik stála výroba jednotlivých denních pořadů?

Dalo i nedalo. Průměrné náklady na jednu minutu zpravodajského vysílání bylo možné dopočítat. V systému, v jakém ta zpravodajská redakce byla založena, to ani nebylo potřeba, protože ad hoc všichni lidi spolupracovali na všem. A cirkulace mezi programy, řekněme, jako byl Objektiv, Studio 6, Události, Jednadvacítka, byla tak velká, že to ani nemělo smysl. Jenže smyslem mé reformy bylo to vydělit. Pan Puchalský s tím souhlasil, že v konečném efektu by alespoň v nějakých celcích bylo zřetelné, že Události nebo Jednadvacítka ročně stojí určité konkrétní peníze. I když já bych býval proto, aby Jednadvacítka byla úplně zvlášť rozpočtovaná, produkčně, zpravodajsky, moderátorsky zajištěná z jiného studia.

Chtěl jsem, aby to bylo transparentnější. Někteří lidé se toho zalekli, když jsem jim chtěl dát takovéto pravomoce. Říkal jsem zahraničním editorům, dostanete roční rozpočet na nákup řekněme unilaterálních přenosů ze zahraničí. Vy budete rozhodovat, jestli to či ono je pro vás důležité v závislosti na těch financích. Chtěl jsem do poněkud nepřehledného způsobu financování a do některých mýtů, které tam existovaly, průhlednost. Aby věděli, když váhají, jestli si koupit unilaterál z Londýna při příležitosti prvního výročí úmrtí Diany nebo ne, že je to určitá konkrétní finanční položka a že mají ten měsíc už vyčerpáno tolik a tolik. Chtěl jsem, aby se zvýšil ekonomický tlak a ekonomická odpovědnost. Pro zpravodajský tým to totiž bylo vždycky oddělené, peníze a produkce. A měl jsem někdy pocit, že velké Kavčí Hory mohou prostřednictvím rozpočtu mohou zpravodajství trochu držet na obojku. Vím, že některé položky byly tradičně podrozpočtovány a pak během roku vedení zpravodajské redakce dojednávalo jejich navýšení.

Proč se to dělo?

Buď nebyly předem úplně jasné příjmy, vzhledem k tomu, že existuje proměnlivá čtvrtina příjmů z reklamy. Asi byl správný tlak na to, aby redakce pracovala co nejúsporněji. Vzniká ale legitimní otázka, proč například otvírat pobočku Londýn, když nebyla v roce 1995, když vznikala, rozpočtově zajištěna a důvod, proč jsem tady měl být, abych přinášel původní televizní zpravodajství, byl blokován tím, že bylo málo peněz na unilaterální přenosy. To bylo úzké hrdlo zpravodajské redakce. Vyčítal jsem panu Puchalskému a trochu i Radě ČT, že se o tyto věci nezajímali, Jakub při přípravě svého projektu. Pan Puchalský tam měl zmínku, že když už existuje síť zpravodajů, že není dostatečně využívaná k aktuálním vstupům do relací. Říkal jsem, "Jakube, to znamená, že nevíš nic o rozpočtu, protože tam existuje zásadní finanční překážka." Není to tím, že by v Praze o to neměli zájem, i když někdy mohou být editoři trochu přílši zahleděni do vlastních žabomyších válek politických stran, ale vždycky existoval mýtus, že přenos ze zahraničí je příliš drahý a že si ho ČT nemůže dovolit.