Nemám strach před svobodnými myšlenkami
(Toto je reakce na poznámky Jana Čulíka k první části textu N.S. o krizi v ČT, zveřejněné zde.)
Jsem patrně tím posledním, kdo by měl “téměř hmatatelný strach před svobodnou, kritickou myšlenkou”, z čehož mě obviňuje Jan Čulík. Strach (nikoli osobní, ale občanský) naopak mám z vysoce brizantní kombinace hlouposti a moci, která v České republice bohužel není vzácným jevem.
Nepokládám se za televizního odborníka v tom smyslu, v němž o odborné veřejnosti ve svém textu mluvím. Mám svou vlastní kvalifikaci ve zcela jiném oboru, v němž díky Bohu dosahuji výsledků známých a respektovaných i v zahraničí. V ČT jsem se však během řady let naučil ctít lidi, kteří ve svých profesích podávají vynikající výkony.
Nemyslím si, že za zdmi ČT číhá jakési “vnější nebezpečí” od “spiklenců, kteří neodpovědně ohrožují víceméně uspokojivě fungující ČT”. Nebezpečí vidím jinde. Ani v nejmenším nemám v úmyslu zpochybňovat právo občanů rozhodovat o podobě veřejné služby televizním vysíláním. Je to služba určená jim, a mají plné a nezpochybnitelné právo rozhodovat, jakou službu chtějí a kolik za ni jsou ochotni platit. Je také jejich svrchovaným právem rozhodovat, zda tato služba splňuje jejich představy či nikoli, ať si o tom odborníci myslí, co chtějí. ČT má řadu nástrojů, jejichž prostřednictvím dnes a denně zjišťuje názory diváků a snaží se jim všemožně vyjít vstříc. Kdyby však nástrojem této zpětné vazby měla být přímo Rada ČT, musela by mít nejméně cca 700 členů, vybíraných podle předem stanovených sociodemografických ukazatelů, a to proporcionálně ze všech regionů České republiky.
Občané mají také právo (alespoň teoreticky) rozhodovat třeba o tom, zda a za jakých podmínek chtějí například jadernou energetiku. Jejich vůle v tomto směru by měla být v demokratickém státě důsledně respektována, ať je opět názor odborníků (a můžeme se právem ptát, jsou-li kompetentními odborníky v tomto případě jaderní fyzikové, nebo ekonomové a ekologové) jakýkoli. Nikdo s výjimkou sebevrahů však asi nebude chtít, aby o řízení mnoho let fungující jaderné elektrárny rozhodovala správní rada, která za své činy nenese prakticky žádnou odpovědnost a jejíž členové mají o jaderné energetice představu, získanou pouze na základě několika schematických populárních a jednostranně ekologicky aktivistických článků (nebo třeba z rozmluv s členy Greenpeace). Na určité úrovni řízení (nikoli rozhodování o podstatě věci!) prostě musejí v tak složité instituci, jakou je jaderná elektrárna nebo plnoformátová televizní stanice veřejné služby, nastoupit kvalifikovaní odborníci, neboť opak znamená neúnosnou míru rizika.
Britské listy, doufejme, nebudou v zájmu demokracie pokládat za diskriminační opatření to, že ředitel jaderné elektrárny musí být ze zákona ve většině civilizovaných zemí jaderným fyzikem, splňujícím další náročné kvalifikační předpoklady. Také televize představuje potenciální nebezpečí, byť zcela jiného druhu. Už z těchto preventivních důvodů nemůže být její správní rada “laickou porotou”, jak se domnívá Jan Čulík, ale musí mít velmi dobré odborné zázemí a velkou neformální autoritu. Teprve pak se s velkou pravděpodobností nebude opakovat katastrofa, k níž situaci v ČT dovedla za laskavého přispění Britských listů Dědečková a spol. Zdůrazňuji, že nepodezírám Janu Dědečkovou ani Britské listy ze špatných úmyslů. Cyničtí Češi však už poměrně dlouho vědí, kam vede cesta, dlážděná dobrými úmysly...
