Postkomunismus v ČR: Cílem je, aby byly elity u moci, nikoliv aby občané dostali skutečná, pluralitní občanská práva
Toto je překlad druhé části zprávy britské Helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group) o nedávném vzbouření v České televizi a jeho politickém významu pro českou společnost. Zpráva, ač obsahuje určité nepřesnosti a je podle našeho názoru poněkud nekritická vůči Václavu Klausovi (měli napsat, že si svou arogancí, nedostatkem respektu vůči právu a podceňováním nutnosti vybudovat kvalitní státní správu zavinil svůj krach do značné míry sám), se nám zdá zajímavá. Britská Helsinská skupina za lidská práva monitoruje rozvoj demokracie v postkomunistických zemích středovýchodní Evropy. Skládá se z britských novinářů a univerzitních učitelů a její sídlo je v Oxfordu. Její členové mj. publikují články v britském konzervativním týdeníku Spectator, v deníku The Times, v listě Daily Mail a ve Wall Street Journal. Skupina, zdá se, je konzervativního zaměření a vystupuje proti moci nadnárodních organizací a společností. Nemá nic společného s Mezinárodní helsinskou federací, není korporativní institucí a je ochotna spolupracovat a diskutovat s kýmkoli, kdo má zájem, je uvedeno na jejích internetových stránkách. - První část českého překladu její analýzy krize v České televizi je zde.
Politické zázemí
Od pádu komunismu v roce 1989 vzniklo v ČR několik politických stran. Z jich jsou hlavní ČSSD, mainstreamová levicová strana, a ODS, kterou vede Václav Klaus - ten byl v letech 1992 - 1997 českým premiérem. Na okrajích jsou různé pravicové a centristické formace a také KSČM, která, na rozdíl od jiných komunistických zemí ve východní Evropě si nikdy nezměnila jméno, ale vždycky dokázala získat v celostátních volbách podstatnou podporu a být tak třetí nejsilnější stranou v zemi.
Všeobecně je akceptováno, že byl v devadesátých letech Klaus dominantním aktérem v české politice. Otevřeně podporuje myšlenku volného tržního podnikání a jako stoupenec Margaret Thatcherové byl Klaus kdysi oslavován jako člověk, který zmodernizoval zemi, zprivatizoval většinu hospodářství a učinil ČR po pětačtyřiceti letech komunistické stagnace vážným hráčem na světovém jevišti.
Avšak Klaus si udělal nepřátele. Klaus se dokáže chovat drsně a neomaleně a na tvrzeních, že je arogantní a záměrně se chová okázale, je něco pravdy. Ale hlavním důvodem, proč je Klaus nepopulární, zejména u pražské elity, jsou zásadnější věci, nikoliv jeho způsob vystupování. Klaus totiž sice vzývá volný trh, ale co se týče privatizace, realizoval relativně jen velmi opatrnou politiku. Klaus zastával názor, že se společnost potřebuje přizpůsobovat volnému trhu pomaleji, než co si mysleli někteří jiní členové jeho strany. Tento Klausův postoj šel také ruku v ruce s téměř neskrývanou skepsí vůči některým podmínkám, které od České republiky vyžaduje Evropská unie pro vstup. Klaus také vyvolal ducha možného referenda ohledně navrhovaného vstupu ČR do NATO, a to také znepokojilo určité složky politického establishmentu.
ODS zvítězila v parlamentních volbách v roce 1996, ale s velmi sníženou většinou. Strana se začala dostávat do potíží a krize vznikla na podzim roku 1997, kdy se rozložila vládnoucí koalice poté, co její křesťanskodemokratická složka (KDU-ČSL) odmítla vládu dále podporovat v důsledku obvinění, že se ODS dopustila finančních skandálů. Brzo následoval rozkol ve straně samotné, do čela rebelů se postavil bývalý disident Jan Ruml. Úmyslem Jana Rumla a jeho stoupenců bylo odebrat Klausovi celý stranický aparát. To se nepodařilo. Na mimořádném sjezdu, který se konal v Poděbradech na podzim 1997, byl Klaus drtivou většinou znovu zvolen za předsedu ODS.
Jedinou alternativou pro rebely nyní bylo, aby odstoupili. To učinili a v prvních měsících roku 1998 si vytvořili novou stranu. Nazvali ji Unie svobody a měla být více volnotržní a více pro-EU než ODS. Většině pozorovatelů bylo zjevné, že hlavní činitelé této nové strany jsou blízcí prezidentu Havlovi. Když byla v lednu 1998 utvořena prozatímní vláda "odborníků", někteří členové Unie svobody v ní dostali klíčové funkce. Jeden z nich, Michal Lobkowitz, se stal ministrem obrany a velmi rychle začal Českou republiku dirigovat (navzdory znepokojení veřejnosti) směrem k členství v NATO.
Přestože byl Václav Havel silně potěšen, že zemi řídí nevolená vláda "odborníků", Parlament schválil tuto prozatímní vládu jen pod podmínkou, že se do léta 1998 budou konat všeobecné volby. Britská Helsinská skupina pro lidská práva monitorovala volby, které se konaly v červnu 1998 (5). Tou dobou političtí analytikové už Klause odepsali a předpovídali, že ODS získá jen asi 11 procent hlasů. Ve skutečnosti si vedla v těchto volbách ODS pozoruhodně dobře, získala druhé místo za ČSSD na základě volební podpory 28 procent voličů.
Následovalo několik týdnů, v nichž se šéf sociálních demokratů, Miloš Zeman, snažil utvořit novou vládu. KSČM, která se ve volbách umístila na třetím místě, Václav Havel jako možného koaličního partnera vyloučil. Tak zbývaly už jen dvě menší pravostředové strany, Unie svobody a KDU-ČSL. Získaly 8 a 9 procent voličů. V jednu chvíli se zdálo, že Rumlova Unie svobody bude souhlasit se vstupem do vládní koalice, jenže Ruml, bývalý trockistický disident, si chtěl zachovat svůj pravicový image a odmítl vstoupit do levicové vlády. Také požadoval celou řadu klíčových ministerstev v nové vládě pro členy US a to bylo pro Zemana nepřijatelné.
Zemanovi zůstala jediná možná alternativa: utvořit menšinovou vládu, tolerovanou vedoucí opoziční stranou, ODS. Podle pečlivě vypracované dohody souhlasila Klausova ODS s tímto návrhem. Klaus sám se měl stát předsedou nového parlamentu. Navzdory všem předpovědím, že tato dohoda nemůže mít dlouhého trvání, tato vláda existuje až do dnešní doby. Avšak opoziční smlouva závisí nesmírně silně na osobních vztazích Klaus - Zeman a Zeman ohlašuje už delší dobu, že chce v dubnu 2001 odstoupit z vedení ČSSD. To posílilo chuť mnohých lidí, kteří se domnívají, že až Zeman odejde, podaří se jim ve straně převzít moc a ukončit koaliční dohodu s ODS.
Menšinové vlády nejsou v západní Evropě neznámé - například, menšinová vláda nyní vládne zrovna v Itálii. Avšak mnoho Čechů - obdobně jako lidé v jiných bývalých postkomunistických zemích - má provinční nazírání na svět. Zdá se jim, že je pro ně minoritní vláda jedinečně nespravedlivým handicapem. Kromě toho trvají na tom, že je taková vláda nelegitimní a nedemokratická. Není pochyb o tom, že sdělovací prostředky výrazně posílily tento nezdravý vývoj. Nenávist intelektuální nomenklatury, pociťovaná vůči Klausovi, posílená manévrováním prezidenta Havla a jeho stoupenců jen přilila oleje do ohně nespokojenosti a rozčarování české veřejnosti s politiky.
Havel a Klaus
Vztah mezi českým prezidentem a bývalým nejpřednějším českým politikem je daleko něčím víc než konfrontací mezi dvěma osobami. V podstatě jde o metaforu dvou naprosto rozlišných představ, jak by měla být společnost řízena a organizována. I když bylo známo, že se Klaus a Havel nesnášejí, rozklad Klausovy vlády v roce 1998 definoval rozdíly mezi oběma muži ostřeji než cokoliv, k čemu došlo předtím.
Ve veřejném projevu, předneseném v českém Parlamentu v prosinci 1997, nedlouho po pádu koaliční vlády, kritizoval (6) Havel politiky za nepoctivost a nedostatek integrity. Projevu se dostalo široké publicity. Kritika nepoctivosti politiků je často přítomným podtextem v mnoha Havlových veřejných projevech a přednáškách. Prezident Havel je stoupencem určité formy nepolitické politiky, Klaus však vždycky zdůrazňoval nutnost vytváření dobře organizovaných politických stran, které by řádně zakotvily demokratické instituce v zemi. Havel, na druhé straně, prosazuje jednu z nejvlivnějších myšlenek, jaké vznikly v postkomunistickém světě: představu občanské společnosti, kde jsou vedoucí silou ve společnosti názory a iniciativy občanských skupin a nikoliv zvolených politiků.
V důsledku morální autority, kterou Havel získal v době, kdy byl disidentem, se Havlovým pravidelným zásahům do politického života v České republice dostávalo a dostává velkého respektu, zejména na Západě. Avšak tyto zásahy jsou v konfliktu s jeho veřejnou rolí, které je pečlivě popsána v české ústavě jako nevýkonná hlava státu. Havel není volen voliči, ale Parlamentem. Osoba s takovýmito pravomocemi v nějaké západní zemi by normálně nevstupovala do politické arény.
Avšak během posledních několika let se Havel angažuje v každodenní české politice spíše více než méně. Nejenže jasně hovoří o svých politických preferencích, ale také například kritizuje politiky a své spoluobčany za jejich vrozený rasismus projevující se v jejich postojích vůči Romům. Havel také poskytl celé řadě lidí, včetně svých společníků, vlivným způsobem milost. V prosinci 2000 udělil dosud snad nejkontroverznější milost Zdeňkovi Růžičkovi, který byl v roce 1997 odsouzen k sedmnácti letům vězení za vraždu, spáchanou v roce 1992. Růžičkova manželka přesvědčila jednoho pražského právníka, aby zkoumal příčiny rozsudku. (7)
Vzhledem k tomu, že Růžička strávil pouze tři roky ve vězení, prezidentovo rozhodnutí udělit mu milost bylo podle Jana Vyklického z Českého svazu soudců neregulérní. Milost nemá být nikdy udělována z právních důvodů, protože se tím zpochybňuje legitimita soudů. Havel také udělil milost v několika trestních případech dokonce ještě předtím, než byli podezřelé osoby obviněny. Přestože prezidentovi zastánci tvrdí, že to neporušuje ústavu, je to zjevně porušením normální praxe. Havlův zásah do debaty ohledně České televize je dalším příkladem chování, o němž si mnoho lidí myslí, že je pro hlavu státu naprosto nevhodné.
Češi hovoří o lidech kolem Havla jako o "hradní skupině" - míní tím prezidentovu rezidenci, Pražský hrad. Havel má různé nepolitické poradce, jako je kníže Schwarzenberg, rakouský aristokrat, který vlastní v České republice velké množství půdy, ale je otevřeným tajemstvím, že politikové jako Ruml, Vladimír Mlynář (bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt) a další kolegové z Unie svobody jsou Havlovými blízkými přáteli. Příbuzní mnoha těchto lidí byli "reformními" komunisty, kteří se účastnili Pražského jara roku 1968. Někteří sociální demokraté, jako Petra Buzková, také pravidelně chodí na Pražský hrad. Buzková vyjádřila se stávkujícími televizními vzbouřenci "solidaritu" a vzala si během krize do televizního velína spací pytel.
Všechno tohle by nebylo tak znepokojující, kdyby se v České republice konala řádná debata o tom, co je na prezidentově jednání správné a co je špatné. Západní novináři nejsou o nic lepší. Většina západních novinářů, jak se zdá, získává informace o České republice z jediného zdroje: od bývalého novináře Rádia Svobodná Evropa Jiřího Peheho. Pehe dokonce publikoval své komentáře o české politice, když byl zaměstnán jako politický poradce prezidenta Havla. Pehe byl jedním ze zakladatelů Impulsu 99 (viz níže) a je pravidelným účastníkem na (dobře financovaných) konferencích. Jiní novináři, pracující pro západní tisk, jsou také zaujatí. Martin Plichta, pražský korespondent deníku Le Monde, je také signatářem petice Impuls 99.
Navzdory tomu, že české i zahraniční sdělovací prostředky brojí proti Klausově vlivu nad všemi rysy českého života, Klaus nemá skoro žádný vliv tam, kde je to nejdůležitější - ve sdělovacích prostředcích. Klause ani ODS nepodporuje žádný významný český deník a některé listy pravidelně publikují skandalizující články o Klausovi a jeho straně. Hlavním šiřitelem skandálů je čelný deník Mladá fronta Dnes. Je nutno v zájmu spravedlnosti dodat, že se MFD nezaměřuje jen na Klause. Mladá fronta Dnes obvinila z úplatkářství (nikdy to nebylo dokázáno) premiéra Miloše Zemana. Ve snaze ztrapnit Zemana napsali dva novináři z MFD, že se Zeman údajně účastnil spiknutí, jehož účelem bylo zdiskreditovat jiné členy strany. Havel udělil těmto dvěma novinářům milost, než mohlo být vůbec zahájeno vyšetřování celé této záležitosti.
Politické ceny
Většina debaty o podstatě politiky v České republice se odehrává v několika velmi dobře financovaných výzkumných organizacích a nadacích. Česká republika není jedinou zemí, kde sídlí takovéto organizace, ale krása a relativní bohatství Prahy láká více těchto Západem financovaných institucí než většina jiných zemí za bývalou železnou oponou.
K mezinárodně známým organizacím patří East-West Institute, jehož ústředí je v New Yorku, Nadace Bohemiae, Občanský institut a Ústav pro evropskou politiku a ekonomiku. Dokonce i Česká televize má jednu: nadaci Člověk v tísni. Nová, Američany podporovaná organizace, Ústav veřejné bezpečnosti, má posilovat angažovanost České republiky v NATO.
Mnoho politiků ze Čtyřkoalice má těsné styky s těmito nadacemi. Ústav pro evropskou politiku je částečně financován z Evropské unie a hlavním cílem jeho práce je připravovat zemi na vstup do EU. V jeho správní radě jsou Ivan Pilip, Petr Matějů, členové Unie svobody, a Jan Kasal, předseda KDU-ČSL. Občanský institut dostává finance od amerického výrobce zbraní, Lockeed Martin. Jeho předseda, Pavel Bratinka, je členem jedné menší strany ve Čtyřkoalici, ODA. Senátoři Daniel Kroupa a Jiří Skalický z ODA jsou oba členy jejího poradního výboru. Michal Lobkowicz (Unie svobody) je uveden jako člen předsednictva nadace Bohemiae stejně jako manželka Ivana Pilipa, Lucie Pilipová. A Tomáš Ježek zasedá ve správní radě všech tří těchto nadací. Ježek, předseda české komise pro dohled nad kapitálovým trhem a bývalý člen ODS, vyzval v roce 1997 Klause k tomu, aby odstoupil.
Dalším významným hráčem je pražská investiční banka Patria Finance, jejíž členové jsou otevřeně spojeni s Unií svobody. Havel jmenoval guvernérem České národní banky Zdeňka Tůmu, který býval hlavním ekonomem banky Patria Finance.
Pro mnoho politiků v Praze jsou tyto nadace způsobem, jak se přiblížit mocenským centrům v Evropě. Z hlediska těchto politiků by se nemělo nijak zpochybňovat členství ČR v EU, bez ohledu na to, že to bude mít pravděpodobně velmi tvrdý dopad na sociální a hospodářský vývoj České republiky. Členství České republiky v EU přinese do ČR lukrativní kontrakty - včetně zlepšení infrastruktury ČR modernizací komunikací a technického zařízení, jako jsou vodárenské čistírny - je to nezbytnou ekologickou podmínkou pro vstup do EU. Tato modernizace bude na prospěch nejen českým investorům, ale, zejména, velkým západoevropským podnikatelským firmám.
Mezitím soustřeďují Spojené státy své ekonomické priority na členství ČR v organizaci NATO. Zbrojařská firma Lockheed Martin (sponzor Občanské iniciativy) stojí v čele podniků, které chtějí v ČR získat výnosné kontrakty na dodávku zbraní a vojenské technologie. V současnosti se Lockheed Martin podílí na nabídce dodat 24 - 36 nových nadzvukových taktických letadel české armádě.
Někteří politikové, zejména Václav Klaus, odmítají přijmout veškerou politiku Evropské unie bez jakékoliv kritiky. Klaus je přesvědčen, že jde o to, zda jsou jednotlivé kontrakty ku prospěchu země, a že by nemělo jít o potenciál těchto kontraktů, do jaké míry mohou namastit kapsu místních českých podnikatelů a jimi zkrocených politiků. Klaus také urazil Spojené státy tím, že se otevřeně postavil v roce 1999 proti válce o Kosovo. Z těchto důvodů mnoho cizinců opustilo Klause, dokonce i ti na pravici, a vyhledávají "realističtější" čtyřkoaliční politiky.
Avšak ODS - a Klaus - je stále ještě, i když nepřímo, u moci, a volby mají být až za půl druhého roku. Jakým způsobem tedy mohou docílit čtyřkoaliční politikové a jejich zahraniční stoupenci rozkladu opoziční smlouvy a předčasných voleb?
Opoziční činnost
Čtyřkoalice a její spojenci se snaží získat vrch nad situaci od voleb v roce 1998. V roce 1999 podepsala známá skupina intelektuálů dokument, jehož vzorem byla Charta 77. Jmenoval se Impuls 99. Znovu tento dokument argumentoval, že je česká politika plná korupce a že je zapotřebí obnovy občanských hodnot. Nebylo překvapující, že mezi jeho významnými signatáři byla i paní Havlová. V říjnu roku 1999 uspořádali organizátoři Impulsu konferenci, která požadovala pozitivnější přístup k EU. Veřejnost, podle účastníků konference, projevuje daleko větší nadšení vůči EU než "někteří její politikové" - to byla zjevně nepřímá zmínka o Klausovi.
Posléze, později téhož roku, vytvořila skupina bývalých disidentů, kteří se účastnili na revoluci roku 1989, hnutí jménem "Děkujeme, odejděte". Uspořádali jednu demonstraci v Praze, která byla hojně navštívena, ale pak se hnutí rozplynulo. Lidé chtěli vědět, proč nevytvoří organizátoři hnutí politickou stranu. Ale vzhledem k tomu, že důvodem celého podniku byla antipolitika, bylo by nelogické vytvořit politickou stranu tak rychle poté, co hnutí politiky odsoudilo.
Trvalo to další rok, než získala opozice další příležitost vyvolat veřejnou nespokojenost - stávku v České televizi. I když události, které vedly k Hodačově jmenování a okamžitá reakce na jeho jmenování byly charakterizovány interními konflikty v televizním establishmentu, situace se brzo prezentovala chtivým politikům jako příležitost k vyvolání veřejného znechucení. Jak jsme už uvedli, stávka byla velmi dobře financována. Nákladné zvukové zařízení a luxusní plakáty, používané na veřejných demonstracích, musel zaplatit někdo. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že akce financovaly zahraniční nadace.
Čtyřkoalice zaznamenala v posledních několika měsících další, méně zdůrazňované úspěchy. Strana si vedla dobře v podzimních volbách do českého senátu, kde získala 16 křesel. Volební účast byla velmi nízká, neboť většina Čechů považuje senát za drahou a irelevantní instituci, avšak horní komora parlamentu má určitou roli v politickém životě země, zejména při rozhodování o ústavních změnách.
A také, v důsledku styků s Václavem Havlem odmítl minulý měsíc Ústavní soud části nového volebního zákona, který by býval omezil moc malých politických stran. V listopadu 2000 se prezidentu Havlovi podařilo neobyčejně rychle prosadit svého kandidáta Zdeňka Tůmu do funkce příštího guvernéra České národní banky, a to předtím, než vešel v platnost nový zákon, podle něhož přecházejí pravomoci na vládu. Někteří pozorovatelé konstatují, že údajně překotné jmenování Jiřího Hodače je naprosto nevýznamné ve srovnání se spěchem, s nímž byl Havlem jmenován Tůma.
Budoucí vyhlídky:
Česká televize:
9. února jmenoval Parlament nového prozatímního ředitele České televize, Jiřího Balvína. Jak uvedla téhož dne zpráva Rádia Svobodná Evropa, "Balvín má 25 let zkušeností z práce v České televizi, ale před čtyřmi lety byl propuštěn jako ředitel výroby uměleckých pořadů za špatný finanční management". 14. února byl Balvín citován, že se "rozhodne", zda dokončí audit (8). Velkou naději to zrovna nevyvolává. Jedním z jeho prvních činů bylo propustit Janu Bobošíkovou, její pomocnici Věru Valterovou a Jindřicha Beznosku, finančního ředitele. Vzbouřenci oznámili, že ukončí "stávku" teprve, až budou ujištěni, že nepřijdou o zaměstnání. Václav Havel to schválil a konstatoval, že "první (Balvínova) rozhodnutí se zdají rozumná".
Jinými slovy, podařilo se úspěšně provést ilegální puč, s požehnáním prezidenta země a skupiny ctižádostivých politiků. Finanční reformy v České televizi se zdají být vzdálenější než kdy předtím. Bude to tedy pravděpodobně ukončením celé záležitosti? Nová Rada České televizi má mít zcela nepolitické členy, ale to neuspokojilo požadavky zaměstnanců v televizních stanicích v jiných zemích.
Nezávislá televize je také pod tlakem. Vladimír Železný, zakladatel a vlastník televize Nova, která má v České republice největší sledovanost, je znepokojen, že dojde k procesu, v jehož rámci mu bude zabráněno, aby si udržel licenci, až dojde k jejímu obnovení. Také se vyskytly známky toho, že bude možná Železný vyšetřován pro finanční nesrovnalosti. Železného nemá establishment na Pražském hradě rád - před několika lety Havlovi žalovali televizi Nova za pomluvu. Železný si svou situaci zhoršil také tím, že je o něm známo, že nabídl Hodačovi využití technického zařízení televize Nova během stávky.
Vláda
Mnoho lidí předpovídá, že před příštími všeobecnými volbami, které se mají konat v červnu 2002, dojde k rozkladu opoziční koalice. Rezignace Miloše Zemana z vedení ČSSD by pravděpodobně byla katalyzátorem takovéhoto rozkladu. V ČSSD je identifikovatelná skupina poslanců, kteří by to přivítali a rádi by padli do náručí Čtyřkoalici.
Problémem pro Čtyřkoalici vždycky bylo jak rozšířit svou omezenou atraktivitu mimo pražské intelektuály a podnikatele do širší české společnosti. Mnoho lidí poukazuje na to, že Čtyřkoalice nemá žádný program kromě zintenzivnění takových hospodářských reforem, které povedou k tomu, že ještě daleko více lidí v ČR přijde o zaměstnání. Má-li Čtyřkoalice získat v budoucí vládě silnější pozici, bude muset se spoléhat na její křesťanskodemokratickou složku, protože dvě malé čtyřkoaliční strany (ODA a Demokratická unie) nemají identifikovatelné voliče a v průzkumech veřejného mínění mají zcela zanedbatelnou podporu. KDU-ČSL, která stojí v podstatě nalevo, má, jak se zdá, podporu obyčejných občanů, zejména mezi katolickými venkovany na jižní Moravě. To možná vysvětluje, proč šéf této strany, Cyril Svoboda, byl nedávno zvolen celkovým šéfem Čtyřkoalice.
Čtyřkoalice by musela odlákat voliče od ODS, kteří dosud byli ODS pozoruhodně věrni. Avšak neustálé útoky na Václava Klause ohledně jeho zkorumpovanosti a nyní v důsledku zmanipulovanosti sdělovacích prostředků pravděpodobně přinesou své výsledky. Jestliže se vládní koalice rozpadne, pravděpodobně z ODS odejdou někteří její členové, tak jako tomu bylo v minulosti.
Nedostatky českého volebního systému (který zůstává v podstatě nezměněn, jak existoval za první Československé republiky) by také mohly být využity politiky, chtivými moci. Britská Helsinská skupina na obranu lidských práv dlouho zastává názor, že pravidla, jimiž se řídí volby v České republice a na Slovensku, jsou zneužitelná. Například, pokud budou mít správné dokumenty, Češi mohou hlasovat kdekoliv v republice. Nepoctiví místní činitelé by mohli poskytnout takovou dokumentaci, na jejímž základě by ti, kdo si to přejí, mohli hlasovat několikrát na několika místech země. V roce 1998 byly takovéto dokumenty široce používány. Takže není nemožné, že by bývalo došlo k volebním podvodům a že by se to mohlo stát v budoucnosti znovu.
Prezident
Funkční období prezidenta Havla končí v roce 2002 a stále se spekuluje, kdo ho nahradí. Svého času byl favoritem kněz Tomáš Halík. Loni se začalo hovořit o Madeleine Albrightové. Nyní se prosazuje bývalý disident Petr Pithart, předseda Senátu, za to, že se mu podařilo získat propuštění dvou Čechů (obviněných ze špionáže) z vězení na Kubě. Navzdory tomu, že sdělovací prostředky neustále tvrdí, že se Václav Klaus svým známým způsobem, v důsledku "touhy po moci" chce prezidentem, Klaus vždycky popíral, že má o prezidentský úřad zájem. Není nemožné, že by nějaká budoucí vláda, obsahující politiky ze Čtyřkoalice mohla požadovat, aby byl Klaus postaven před soud (a natrvalo odstraněn z politické scény) na základě obvinění z podvodů nebo finančních nepravidelností. Scénář Estrada/Fujimori je potenciálním modelem k tomu, aby byla Klausovi odepřena role v politice, ať zastávají čeští voliči jakýkoliv názor.
Prezidentova neustále zdůrazňovaná podpora občanské společnosti není ničím víc než podporou určitých podnikatelských kruhů a politických elit. Avšak čtenáři Gramsciho to poznají jako pravý význam občanské společnosti: jako hegemonii mocných zájmových skupin nad společností a nikoliv jako organizace, které poskytnou obyčejným lidem možnost v životě se řádně realizovat.
Prezident Havel měl tu drzost, že srovnal jmenování George Hodače s komunistickým převzetím moci r. 1948. Jako obvykle, v orwellovském světě postkomunismu, je tomu obráceně: právě činy stávkujících a jejich politických stoupenců (jimž možná pomáhali bývalí pracovníci komunistické státní bezpečnosti) připomínají události února 1948. Jedna věc je jistá - televize, nejmocnější nástroj zkreslování zpravodajství ve dvacátém století - byla v České republice naprosto zpolitizována. Budoucnost České televize i budoucnost celé České republiky leží v rukou malé skupiny politiků, kteří jsou připraveni dostat se v blízké budoucnosti k moci. To, zda se jim to podaří, záleží na tom, jestli se obyčejní Češi probudí a začnou se vážněji zajímat o politickou budoucnost své země.
Poznámky:
1. Ze Svehlovych hovoru, Karel Capek (Prague, 1990), quoted in The Life of Edvard Benes, 1884-1948, Zbynek Zeman, Clarendon Press, Oxford, 1997.
2. "Plus de 60,000 personnes ont manifeste a Prague pour l'independence de la television publique" Martin Plichta, Le Monde, 5/1/2001.
3. See "News and Current Affairs in Czech Television" Jan Culik, Britske listy, 17/8/1998
4. For a discussion of Roman Prorok's style, see, ibid. Britske listy, 17/8/1998
5.BHHRG, Czech Parliamentary Election, 1998 http://www.bhhrg.org/czechrepublic/czechrepublic1998/czechrepublic1998.htm
6. Address by Vaclav Havel before Members of Parliament, 9/12/1997 published by the Czech web daily, Neviditelny pes in the week 8-15/12/1997
7. "All the President's Controversies" by Katerina Zachovalova, Transitions Online, 9/2/2001
8. "Balvin looks ahead" by Christopher P. Winner, The Prague Post, 14/2/2001.
9. For Gramsci's views on civil society see: Antonio Gramsci: Selection from the Prison Notebooks, Lawrence&Wishart, 1998 and Gramsci's Political Thought, an Introduction, Roger Simon, Lawrence&Wishart, 1991
