Dodatek k článku o ochuzeném uranu
Pane Čulíku,
dobrý autor je schopen „trefit se“ napoprvé, aby pak nemusel dovysvětlovat, jak a co vlastně myslel. Mně se občas stává, že začnu díky reakci některého čtenáře pochybovat o tom, zda jsem se vyjádřil dostatečně zřetelně. Naposledy po vyjití článku v němž jsem se vrátil k problematice používání ochuzeného uranu ve střelách.
Jistý čtenář mi totiž napsal: „Pan Zajíc je osobně spíše proti používání munice s ochuzeným uranem. Přesto uvádí všechna jemu dostupná fakta a snaží se o citace vědeckou metodou získaných údajů. Vy uvádíte jen to, co se Vám hodí a ještě vybíráte pouze novinový článek. Proto považuji pana Zajíce za seriózní zdroj a Vás musím označit za neseriózního manipulátora (bohužel, protože až dosud jsem Vás považoval za seriózně píšícího člověka).“
Sypu si tedy na popel na hlavu a pokusím se vysvětlit, co jsem vlastně napsal.
Šlo mi především o aroganci moci, o to, jak zachází s cizím územím, jeho obyvatelstvem a konec konců i s vlastními vojáky, když je dobojováno. Osud zemřelého kanadského vojáka, který jsem citoval z kanadského (spíše pravicového) deníku The Ottawa Citizen, je typický. Domníval jsem se, že trocha osvěty ohledně toho, o čem se v souvislosti se zdravotními potížemi bývalých vojáků píše v Kanadě, neuškodí. Fakt, že do sebe věci zapadají, nemá nic společného s manipulací čtenáře. Nemohu za to, že o vztahu moci a kanadských vysloužilců neexistují informace, které by pochmurný obraz vyvážily směrem k růžové barvě. Vám poděkování a lásku (a zabezpečení), to se tady tak nějak nevede, a tak lze převládající pocit vojenských veteránů vyjádřit slovy jiného básníka, který citlivě odkryl nesmrtelnou duši neznámého vojína: "... nasrat, jo nasrat."
O vědě se v mém článku mluví jen okrajově. Odkázal jsem čtenáře na Zajícovu studii jako na dobře dokumentovaný a seriózní zdroj informací. Současně jsem se pokusil naznačit, že věda zápasí s obecným problémem, jak zviditelnit účinek velmi malých dávek záření na živý organismus.
Otázku nebezpečnosti ochuzeného uranu může věda zodpovědět jen nepřímo skládáním mozaiky různých informací. Víme-li, že uran je alfa zářič a zároveň, že alfa záření sice nepronikne dál než k mikroskopicky vzdálené buňce poblíž zdroje, ale tu může těžce poškodit, můžeme začít s hypotézou, že uran bude nejspíš nebezpečný v takovém případě, jestliže se dostane do živého organismu. Předmětem našeho zájmu pak budou především malé částice, které se dostanou do plic dýcháním.
Protože víme svoje o uranových dolech a o tom že se v nich práší, budeme v makroměřítku nejspíš studovat příčiny úmrtí zaměstnanců uranových dolů. Najdeme-li ve srovnání s kontrolním vzorkem zvýšený výskyt rakoviny, můžeme se snažit odhadnout množství uranu, které průměrný zaměstnanec dostal do těla a porovnat s koncentracemi naměřenými v tělesných orgánech nebo tekutinách. V daném procesu bude mít svoje místo i radiační biologie a (s odpuštěním) třeba i krysy a jiní pokusní králíci. Mosaika poznání se nakonec může složit v doporučení jak omezit dané riziko na minimum a případně i na zákonem stanovenou normu, která vymezuje obecně uznávané rozhraní bezpečnosti a nebezpečnosti dané látky.
S použitím špetky zdravého selského rozumu lze z existence takových norem odvodit dvě důležité věci. Zaprve to, že věda o daném tématu ví svoje, a pak, že její závěry alespoň do jisté míry politikové vnímají a používají.
Spojené státy mají svoje vlastní normy, které určují jaká dávku záření pocházející z uranu je přípustná pro veřejnost a jaká je přípustná pro radiační pracovníky. Mají obavy ze zamoření terénu pokusných střelnic a proto zkoušky na domácí půdě omezují na minimum. V obou případech jistě vědí proč.
Právě z existence zmíněných norem lze odvodit, o jakou sviňárnu jde, když týž legislativní orgán, který chrání vlastní území a populaci dovoluje rozprašovat uran na cizím území.
Chtěl bych v této souvislosti uvést dvě zajímavosti. Na konci osmdesátých let jsem se podílel na přenosu různých radioaktivních prvků - mezi nimi i některých alfa zářičů - podzemní vodou. Projekt byl zadán a financován Japonci, mimo jiné proto, že jejich vlastní předpisy nedovolovaly provádět terénní pokusy byť s minimálními koncentracemi radioaktivních prvků. V Kanadě byly předpisy volnější, ale i tak jsme museli mít povolení federální agentury přes radioaktivitu.
Druhý případ je loňského data. Šlo o přepravu vzorků několika kilogramů jaderného paliva, tedy jakýchsi keramických pelet, které jsou nerozpustné, nehořlavé a mechanicky velmi odolné. Do paliva bylo přimíšeno malé množství plutonia pocházejících z rozebraných jaderných hlavic ruské a americké provenience. Vzorky byly přepravovány v kontejnerech, které patrně vydrží víc než pověstné černé skříňky v letadlech. Protinukleární skupiny se pustily do systematického strašení veřejnosti, které zblblo starosty vesnic, kterými měl projet náklaďák se vzorky, že vzniklo nebezpečí, že se budou se svými radními vrhat pod kola jakéhokoli podezřelého náklaďáku. Vláda nakonec ustoupila a dopravila vzorky vojenským vrtulníkem.
Obé je krásným příkladem dvojího standardu. Naše území je posvátné. Že se jinde rozprašují tuny uranu - to nikoho nezajímá, zvlášť když se na tom nedají vydělat žádné peníze ani sláva. Je ostatně příznačné, že se Západ o ochuzený uran zajímá jen kvůli, že je možnou příčinou problémů vlastních vojáků.
Ze Zajícovy studie jsem nevybíral, „co by se mi hodilo", nemám to ve zvyku. Zmínil jsem ji v úvodu článku a pak ještě jednou v jeho závěru v této souvislosti: „Není třeba pochybovat o tom, že věda nashromáždila dostatek informací o uranu, aby mohla říct své i k problematice jeho používání ve střelách. Řadu odkazů lze najít ve zmíněné Zajícově studii.“ To je jistě z mé strany manipulace jako hrom.
Ale proč proř vlastně něco nevybrat? Třeba její závěry. Jejich překlad, občas kostrbatý díky neznalosti české vojenské terminologie, je v příloze. Z textu jsem vynechal pouze odkazy. Kdo má zájem, najde je lehce v originále. Číslování odstavců je Zajícovo.
Překlad závěru studie V. Zajíce
ZÁVĚRY
10.1 Ochuzený uran jako radioaktivní odpad
Ochuzený uran (v dalším textu používám běžný akronym DU znamenající depleted uranium - poznámka JJ), vzniklý jako vedlejší produkt při obohacování uranu, je klasifikován jako radioaktivní a jedovatý odpad. Manipulace s tímto odpadem a jeho likvidace podléhá četným předpisům. Z existence těchto předpisů a z toho, že jejich dodržování je vynucováno institucemi jako jsou Nuclear regulatory Commission, Department of Energy, Department of Defence, Environmetal Protection Agency (federální vládní instituce přes životní prostředí s rozsáhlými pravomocemi - poznámka JJ) atd., z probíhajících nebo navrhovaných asanací území použitých nebo ještě používaných pro výrobu a zkoušení munice s DU, a z nedávných omezení takových zkoušek je zřejmé, že americká vláda i vojenští představitelé si jsou vědomi toho, že šíření DU je škodlivé jak pro lidi tak pro životní prostředí. Uvědomují si rovněž to, že radioaktivita DU je dostatečně vysoká, aby ospravedlňovala umístění kontaminovaných předmětů včetně zeminy z území používaného pro výrobu a zkoušky těchto zbraní na skládky (nízko aktivního) radioaktivního odpadu.
Zbraně s DU se přesto používají a americké limity pro přípustnou úroveň záření pro veřejnost jsou v zasažených územích překročeny řádově až 100 000x v případě částic rozptýlených v atmosféře a až 1000x pokud jde o zbytkovou aktivitu.
10.2 Před Válkou v Zálivu a po ní
Zpráva Science Applications International Corp. již před Válkou v zálivu varovala, že situace na bojišti (čti úroveň radioaktivity – poznámka JJ) a dlouhodobá zdravotní rizika, jimž budou vystaveni jak vojáci tak místní obyvatelstvo, mohou ovlivnit přijatelnost vojenského využití DU. Zpráva rovněž poznamenává, že za předpokladu, že budou uplatňovány americké předpisy a zdravotní opatření, bude pravděpodobně nutné dané území nějakým způsobem asanovat.
Přesto, když operace Desert Storm, při níž bylo příbližně 700 000 liber (317 tun) DU rozptýleno po velkém území, skončila, tvrdila zpráva, kterou vypracoval Army Environmental Policfy Institute (AEPI0, že neexistuje žádný mezinárodní zákon, smlouva, předpis nebo zvyk požadující, aby Spojené Státy asanovaly bojiště v Perském zálivu. Jelikož cenu takové akce lze odhadnout na desítky miliard dolarů a jakákoli asanace by implikovala oficiální přiznání že DU je nebezpečný, je nepravděpodobné, že k takové asanaci dojde. Zpráva AEPI rovněž poznamenává, že pokud by DU byl označen za příčinu nemoci Války v zálivu (Gulf War Illness), finanční důsledky náhrad dlouhodobé (pracovní) neschopnosti a náklady na zdravotví péči by byly nadměrné.
10.3 Utajování a rozmach (použití DU)
Některé vyspělé zbraně, jako bombardéry Stealth, naváděné bomby a rakety Patriot byly během Války v zálivu předmětem značné pozornosti veřejnosti. Použití DU, patrně nejúčinnější nové zbraně bylo veřejně přiznáno až o rok později. Memorandum Los Alamos National Laboratory upozornilo na účinnost průpalných střel proti iráckým pancéřovým cílům. Memorandum rovněž naznačilo, že zájem veřejnosti o dopad DU na životní prostředí může munici s DU učinit politicky nepřijatelnou a vést k jejímu zákazu.
Rychlé rozšíření zbraní používajících DU, k němuž došlo po Válce v zálivu, a které bylo z velké míry vyvoláno americkým ministerstvem obrany, může být považováno za úspěšný pokus zabránit takovému vývoji (tedy zákazu DU). Jenže právě toto rozšíření zbraní s DU vlastně zaručuje, že jakákoli současná vojenská výhoda bude trvat jen krátce, kdežto dopad na zdraví a životní prostředí bude trvat staletí. Rozšíření zbraní s DU není navíc omezeno na jaderné mocnosti, protože podobné zbraně mohou být vyrobeny s použitím přírodního uranu.
10. 4. Resoluce OSN
V roce 1996 přijal Podvýbor pro prevenci diskriminace a ochranu menšin resoluci, vyzývající všechny státy, aby jejich národní politika odrážela potřebu omezit výrobu a rozšiřování zbraní hromadného ničení nebo zbraní s plošným účinkem, zejména jaderných a chemických zbraní, zápalných bomb, napalmu, kuličkových (cluster) bomb, biologických zbraní a zbraní obsahujících DU (podtrženo V Zajícem).
Bez ohledu na to použily Spojené státy zbraně s DU znova při zásahu v Jugoslávii v roce 1999. Se zjevnou snahou odvrátit pozornost veřejnosti jinam, mluvčí amerického Ministerstva obrany
prohlásil, že se takové zbraně používají již dlouho, takže nejde o žádnou novinku, která by měla veřejnost vzrušovat.
10.5 Doporučení
Výbor amerického Kongresu pro reformu vlády a její kontrolu věnoval ve své zprávě, týkající se příznaků Války v zálivu (Gulf War Syndrome ), značnou pozornost možnému kontaktu vojáků s chemickými zbraněmi. Na druhé straně byla možnost, že vojáci byli vystavení účinkům DU byla zmíněna takměř mimochodem. Tento přístup je pochopitelný. Zatím co Irák může být obviňován z výroby a hromadění chemických zbraní, když už ne z jejich používání, Spojené státy jsou odpovědné za používání munice s DU od A do Z (s britským podílem 0.14%). Připustit její nepříznivý dopad na zdraví vyžaduje daleko hlubší zpytování svědomí.
Záležitost DU je naléhavější než možné vystavení chemickým zbraním a to ze dvou důvodů. Zatím co pro nervové jedy neexistuje léčba, většina rakovinných onemocnění je léčitelná pokud jsou zjištěna včas. Rakovina je předpokládaná dlouhodobý následek vystavení toxickým a radiologickým účinkům DU. Druhý důvod souvisí se zamořením bojiště. Většina organických sloučenin používaných v chemických zbraních včetně hořčicového a nervového plynu se rozloží během několika dní nebo týdnů po jejich vypuštění. DU se tak rychle nerozkládá. Právě naopak. Jeho radioaktivita se pomalu zvyšuje díky rovnováhám k nimž dochází v rozpadové řadě uranu. Pokud nebude taková oblast včas dekontaminována, její zamoření bude ohrožovat místní obyvatelstvo po staletí.
Zdravotní rizika spojená s používáním DU a zejména s inhalací jeho aerosolu by měla být veřejně přiznána americkou vládou a vyhodnocena lékařskými a vědeckými odborníky se stejnou (ne-li větší) horlivostí jako rizika související s použitím chemických zbraní.
Organizace veteránů by měla provést statistickou studii (takovou studii přislíbila počátkem února kanadská vláda) o výskytu rakoviny u veteránů Války v zálivu. Jestliže taková studie ukáže zvýšený výskyt rakoviny mízních uzlin, leukemie a dalších specifických druhů rakoviny, měli by být všichni veteráni, kteří byli potenciálně vystaveno DU, dlouhodobě nebo trvale monitorováni.
Ekonomické sankce proti Iráku a Jugoslávii by měly být okamžitě zrušeny (text je z roku 1999 - poznámka JJ), aby tyto země mohly účinně čelit katastrofě v oblasti zdraví a životního prostředí, kterou způsobila válka. Vybraným organizacím včetně vládních, které se v Iráku a Jugoslávii snaží něco udělat s územím zamořeným DU, bychom měli nabídnout spolupráci a materiální pomoc.
Naprostý zákaz zkoušek zbraní s DU v USA by naznačoval rozumnou politiku životního prostředí a mohl by zároveň být prvním krokem k zastavení neomezeného používání těchto radioaktivních a jedovatých zbraní.
