pondělí 14. května O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Záchranná síť pro brutalizované děti v ČR selhala: Peklo, z něhož Jiřímu Szutovi nikdo nepomohl (Fabiano Golgo) Stížnost a žaloba na Policii ČR: Zvát novináře na policii za zveřejnění kritického článku je nepřípustné Pozoruhodný případ mediální manipulace: Proč se vrátil Ronald Biggs do vězení v Británii: Jak prodal Mike Biggs svého otce za autorská filmová práva (Fabiano Golgo) Lidská práva: Před čtyřiceti lety byla založena Amnesty International. Co dokázala? Ekologie: Nadměrné požadavky turistů na vodu ohrožují turistická letoviska a život chudých lidí Lidská práva: Americký stát chce před olympijskými hrami zlikvidovat polygamii: Stát Utah kontra 1 muž, 5 manželek a 25 dětí Jiří Pancíř se hájí před nařčeními Rudolfa Zahradníka, publikovanými v Lidových novinách: "Nejsem psychopat ani spiklenecké centrum" I v demokracii je nutno zakazovat myšlenky: Universita coby puncovní úřad extremismu? (Václav Pinkava) Oznámení: Společnost CME žaluje Vladimíra Železného za lež (CME)) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Fabiano Golgo

Jiří Szuta je mladý herec. Hrál ve filmu Z pekla štěstí 1 i 2. Toto je jeho pekelný příběh.

Jirka se narodil do rodiny, která nebyla moc obyčejná. Matka i "otec" jako zapřisáhlí ortodoxní Svědkové Jehovovi mu příliš štěstí nepřinesli. Velmi přísná spartánská výchova připravila chlapci těžké chvíle hned na samém začátku života. Nikdy nepoznal, co jsou to Vánoce nebo dárek k narozeninám. Když byly Jirkovi čtyři roky, tak mu "otec" ve věku třiceti let zemřel na leukémii, protože máma nedala povolení k transfúzi.

Kdo by čekal, že se mu odchodem přísného otce život zlepší a rodina se stmelí dohromady, ten se hluboce plete. Matka začala být naopak zlá a na Jirkovi si vybíjela svou nervozitu. Už tehdy ho začala rafinovaně trestat. Zavírala ho na celý den na záchod, dávala mu neúměrné výprasky a potom ho potírala pudrem, aby to nebylo znát na těle. Ostatním členkám církve musel říkat teto a jezdit s nimi agitovat do Jihlavy. To často odmítal, protože mu bylo trapné chodit od domu k domu a lákat lidi ke Svědkům (mluvíme tu o teprve osmiletém chlapci). Vždycky když to odmítl a teta si stěžovala, že nechce pomoci přivést nové ovečky, tak mu matka uštědřila ledovou sprchu, nebo mu ošklivě ostříhala vlasy, aby vypadal odpudivě a nikdo se s ním nekamarádil.

Když bylo Jirkovi deset let, bratří z církve pro jeho mámu vybrali v Praze "ideálního manžela" ze svých řad a jemu nového "tátu". Bohužel se po dvou měsících ukázalo, že volba byla všechno, jen ne šťastná. Tento horlivý křesťan začal totiž bít nejen svou novou manželku, ale i Jirku a jeho dvě sestřičky. S mlácením manželky nepřestal ani poté, co přišla do jiného stavu, a podle výpovědi v tom pokračoval ještě nejmíň dalšího půl roku.

Po narození dítěte se začal soustřeďovat na Jirku jako na  nejstaršího a žena ho v tom podporovala, protože ani jí nebylo bezohledné zacházení s jedenáctiletým klukem cizí a navíc pak dal muž pokoj jí.

Týrání, které pro chlapce tímto začalo, se nedá vylíčit, protože jde skutečně o sadismus nejtvrdšího zrna. Snad jen, že "otec" chlapcem házel místnosti nebo ho zvedal ke stropu a pouštěl dolů a pak sledoval, jak se na zemi svíjí bolestmi a pláče.

Vyrazil mu několik zubů ranami pěstí do obličeje, dával mu nekonečné výprasky kabelem, nebo latí, kterých nespočet o chlapcovo vyhublé tělo zlomil. To vše se neodehrávalo někde na odlehlé samotě na horách, ale v Telči a věděli o tom jak spolužáci, tak učitelé. Nikoho ale nenapadlo informovat policii, sociální pracovníky nebo lékaře.

Trvalo to další otřesné tři roky než konečně alespoň na čas spadla klec, i když za nečekaných okolností.

Ve třinácti totiž Jirka ukradl v obchodě balíček žvýkaček, což byla jeho první a doposud poslední krádež. Jak dokazují následující řádky, stalo se tomu tak zřejmě proto, aby se konečně kolem něj začalo něco dít. Prodavačka ho odvedla domů, kde pak následoval nelidský výprask, jehož následky nemohly druhý den ujít ve škole už nikomu. Tak se tedy vedení školy rozhodlo konečně zavolat sociální pracovnici.

Ta však konstatovala, že to se občas po krádeži stává, že rodiče své dítě neúměrně potrestají!

Načež se všechno v Jirkovi zlomilo a propukl v neutišitelný pláč, při kterém opakoval, že se to děje pořád a každý den už od jeho pěti let!

Takže sociální pracovnici začalo být plačícího chlapce přece jen líto. Po letmé prohlídce a nálezu nesčetného množství modřin, zaschlých ran, stop po bičování a dalších zřejmých důkazů, že kluk je nemilosrdně týrán, ji už ale nezbylo nic jiného, než ho okamžitě odvést do nemocnice.

Tam strávil dva dny na pozorování a poté byl převezen do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinky. Po dvoudenním pobytu bylo zjištěno, že hoch je zcela nekonfliktní bezproblémové dítě a proto byl umístěn do dětského domova v Plumlově u Prostějova, kde jak sám říká, se mu líbilo (tento dětský domov byl již zrušen).

Ale i v něm strávil Jirka jen velmi krátkou dobu. Měsíc a půl totiž trvalo než matka přijela na první návštěvu, kterou celou věnovala přesvědčování hocha, aby odtamtud utekl a vrátil se domů, že vše bude v pořádku. Matka se opravdu snažila. Mezitím byl totiž "otec" zatčen.

Chlapec však jejím slibům uvěřil, utekl z dětského domova, vrátil se domů a matce se podařilo jej přesvědčit o tom, aby vypověděl, že mu "otec" nikdy nic neudělal, a že chce zůstat doma. Soud tomu uvěřil, "otec" byl propuštěn a chlapec byl vrácen zpět ke svým trýznitelům.

Jak k tomu mohlo dojít? Na to může dát odpověd pouze příslušný soudce, psychologové a sociální pracovníci.

V létě onoho roku natáčel Zdeněk Troška film Z pekla štěstí. Do konkurzu se dostal i Jirka a režisér si modrookého bloňdáčka okamžitě oblíbil. Honorář, který za natáčení dostal mu však "otec" hned zabavil. Údajně na výdaje, které s ním mají. Avšak oblečení a školní pomůcky Jirkovi kupoval děda. Doma dostal pouze najíst. Hračky a podobné věci od rodičů nepoznal.

Týrání nepřestávalo. Celá Telč již věděla, že za to "otec" tři měsíce seděl. Přišlo vyloučení z řad Svědků Jehovových a rodiče z toho vinili Jirku. "Otec" už byl mnohem rafinovanější a aby měl nějaké odůvodnění k přísným trestům, tak zadával chlapci nesplnitelné úkoly. Musel například tisíckrát napsat nějaký text a když to nesplnil v určitém časovém limitu, tak dostal tvrdě nařezáno.

Musel navozit více než šedesát litrů vody z vesnice vzdálené tři kilometry, a to do čtyřicetipěti minut. To se mu nikdy nepodařilo stihnout a proto byl pokaždé tvrdě mučen. Nesměl chodit ven. Pouze až by splnil všechny vymyšlené úkoly, ale těch bylo tolik, že to bylo nemožné. "Otec" se touto sadistickou šikanou nesmírně bavil. Chlapec byl v podstatě celé dětství zavřený doma a kromě školy neměl možnost stýkat se s vrstevníky. Ven se dostal tak čtyřikrát do měsíce, když byl někam poslán, ale to jen vždy tak na půl hodinky až hodinku.

Jednou z nejvíce ponižujících věcí pro něj dodnes je, že musel po náměstí a ulicích Telče chodit s cedulkami na krku, na kterých stálo: "Neposlouchám rodiče. Zasloužím si trest". Viděl to úplně každý, koho potkal, ale všichni mlčeli.

Všichni viděli, že je dítě týráno, ale projevovali absolutní nezájem. V Telči vládla lhostejnost, ale Jirka byl mučen dál. Pokračovalo bití, kopání do břicha, pálení, sprchování ledovou vodou a různé psychické tresty a zákazy.

Jirka nikdy neutekl z domova, i když na to často myslel. Přesto se pokorně každý den vracel ze školy do domu, který se pro něj stal mučírnou a vězením. V zoufalství zavolal na Linku bezpečí, ale tam mu bylo řečeno, že oni mu nemůžou pomoci, ať se svěří někomu staršímu - třeba učiteli. To udělal, ale - malé město: učitel se s "otcem" znal, zavolal si ho, poptal se a to bylo vše. Na tu noc co následovala, Jirka nezapomene a podobných nocí, které probrečel at' už bolestí, nebo lítostí nad svým životem ho čekalo ještě mnoho.

Vše totiž pokračovalo další dva roky a půl!

V létě znovu přijeli do Telče filmaři a začalo se točit Z pekla štěstí 2. Jirka prožil opět pár pěkných dní, protože během natáčení mu "otec" dal pokoj (musí přece vydělávat - je mu už 15).

Na co vzpomíná nejraději, jsou chvíle, kdy se k němu všicni chovali hezky, protože to nikdy nezažil. Ať už to byly maskérky, asistentky a ostatní lidé ze štábu, tak i slavní se kterými se seznámil, jako Karel Gott, Helena Růžičková, Michaela Kuklová a hlavně jeho miláček Sabinka Laurinová - jak jí říká a kteří se k němu chovali jako k sobě rovnému, což bylo pro něj něco zcela nového.

Natáčení rychle skončilo.

Matka, fanatička nejen náboženská, ale i fanatička do cizokrajných koček, kterým dává více péče a lásky, než svým dětem, mu okamžitě honorář sebrala a koupila si za něj drahou britskou kočku, zatímco otec propil zbytek.

Jirka nedostal ani korunu. Nikdo mu nekoupil ani čokoládu. Čekal jej naopak velmi tvrdý podzim a zima.

Přišel 23. prosinec 2000 a Jirka prosil matku jestli by poprvé v životě nemohli slavit Vánoce. Ta rezolutně protestovala a vysvětlila mu, že ikdyž jsou z církve vyloučeni, tak jsou pořád Svědkové Jehovovi a že žádné Vánoce nebudou...

Po proplakané noci, na Štědrý den ráno se Jirka probudil jako první. Obléknul se, vzal si občanku a vydal se na svůj první útěk. Nejdříve zajel k tetě do Jihlavy, kde pobyl pár dní, ale pak pochopil, že tam nemůže zůstat, protože ho možná hledá policie a teta by ho jistě vydala. Tak se tedy vydal do Prahy za babičkou - matkou "otce". Ta však stejně jako Jirkův "otec" pije a Jirku vyhodila - ať jde k čertu.

Ten ještě zavolal do Telče. "Otci" řekl, že je v pořádku, ale že je kvůli němu na útěku, protože ho mlátí a že chce mít vánoce a normální život. "Otec" mu jen řekl: "A co já s tím?" a zavěsil.

Jirka (16) tedy chodil po Praze, nebo přespával po záchodcích, protože byla zima. Když utratil všechny drobné, co měl, za jídlo, tak s poslední desetikorunou zavolal matce. Ta mu jen začala vyhrožovat "jakej dostane výprask" a zavěsila.

Bez peněz, hladový, zmrzlý a  v těžké depresi z toho, že je na světě úplně sám a nikdo mu nechce pomoci a mít ho rád, se posadil na lavičku u sochy Sv.Václava. Po chvíli ho oslovil asi padesátiletý pan Bohumil a začal se ho vyptávat co tady dělá, odkud je, kolik je mu let, atd. Jirka mu všechno po pravdě řekl a tento muž mu nabídl, že může přespat u něj. Byla už tma, Jirka se cítil velmi zoufale a nevěděl kam jinam by šel. Proto souhlasil.

V bytě zjistil, že pan Bohumil je homosexuál, protože to na něj začal zkoušet. Jirka pohlavní styk odmítal a tak mu pan Bohumil za něj nabídl peníze. Jirka říká, že to musel udělat, protože byl úplně na dně a krást nechtěl. Říká, že neměl čas o něčem přemýšlet, nebo se bát. Hlavně to chtěl mít už všechno za sebou. Nakonec u něj zůstal několik dní a pak se rozhodl, že situaci musí vyřešit nějak jinak.

Proto odjel do Jihlavy na sociálku, kde řekl, že by chtěl do dětského domova. Jeden den strávil v nemocnici a pak byl již podruhé ve svém kratičkém životě umístěn do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách. Snad proto, aby tamní psychologové dostali druhou šanci zjistit, že Jirka nepatří ani k rodičům, ani do ústavu pro zločince, ale do dětského domova, o který si sám řekl, nebo do dobré náhradní rodiny.

Pánové a dámy však opět zklamali na celé čáře!

Depresivní prostředí, chladný přístup vychovatelů, nedostatek volnosti tak nutné pro týrané děti. Jirka utekl. Jeho hlavní důvod byl, že chtěl vidět premiéru filmu, ve kterém hrál. To se mu nakonec podařilo, ale jeho další kroky vedly již přímo za panem Bohumilem. U něj strávil třináct dní, dokud nepřijela jeho manželka a děti. Pak musel odejít.

Psal se únor 2001. Noc. Opět sám v cizím velkoměstě. Byla mu zima a tak ho napadlo zajít na Hlavní nádraží, kde by se mohl zahřát.

Netrvalo dlouho a osamoceně sedícímu mladému chlapci přišel první homosexuál lačný po novém masíčku. Unaveného Jirku nemusel dlouho přesvědčovat. Jirka během pár dní vystřídal několik klientů, spal po různých bytech i v luxusních hotelích, kde se ho nikdo neptal kolik je mu let a proč přichází v noci s nějakým padesátiletým cizincem.

Většina jeho zákazníků byli Angličani, Američani a Češi, protože o Němcích slyšel od ostatních kluků jen špatné věci, tak se jim raděj vyhýbal. Jinak se nebál s někým cizím odejít, protože si nemyslí, že by mu někdo cizí chtěl něco špatného udělat (po svých zážitcích z domova si zřejmě myslí, že špatné věci dělají dětem jenom rodiče).

Někteří kluci mu nabízeli drogy a dospělí Romové a Češi, jestli by pro ně nechtěl pracovat za podíl. Že mu můžou sehnat dobré kšefty, ubytování a tak. Ani do jedné z těchto věcí Jirka nespadl. Jediné čeho se nevyvaroval (když opomineme, že ve své dětské naivitě odešel s kdejakým "cizím pánem") je to, že byl přepaden a úplně o všechno okraden.

Při monitorování prostituce a zneužívání dětí na území hlavního města, jsem se s Jirkou setkal i já. Po velmi dlouhém rozhovoru vyslechnutí jeho otřesného příběhu jsem mu doporučil, aby se vrátil do Brna do diagnostického ústavu. Jirka souhlasil, posadil jsem ho na autobus a hned nejbližší sobotu v den návštěv ho muj tlumočník jel navštívit. Byl to navíc příhodný čas, neboť měl právě po šestnáctých narozeninách.

O dojmu z ústavu není třeba se nějak obšírněji rozepisovat. Kdo jste byl někdy v psím útulku, tak si představte jen na místě psů odložené děti.

Žádné překvapení, že odtamtud utíkají.

Po návštěvě však už Jirka neutekl. Z  rodiny za nám nikdo nepřijel. Navštívil ho jen kolega.

Při rozhovoru s ředitelem ústavu bylo přislíbeno, že najde pro Jirku coby absolutně zřejmou oběť pěkný dětský domov. Nestalo se tak.

V diagnostickém ústavu strávil více než dva měsíce a po té byl na popud ředitele přemístěn do Dětského výchovného ústavu v Jihlavě. Do pasťáku. Tam se stal od prvního dne tento vyhublý klučina, který je celý život týrán a ponižován, terčem nemilosrdně kruté šikany.

Píše se květen 2001. Jirka už nemohl déle snášet šikanu od chovanců a nezájem vychovatelů. Utekl. Samozřejmě do Prahy. Tentokrát se již dostal rovnou až do jednoho známého podniku, ve kterém se scházejí prostituti (jak ti dobrovolní, tak z donucení), homosexuálové a pedofilové. Naštěstí nepadl do chřtánu žádnému z všudypřítomných pasáků. Ve tři hodiny ráno byl pak další den kontrolován hlídkou na Hlavním nádraží. Policie ho pak předala řediteli "pasťáku" a ten si jej odvezl zpět.

Šikana pokračovala. Ostatní kluci, kteří tam jsou, jsou agresivní a každý z nich má již něco za sebou. Jirka s nimi nemá nic společného. To připomíná film Requiem pro pannenku, kde se zdravá dívka úřednickým omylem dostane do ústavu pro mentálně postižené, ale personál se jí nechce vzdát.

I Jirka je v ústavu omylem. Nebo přímo zlou vůlí. On řiká, že vychovatelé o šikanování vědí. Když ho chovanci začnou bít, tak vychovatel prostě odejde z místnosti.

Byl již dvakrát brutálně znásilněn. Proto v průběhu května opět utekl s tím, že už se tam nechce nikdy vrátit.

Jeho svoboda trvala jen velmi krátce. Policie ho opět zatkla. Přesto se mu podařilo se se mnou telefonicky spojit a vylíčit mi hrůzy a utrpení, jaké v ústavu prožívá a to nejen ze strany chovanců! Detaily není třeba zmiňovat.

V ústavu je pouze třicet chlapců a každý den jsou tam na ně tři vychovatelé. Přestože má tedy jeden na starost deset chlapců, tak nedokáže uhlídat šikanu? Otázek se však vynořuje mnohem víc.

Předně jakto, že si nikdo v Telči ještě když byl hoch sotva pětiletý nevšiml, že je týraný? Co dětský lékař, učitel tělocviku? Jakto, že byl Jirka vrácen z dětského domova trýznitelům? Jakto, že byl jeho "otec" propuštěn? Proč ředitel diagnostického ústavu rozhodl o Jirkově umístění do výchovného ústavu? A konečně proč, ikdyž nahlásil vychovatelům i řediteli co se mu tam děje, nikdo nic nedělá?

To jsou důvody proč utíká. Kdyby byl v dětském domově, nebo v náhradní rodině již od mala, tak by jistě nemusel projít tím, co jej poznamenalo na celý život.

Vina padá na rodiče, učitele, psychology, ale i na sousedy a běžné občany města Telč, kteří viděli a slyšeli, ale dělali, že nevidí a neslyší, a tak poznamenali jeden lidský život navždy.

Dětí, jako je Jirka, je bohužel spousta.